Článek
Při výběru takto atraktivní lokality jsme se záměrně vyhnuli období letních prázdnin, kdy lidé nejvíce cestují, abychom si užili pobyt v poklidu. Vybrala jsem penziónek, který nabízel k ubytování polopenzi, prostě abychom si nemuseli ráno mazat na pokoji krajíc a večer hledat složitě hospodu, kde se najíme. V nabídce bylo i točené pivo v jejich malé restauraci a jako lákadlo pro hosty relaxace v koupacím sudu s lahví sektu. Vynikající hodnocení nás ujistilo o naší správné volbě, jediné, co nám přišlo poněkud zvláštní, byl požadavek na dovezení vlastních pantoflů na přezouvání.
A tak nastal den D a my jsme stáli na místě. Přivítali nás milí majitelé, opravdu nás ihned u vchodu vyzvali k přezutí do vlastních papučí, a vedli nás k našemu pokoji. Což o to, papuče by mi vůbec nevadily, ale do nosu mě okamžitě udeřil naprosto příšerný zápach septiku. Naštěstí se držel na chodbě a do pokoje nepronikal. Vyrazili jsme na první procházku po okolí a doufali, že septik do večera vyvane. Ovšem nestalo se, proběhnout chodbou bylo doslova utrpení, až nás přešla chuť na večeři, při které manžela čekalo zklamání. Slibované točené, na které se těšil, není. Jen lahvové. Já se zase těšila na ten koupací sud, nikdy jsem v něm nebyla. Ale ouha, nebyl ani sud. Je vypuštěný. Ach tak. Manžel si dal lahvové, já sklenku vína, ale co to, domácí už chtějí odejít a restaurace se zavírá. Je asi tak 8 hodin večer. Takže probíháme smradem do pokoje. A co čert nechtěl, hned za zdí je rodinka s dětmi. Děti řvou a ječí, zřejmě skáčou po postelích. Příjemná představa posezení v sudu nebo restauraci se změnila v noční můru plnou řevu. Děti byly v pokoji snad samy, za celou dobu, než padly vysílením, po několika hodinách, je nikdo neokřikl.
Druhý den měl přijít zlatý hřeb našeho výletu. Skalní město. Už u vchodu nás vyděsily davy lidí. Cesty skalním městem jsou úzké a klikaté, musíte překonávat mnohé schody nebo žebříky. Zařadili jsme se tudíž do proudu turistů, který nás doslova nesl. Dav před vámi a dav za vámi. Když jste se chtěli pokochat nějakým výjevem, nešlo normálně zastavit, museli jste stále proudit. A do toho všude divoké děti. Děti mají elánu na rozdávání. Ječí a vřeští, lítají dopředu a zase se vrací k rodičům, proplétají se proudem lidí sem a tam a pletou se vám pod nohy. Tak jdete s tím houfem, ale houf je celkem rychlý a zvlášť šplhání po schodech po určité době je už namáhavé, netrénované nohy se ozývají a pekelně bolí. Ale není možné se zastavit, za vámi jde spousta dalších turistů s lepší kondičkou, ty byste brzdili. Takže funíte do skal a nahoře hledáte kousek místa, kde je možné se zastavit a vydýchat, abyste nepřekáželi. A zase dolů. Skály jsou krásné, uprostřed skalního městečka se ještě drží sníh, ale celkový dojem silně kazí lidské masy. Oddechnout si od davů je možné mimo hlavní trasu. Skalní útvary zde nejsou tak impozantní, ale je tu klid. Tady už chodí jen praví turisté.
Za den jsme našlapali mraky kilometrů, těšíme se na večeři a doufáme, že septik konečně vyvanul. Bohužel, smrad ještě zesílil, chuť na jídlo se vytrácí, chce se mi trochu zvracet a musím se jít nadýchat ven čerstvého vzduchu. Točené pivo stále není, pouze ty nedobré lahváče. Skupinka mladých si dovezla vlastní pití a baví se na terase. Pan domácí se rozčiluje, proč nekonzumují jeho pivo v restauraci. My nechceme tak okatě dráždit, takže usedáme na lavičku taktéž s vlastní zásobou a užíváme klidu. Čekáme, až se děti z vedlejšího pokoje vyřádí a usnou. Pak konečně proběhneme zamořeným územím a uložíme se ke spaní.
Druhý den balíme a ještě si dopřáváme malou procházku zakončenou na zřícenině hradu Adršpach. Klid končí na vrcholu hradu. Už je zde několik rodin s dětmi. Zrovna mají nějakou svačinu, jenže náhle se tři děti z hloučku oddělí a hbitě přelezou zábradlí před mými zraky. Mám z výšek hrůzu a úplně se mi udělá špatně. Proboha, stačí jedno špatné šlápnutí a ty děti spadnou, bojím se je okřiknout, aby se nelekly a neslítly z té strašné výšky, koukám po rodičích, ale ti se baví dál, po dětech občas loupnou okem, ale nechají je být. Mně je mdlo. Děcka už slézají po skále někam do hlubin. Přece jen jdu za rodiči a říkám jim, jestli se nebojí, že spadnou. Ale né, to je v pohodě, ony chodí do horolezeckého oddílu, nic jim nehrozí. Ach tak.
