Článek
Krásné vzpomínky i postřehy ze současnosti. Děkuji.
Ten, kdo vyrůstal v době relativního bezpečí a mohl si užít volné dětství, kdy lítal s kamarády od rána do večera, nebo byl tak soběstačný, že dokázal sám doma přežít i celý den bez dozoru už v první třídě, určitě na období dětství vzpomíná s láskou a necítí žádné ochuzení nebo nezájem ze strany rodičů. Nebo alespoň takový názor jsem v diskuzi nepostřehla. Oživlé vzpomínky na vlastní dětství nebo dobu výchovy dnes dospělých dětí, jsem si moc ráda pročetla. I mně se následně vybavily další střípky z této volnější éry. Děkuji i těm, kteří popsali, jak to třeba chodí u nich dnes, že ještě v menších obcích ty kočáry stojí, stejně jako za prosklenými výlohami kaváren ve městech, kde je bezproblémový dohled. Jisté je, že doba se změnila a zatímco mé dcery na konci devadesátek chodily do školy od první třídy samy přes celé město, kde musely zdolat tři náročné křižovatky bez semaforů, vůbec by mě nenapadlo mít o ně strach. Věřila jsem jim. Byly poučené a měly natrénováno. Pokud jsme šly spolu, stále jsem je učila správně vyhodnotit situaci a nikam se prostě nehrnout, raději čekat. Přesto přiznávám, že syna jsem o deset let později, raději vodila do školy sama, nejméně do třetí třídy a to šlo o pouhý jeden přechod přes silnici. I já už padla do obav, coby, kdyby. Bylo to dobou, nebo mým věkem? Možná ty obavy přichází okolo čtyřicítky.
Dnešní doba je opravdu jiná a maminky se dohadují, co dělají v době, kdy dohlížejí na svoji ratolest hrající si na hřišti, sedíc na lavičce. Je možné koukat do mobilu, nebo je nutné koukat pouze na dítě? Či snad mobil použít jen na pořízení stovky fotek hrajícího si dítěte?
Ozvalo se pár hlasů, že si vše vymýšlím a nechci zveřejnit své jméno. Mé jméno by vám nic neřeklo, nejsem žádná celebrita, ale obyčejná ženská. Občas se prostě nějaká neskutečná příhoda v dnešní době stane. Jednou jsou lidé všímaví až moc, jindy bohužel vůbec.
Výchova v devadesátkách
Děti jsem vychovávala v letech devadesátých, kdy jsem je skutečně nechávala v kočárku před obchody a bylo to ještě v této době běžné. Také mi spaly pod okny a dohlížela jsem pouze z okna. Podle jiného názoru, se do obchodu nevjíždělo díky tomu, že kočárek byl tak široký, že by neprojel. Nikdy jsem neviděla žádnou maminku, která by se mezi futra dveří snažila vrazit kočár. Dojelo se k prodejně a tam se kočárek odstavil. Automaticky. Neumím si představit prodavačku, která šlehala pohledem, jen když jste si nevzali košík, aby vás nechala vjet do prodejny s kočárem. O dekádu později, už byla situace jiná. Nevím, jestli se smrskly kočáry, ale do obchodů i úřadů se jezdilo i s kočárkem. Nákup jsem házela do košíku kočárku a nikdo nic neřekl. Ovšem v zimě se mi děcko v obchodě přehřívalo, protože bylo navlečené do mrazů. Miminko nemá termoregulaci, neumí se pořádně vypotit a organismus může i zkolabovat. Takže to žádná úleva nebyla.
Zatímco dcery lítaly samy venku, jen co přišly ze školky, vypuštěny otcem, dříve než jsem stihla z práce sama dorazit, tak jsem je zkontrolovala a dělala, co bylo potřeba. Nebyly žádné myčky, sušičky, polotovary a rozvážky jídel. Byla jsme i ráda, že se holky venku zabaví se stejně starými dětmi z domu a já můžu třeba hodinu něco dělat. Holky dostaly kolo a já jim slíbila, že za nimi vyběhnu na dvůr, jen co něco dodělám. Za hodinku mám hotovo a tak běžím. A pětileté holky už jezdí jak žíznivé čáry, dokonce bez přídavných koleček. Dnes by mě nenapadlo vypustit samotné dítě s kolem, bez helmy jen tak ven, bez jediné myšlenky na to, co by se mohlo všechno stát. Je pravda, že jsem se občas i zděsila. Nikdy nezapomenu, jak jsem vykoukla z okna kuchyně a prováděla kontrolu. Obě holky seděly v koruně stromu s barbínami v ruce a pantoflíčky na nohou. Ihned jsem zalezla a doufala, že jak vylezly, tak také slezou. Kdybych na ně zařvala, tak by možná spadly jako hrušky. Slezly v pohodě.
V první třídě jsem děvčata poslala nakoupit do Delvity. Domů s nákupem dorazily pěkně vytočené, že byla strašná ostuda a už tam už nikdy nevkročí. Kulím oči, co se jako stalo a z nich vypadlo, že nakládaly do vozíku, ale když měly zboží vyložit na pult, nepodařilo se jim ho vylovit. Na dno hlubokého vozíku nedosáhly, nakonec jim musela pomoct nějaká paní. Tak to mě dostalo. Velký vůz a malé holky. Koho by napadla taková nákupní komplikace.
O pár let později už bylo všechno jinak.
O nějaký ten rok později jsem litovala, že jsme se přestěhovali do domu, který nemá tak pohodový vstup na sídlištní dvůr, kam by si syn chodil hrát, až vyroste z batolecího věku. Jenže doba byla už jiná a ve dvoře si potom už stejně nikdo nehrál. Dvory zůstaly prázdné a děti za dveřmi bytů. Už na nás žádné děcko ze vchodu nezvonilo, že chce jít na návštěvu, nebo že půjde ven a aby šel náš kluk s ním. Vznikla eurohřiště, kam dítě odvedla máma, táta nebo prarodiče a dohlíželi na něj. Jenže dítě bylo samo. Skvělé prolézačky, mohlo si šplhat pod dohledem, jak chtělo, ale bylo samo. Ostatní děti neznalo a než se spřátelilo a šlo na hřiště podruhé, už tam žádný kamarád nebyl, děti se vyměnily.
Doba se změnila a je prostě jiná. Jestli horší nebo lepší? V něčem je svobody daleko více, další oblasti života svázal strach, obavy a zákony. Čas ukáže, jestli z dnešních dětí nevyrostou pouze skleníkové rostliny.
