Článek
Vši známe všichni, většinou se nám je podařilo chytit alespoň jednou za své dětství a posléze jsme je také museli řešit u svých dětí. Vši jsou nesmrtelné a útočí stále na dětské hlavy. Děti jsou totiž tou nejlepší kořistí. Často při hře dávají hlavy blízko sebe nebo si půjčují čepice a veš cestuje. Dneska už dětem nehrozí petrolejové zábaly nebo vystříhání do hola, hubení vší je šetrné a celkem rychlé. Zavšivené dítě by ovšem nemělo navštěvovat dětský kolektiv, než se těch potvůrek ve své kštici zbaví. A protože hubení moderními přípravky je šetrné, tak usmrtí pouze dospělce, ale v hnidách neboli vajíčkách vší, se vyvíjejí další mladí jedinci. Je třeba opakovat odvšivovací kúru, dokud se nevylíhne poslední malá veš, není usmrcena a vyčesána.
Nastaly prázdniny a hurá k moři. Od prvního dne dul na pláži vichr, že nebylo slyšet vlastního slova a druhý den se moře ochladilo, asi vlivem nějakých přírodních mechanismů. Říká se, že se obrátilo. Inu, co naplat, letěli jsme k moři a máme ho studené, dříve se jezdilo k Baltu a ten také moc teplý nebyl, jsme Češi a žádní rozmazlenci jako ti Angličané, kteří koupání v moři vzdali a sedí už jen u bazénu. Ovšem mořská voda se mi zdála nějak podivně agresivní. Kluk se nám začal drbat, drbal si hlavu, a čím víc drbal, tím víc ho svědila. To je jasné, podrápaná pokožka do ní ta sůl, že? Takže jsem ho vždy honila do sprchy, aby sůl z vlasů vypláchl. Třetí den jsme se šli projít do okolí letoviska. Hlava bez soli a přesto synova ruka stále drbala. Nahlédnu tedy pořádně do jeho bohaté kštice a zubí se na mě hejna vší velkých jako pětikoruny. Ó to snad né! Taková úroda. To jsem ještě neviděla, ty musely hryzat jako o život a Pavlík se začal drbat až tady, po té první koupeli v moři. Nejde mi to do hlavy, jak se to tam mohlo takto urodit, pochopitelně u konečků vlasů byly už nalepené hnidy. Co teď? Doma by to bylo jasné, bylo by po vších raz dva, ale tady? Jsme u moře, tak je utopíme!
Rychle jsme mazali na pláž. Synovi bylo asi deset a miloval šnorchlování. Potápěl se až ke dnu a lovil mušle. Takže ihned nasadit potápěčskou masku, šnorchl a plavat s hlavou pořádně ponořenou. „Vůbec tu hlavu nevysrkuj a plavej!“ Volala jsem ze břehu. Doba plavání byla ovšem limitovaná neskutečně studenou vodou. Po pár minutách vylezl celý promrzlý, že už to víc nedá. No jasně, ještě aby tak nastydl. Jenže co teď? Letovisko o pár penzionech a hotýlcích s dvěma tavernami a mini prodejničkami. Nic jiného. Jedinou cestou k odvšivení, byla cesta do hlavního města Corfu. Půjčili jsme si tudíž zcela neplánovaně přes delegátku auto a vyrazili na výlet. Objeli jsme několik vyhlášených pláží a kromě památek v Kerkyře jsme museli splnit úkol a to koupi nějakého hubidla.
Jenže stud jít do lékárny a vysypat tam na řeckou lékárnici požadavek a přiznat tu hanbu, že jsme jim do země importovali zavšivené dítě, nás nasměroval na cestu malé lži. Ještě tu byla jazyková bariéra. Jasně, že tam uměli všichni anglicky, jenže my ne. Větu jsme napsali a přeložili strojově do angličtiny a vstoupili jsme do lékárny. Manžel toporně přečetl větu z displeje mobilu v angličtině. Prosili jsme o šampon pro psy, na blechy. Lékárnice začala rozhazovat rukama a plynulou angličtinou nám něco vysvětlovat. Podle všeho říkala, že to tam nevedou a musíme jít jinam, pravděpodobně vysvětlovala kam. Tak jsme řekli fenkjů a šli jsme pryč. Další lékárna a strach, že to nedáme. Hold, musíme přiznat ty vši. Připloužili jsme se plni studu k pultíku. Na dotaz magistry, co potřebujeme, manžel bleskurychle vytrčil ruku s mobilem před její obličej. Na displeji svítilo slovo ψείρες neboli vši v řečtině. Řekyně ani nemrkla okem, podala dětský šampon a bylo. Zpoceni jsme se vypotáceli ven na čerstvý vzduch. Byl to tedy výkon, ale mohli jsme zahájit odvšivování.
