Článek
Koho napadlo, že bychom mohli jet až do Tater už netuším. Ale nápad stál opravdu za to. Byli jsme v prváku, a protože jsme vycházeli z osmičky, tak nám bylo většinou patnáct, ale dalším ještě do patnáctých narozenin zbýval nějaký ten týden či měsíc. Vyrazili jsme z Prahy vlakem. Nudný nástup, už ani netuším, jak jsem se do té Prahy vůbec dostala. Jenže cesta nabývala grády. V kupé opodál bylo veselo. Tam to prostě žilo a bylo potřeba to vyzkoumat. Jo, romské písně nás dostaly. Zatímco třídní, jeho doprovod a ostatní někde pochrupovali, my zaťukaly na ty veselé kluky a šup k nim do kupíčka. Měli co nabídnout. Nějaké to pivečko a cigárko a srandu. A výlet začal.
A tak popíjíme a pokuřujeme a zpíváme a radujeme se z výletu. A najednou se spolužačka ptá: „Hele, ty jsi cikán, že jo?“ Kulím oči, co to vypustila z huby. „Ne, já jsem Čech.“ Praví tmavý kluk. „Ukaž občanku.“ Kluk je v pohodě a předvádí občanku. Fakt je to Čech, ačkoliv je hodně tmavý. Občanka je v té době ještě taková ta knížečka, kam se píše i zaměstnání a další důležité údaje. Je nám jasné, že by mu tam nedali štempl, že je Rom. Alespoň jsme kluka pěkně prolustrovali. Jo a zábava jede až do pozdních nočních hodin, kdy konečně usínáme, jak se dá, jeden přes druhého. Zatím po nás nebyla sháňka. Jenže najednou se strhl nějaký povyk, třídní buší na dveře kupé a vyhrožuje. Kašleme na něj. Výlet je výlet a chceme si ho užít. Závěs je zatažený, nevidí na nás, je ale už dost vzteklý a vyhrožuje. Navíc se blíží stanice, kde máme vystoupit. Loučíme se s veselými kluky a odvážně otevíráme dveře kupé. Třídní vypadá, že ho ranní mrtvice. Za trest musíme všem hlídat bágly, ostatní mají rozchod.
Tak a postupujeme dál. Všichni máme stany, spacáky a nějaké konzervy. Táhneme se pěšky s nákladem jako soumaři, kluci navíc vlečou výbavu kantorům. Jenže ti nakonec bydlí v pohodlné chatičce. Co jim to vlastně tehdy táhli? Kdo ví.
Druhý den následuje túra. Část lidí má už šlapání do kopce plné kecky. Vůbec není zvědavá na ty úžasné vrchy a odmítá pokračovat dál. Tak fajn. „Nepijte alkohol, až půjdeme dolů, tak vás vyzvedneme.“ Ještě další pokyny od třídního a už mizí. Jeho společník už vyrazil v předstihu se sportovní částí třídy. Máme klid, objednáváme si vína a piva. Těšíme se na volné odpoledne. Po půl hodině se rozrazí dveře hospody a v nich třídní. Oči na vrch hlavy. „Kam šel proboha ten blbec? Kam je odvedl? Já to oběhal všecko a nenašel jsem je!“ Tak a máme to. Třídní po nějaké době už bije pěstí do stolu a děsně nadává. Místo pohody jen nervy. Upíjí klukům pivo a strašně se vzteká. Už mu dochází trpělivost a jde za bar volat horskou službu. Už vytáčí číslo… a v tom se rozrazí dveře a v nich jeho kantorský pomocník a třetina ztracené třídy. „Kde jste? Do prdele kam jste šli?“ „No my jsme sešli z trasy a mysleli jsme si, že to bude sranda a tak jsme se schovali, abys nás hledal,“ dí druhý kantor. Sranda to nebyla, alespoň ne pro třídního, který se už viděl, jak bručí v kriminálu. Nám zkazili odpoledne bez dozoru v hospodě a sportovci neviděli žádné vrcholy, jen byli někde zalezlí.
Asi třetí den pobytu přichází jakási nuda. Třída se dělí na dvě skupiny. Ochránci přírody a znuděnci. Znuděnci chtějí pořádnou vatru, zpívat a bavit se. Ochránci se těší na druhý den, je naplánován pořádný výšlap do hor. Vatra se rozdělávat nesmí, co vatra, ale ani maličkatý ohýnek. A tak tam sedíme celí smutní, že bude nůďo. A najednou jdou okolo dva kluci. Prej je v nedaleké obci vyhlášená dýza. Jo, to je jasný, jdeme taky. Už se oprašujeme od hlíny, smetáme mravence, vymetáme z vlasů jehličí a cpeme do kapsy naše chudé kapesné. Jenže spolužačka je fikaná. Hele, nemůžeme jen tak odejít, to by byl průšvih. Musíme to říct kantorům. A tak jdeme. Ona a já. Pane profesore, ve městě je skvělá dýdžina, prosím, pojďme na ni. A kantoři vyskakují z pelechu a už běžíme. Druhá půlka třídy, či spíše dvě třetiny dávno spí a nechávají si zdát a o horské túře. A my se bavíme a tančíme a pijeme. Že nám je patnáct nebo čtrnáct? No a co? Objednávají kantoři. Tedy těm, kteří si přisedli k nim. Ostatní se musí postarat sami. Třeba padne výzva od přírodopisáře: “ Honzo, tamhle je volný džbánek!“ A Honza běží, rozlije džbánek do sklenic spolužákům, jen chudáci ti, kteří dotancují a džbánek je prázdný. Ale zábava je dobrá. Hlásí se půlnoc a spolužák zrovna slaví patnácté narozeniny. Je co oslavovat. Popíjíme, tančíme a chechtáme se jako smyslu zbavení puberťáci. Také jimi jsme. Už skoro svítá, když se potácíme zpět do kempu. Jedna ze spolužaček obzvlášť touží po přírodopisci. Velká láska byla navázaná už při tancích. Nyní mizí spolu ve smrčince. Je jí čtrnáct. Už se rozednívá a my uléháme. Přichází i přírodopisec s naší spolužačkou. Je veselá, užila si to. Za chvíli z polospánku slyšíme nerudné hlasy spolužáků. Chtějí slíbenou túru. Jooo, hošánci, nic nebude, kantoři také spí. Budeme rádi, když se nám podaří odjet domů…a spíme dál….
