Článek
Přejedu rukou přes oblast, ve které mě lehce píchlo. Dopředu upozorňuji, že nejsem žádná bolestínka, naopak mám vyšší práh bolestivosti, takže typ a intenzitu bolesti by možná mohl jiný označit, že pocítil silný bolestivý nával, který ovšem rychle pominul.
Moje ruka projíždí pod prsem, náhle se zastaví. Moje čelo se začíná potit, ruka šátrá a šátrá. Začíná se mi dělat fyzicky špatně. Co to tam do háje je? To přece není normální!
Někdo zvoní, manžel otevírá a do bytu vchází objednaní topenáři. Před Vánoci jsem se pustila s vervou do úklidu a tak čistila radiátor, až začal téct. Takže v kuchyni zima a nyní konečně přišli na opravu. Už netoužím po topení, toužím znovu spát a všechno zaspat a probudit se s tím, že se mi to jen zdálo. Realita je neúprosná. Topenáři pracují a já se potím v posteli. Ne, nic mne nebolí, jen mne oblévá hrůza. Potřebuju se svěřit, ale moje dobrá duše, můj manžel, pochopitelně skáče kolem opravářů. Určitě se diví, proč nejdu za ním, možná má vztek. Je mi to jedno. Já mám strašný strach. Potřebuju ho. Chci slyšet jeho chlácholení: „Neblázni, to nic není.“
Konečně jsme sami. „Pojď sem a sáhni si tady.“ Manžel sahá. Nic neříká, chlácholení neslyším. „Co to je? Je to tak obrovské, tvrdé. Vůbec jsem o tom nevěděla, jen mě to píchlo a minulý víkend také.“ Manžel je vykulený. Vždyť chodím na mamograf, byla jsem před rokem, všechno bylo v pořádku. Co to jen může být? Zánět by se projevoval, bolel by, měla bych teplotu. V povědomí dobře tuším co to je, ale připustit si to nechci. Ne, to ne! „Dojdi si k doktorovi.“ Jasně, že dojdu. Jenže než tam dojdu, než mě někdo řekne: …to bude asi zanícená mléčná žláza, tak asi zešílím strachem. Protože tak trochu vím, co to je. Že to žádná zanícená žláza, cysta nebo nějaká jiná prkotina není. Děsí mě ta velikost. Je to obří. Není to jen nějaká pecka od třešně. Je to pořádná okurka nakládačka. Kde se to tam proboha vzalo?
Jsem nešťastná. Vyměněné topení mě netěší. Mám strach. Strašný strach. Přeju si, aby už bylo pondělí, aby mě někdo uklidnil, že o nic vážného nejde.
Další týdny ryju rypákem v hnoji. Vidím, jak se doktoři tváří, vidím jim do hlavy, vím, co si myslí. Já si to myslím též, ale strašně se té myšlence bráním. Ani doktor nevypustí z úst svoji negativní myšlenku. Záleží na výsledku biopsie. Nemohu usnout, nemám chuť k jídlu, přestávám se bavit, uzavírám se do sebe. Nemyslím už na nic jiného. Měním se a funguju jako robot.
Je to špatné, moc špatné. Dva zhoubné nádory v jednom, navíc nezvykle obrovské…. Moje propast se rozevřela, padám do ní, bojím se smrti, nechci ještě zemřít. Chci žít!
