Článek
Jako milovnice zvířat se musím přiznat, že holubi mezi mé favority prostě nepatří, ačkoliv tomu tak nebylo vždycky. Pamatuji se, jak jsem co by školačka přinesla domů holuba, který se krčil někde na zemi v rohu u naší školy. Bylo mi ho hrozně líto a chtěla jsem ho vyléčit. Jenže maminka pro moji dobročinnost neměla žádné pochopení a musela jsem ptáka odnést na místo nálezu, byl prý asi nemocný. Bylo mi ho neskutečně líto. Druhý den už na místě nebyl. Ani živý, ani mrtvý.
Holubů máme v centru města hodně, často je lidé krmí, sedí na lavičkách a malé děti holubům házejí rohlíky a honí je. Staré střechy, kde holubi hnízdili, se opravily, všude jsou nainstalované ostny, aby tam nesedali, a oni se snaží najít nějaký vhodný koutek k zahnízdění. Jsou to holubi domácí zdivočelí, potomci holubů, které chovali lidé doma v holubnících a také holubů skalních. Obývají města, hnízdí v zástavbě a kálí. Jejich agresivní trus ničí stavby a památky. Také mohou přenášet choroby.
Před pár lety jsem na balkoně objevila párek holubů sedících na hnízdě. Srdce mi ustrnulo nad snesenými vejci. To jim nemohu udělat. Pokryla jsem celý balkon novinami. Vylíhla se holoubata a jen co se začala hrabat z hnízda, vznikla pohroma. Noviny vzaly za své, každý den jsem pokrývku upravovala, nebylo to nic platné. Mladí si káleli po celém balkoně a trvalo neskutečně dlouho, než konečně odlétli. Horší bylo, že pokálený balkon nešel vydrhnout ani Jarem, Torem či jinými prostředky. Na dlažbě se držely neodstranitelné skvrny. Od té doby jsem každý den chodila na balkon. Holubi už stavěli nové hnízdo. Vyhazovala jsem větévky, ale stejně snesli na holou dlažbu. Vejce jsem jim už bez milosti sebrala. Urazili se a odlétli. Za pár týdnů byli zpět. Koloběh se opakoval. Další rok nanovo. Zjara vždy přiletí ten můj holub. Poznám ho podle zmrzačené nožičky. Okukuje prostředí. Už tu byl i letos a to je teprve leden. Každý rok mi podupají rašící begonie, jsou křehké. Do truhlíků jsem nabodala ostny. Nic platné. Koupila jsem síť a už v předjaří ji házím přes prádelní šňůry a přes truhlíky. Výhled jako z kriminálu. Přesto holubi pronikají škvírami a následně se plácají v síti. Můj holub si ze mě nic nedělá. Klidně mě pozoruje v kuchyni, jak vařím, musím ihned otevřít dveře a plácat rukama. Nepomohla ani pistolka na plastové kuličky, se kterou balkon bránil manžel se synem. Prostě nic.
Vloni jsem šla nabrat zeminu do pytle, abych přesadila nějakou pokojovku. Zajedu do hloubi s lopatkou, najednou něco měkkého a teplého. Holub. Seděl mi v pytli se substrátem na vejcích. Holub se znetvořeným pařátkem je u mne jako doma. Už si to tu byl obhlédnout. Zjistila jsem, že se může dožít vysokého věku. Už ho nechci. Tisíckrát otevírat dveře, plácat rukama, nadávat mu, tahat ho zapleteného ze sítě, sbírat klacíky z hnízda, sbírat vejce na dlažbě. Nemám zájem. Jen ten holub to nepochopil.
