Článek
Pro rodiče nepředstavitelná situace. Dítě se nevrátí domů ze školy, nebo do školy ani nedorazí. Proč? Co za tím stojí? Byla na pozadí rodinná rozepře, nebo je dítě nešťastné a snaží se nějakým způsobem řešit své vnitřní problémy? Jiným typem pohřešovaných dětí jsou ty, kterým nejspíš žádné nebezpečí nehrozí. Jsou to děti, kterých se zmocnil jeden z rodičů, který neměl právo je vychovávat. Většinou se jedná o děti z mezinárodních vztahů, které po určité době zkrachují. Jindy se také hledají dětští útěkáři. Ať už se jedná o děti, které utekly z nějakého zařízení, nebo ty, které rády utečou i od vlastní rodiny, aby si pročistily svoji hlavu, zatrucovaly si u kamarádů nebo někde v ústraní a poté se samy vrátily.
Děti, kterým hrozí jakékoliv nebezpečí, policie vyhodnotí a vyhlásí pátrání ve speciálním režimu „Dítě v ohrožení“. Do těchto pátrání se následně zapojují s velkým nasazením stovky dobrovolníků. Pátrají aktivně v terénu, jiní mají oči na šťopkách a pozorně prohlížejí tváře dětí v dopravních prostředcích nebo na ulici.
Každý si určitě pamatuje na případ Aničky Janatkové, holčičky, která se stala obětí vraždy. Každý kdo mohl, se snažil být nápomocný při hledání a všichni si přáli, aby měl případ šťastný konec. Bohužel, tělíčko Aničky se našlo až o několik měsíců později a vrahem byl uznán podezřelý Otakar Tomek, proti němuž svědčily všechny dosud nalezené důkazy. V době nálezu pozůstatků, byl už po smrti, ve vazbě, kde byl za další trestnou činnost, spáchal sebevraždu.
Další případ, tentokrát s nedořešeným koncem, je případ Míši Muzikářové. Ani veliké pátrání, do kterého se kromě policistů zapojily tisíce dobrovolníků nedosáhlo žádných výsledků. Míša se do dnešní doby nenašla. Přišly pochopitelně i spekulace o tom, že byla unesena, že žije kdesi za hranicemi. Nejpravděpodobnější verzí se ovšem zdá být ta, že Míša už není mezi živými. Její tělo nalezeno nebylo. Hlavním podezřelým byl Otakar S. Ano, není to mýlka. Opět Otakar. Matčin přítel s nevalnou pověstí. Taktéž spáchal sebevraždu a k případu už nic nesdělí.
Pohřešovaných dětí, jejichž osud je dodnes neobjasněný, je mnohem více. Kde jsou?
Pokud je pátrání vyhlášeno po dítěti nebo dospívajícím, u kterých se dá očekávat, že pouze neutekli z domova, aby někde trucovali, nebo si užili života podle svých představ, tak se přímo do pátrací akce zapojují stovky i tisíce lidí. Jde právě o pátrání po dítěti v ohrožení. Každý by chtěl pomoci a není mu osud ztracence lhostejný. Každý z těch, kteří klopýtají terénem a hledají, každý, kdo se snaží rozpoznat hledanou tvář v městském autobusu nebo na ulici a touží zachránit jeden mladý život, si zaslouží, aby po ukončeném pátrání dostal informaci o závěru pátrání. Pokud se veřejnost dozví, že pohřešované mládě bylo nalezeno, je v pořádku a nyní už je u své rodiny, každému se uleví. Nesejde na tom, proč se vlastně ztratilo, nebo lépe řečeno někam „zaběhlo“. Důležité je, že se našlo a je v bezpečí.
Jenže některé případy končí bohužel špatně. Pohřešovaný se najde, ale už mu není pomoci. Pro rodinu musí být zpráva opravdu zdrcující, smutní i veřejnost, která byla nápomocna pátrání. Jenže často chybí jedna důležitá informace pro veřejnost. Dítě se nalezlo bohužel mrtvé, všichni se dozvědí pouze tuto skutečnost, a že vzhledem k věku pohřešovaného a s ohledem na rodinu nebudou sdělovány žádné další informace. Jenže tato informace - neinformace je trochu děsivá. Vzalo si nešťastné dítě život samo, nebo ho o něj někdo připravil? Nečíhá nebezpečí i na další děti? Žádné varování také není zveřejněno, pouze embargo na podrobnější informace. Naprosto chápu rodinu, která si nepřeje, aby veřejnost věděla jakékoliv podrobnosti. Ovšem bylo by velice potřebné alespoň ujištění, že nikomu dalšímu nehrozí nebezpečí. Nedovedu si představit pochopitelně těžký zármutek rodiny, ale také bych nechtěla být v kůži rodičů stejně starých dětí jako dítě pohřešované, kteří žijí ve stejné lokalitě. Mají se něčeho obávat? Nebo ne? Představa, že pohřešovaná dívka ze stejného sídliště byla nalezena mrtvá a žádné další informace nebudou poskytnuty, musí v dalších rodičích vzbudit pocit strachu a hrůzy. Přirozeně mohou následovat masivní rodičovské zákazy a příkazy ze strachu o svého potomka. Hrůza, že patnáctiletá slečna půjde večer sama z kina, nebo od kamarádky. Raději nikam nepůjde. Nikdo neví, co se vlastně stalo. Neřádí na sídlišti, nebo v přilehlém lesíku nějaký úchyl nebo pedofil? Nikdo nic neví.
Já osobně chápu, že pokud nebylo vydáno varování, tak nejspíš žádné nebezpečí nehrozí. Ale je to tak ve skutečnosti? Je to moje logika a stejně bych se o dítě bála. Jiní rodiče mohou uvažovat úplně jinak a za případem vidí rovnou zákeřného útočníka, který bude číhat třeba i na jejich potomka. Doma se budou přitom zbytečně vršit hádky a rozepře mezi rodiči a dítětem. Zákazy a příkazy a většinou neopodstatněné. Proto jsem přesvědčená, při vší úctě k pozůstalým, že by si veřejnost zasloužila více informací. Nebo alespoň ujištění, že nikomu jinému nebezpečí nehrozí.
