Článek
Na cizí jazyky jsem byla vždycky dřevo. Ještě na gymnáziu jsem si myslela, že umím obstojně rusky, ale vysoká škola mě z mého omylu rychle vyvedla. Angličtinu a všechny její časy jsem vůbec nepochopila, byla pro mne holým utrpením. Snad vhozená do Anglie, nebo do Ameriky bych se v mládí chytla, jenže na rajdání po světě nebylo ani pomyšlení, doba byla jiná než dnes, a já se chytila vařečky a plínek. Je pravda, že slovanské jazyky nebyly takovým problémem, už s malými dětmi jsme vyrazili do Bulharska, kde jsem se dokázala domluvit s paní domácí ovládající pouze bulharštinu. Obě jsme si vypomohly jakousi gestikulací a vyřešily jsme i zádrhele v ubytování, aniž bychom je musely řešit přes delegáta.
Nejlépe jsem na tom byla v Chorvatsku. Trošku jako ten Jiřík, který rozuměl řeči zvířat. Vím, že běžný Čech v Chorvatsku nemá problém se dorozumět, jenže já rozuměla tak trochu víc. Můj otec byl totiž Chorvat, já sice žila celou dobu v Čechách, ale přece jen ty prázdniny u něj na mně zanechaly jisté stopy. Vhozena do chorvatské rodiny jsem se stala Jiříkem, který prostě rozuměl i těm lidovým frázím, těm jejich specifickým nadávkám a pochopila jejich podstatu. Věděla jsem, která slova jsou jen hravý úšklebek, která jsou už výsměch, pohrdání, nebo prostě ty nejhrubší nadávky. S řečí to nebyla žádná sláva, dokázala jsem nakoupit, domluvit se na základní úrovni, ale na žádný společenský pokec to nebylo. Mým velikým výkonem bylo to, že jsem se dokázala v chorvatštině pohádat. V restauraci jsme si objednali jídlo podle doneseného jídelního lístku, ale účtovaná cena byla mnohem vyšší. Ohradila jsem se. Servírka mi sdělila, strohým hlasem, že jídelní lístek, který nám podala, má neplatné ceny a došlo ke zdražení. Moc dobře jsem jí rozuměla a najednou se mi vybavila všechna ta potřebná slova. Jela jsem jako namydlený blesk. Ten její stoický klid mě vyprovokoval. Prostě nám účtuje o třetinu více, než bylo v jídeláku, který nám předložila. Žádná omluva, nic. Ceny jsou jiné, ten lístek je starý a úšklebek, který přesně vyjádřil, že nás má na háku a také její slovní projev to potvrdil. Koukala na nás z patra, blekotala něco o chudácích, kteří nemají vůbec kam lézt. Vjel do mě čert a já jela chorvatštinu jako snad nikdy jindy. Sklapla. Vrátila peníze, dýško jsme nedali. Vůbec mě nezajímalo, proč nám dává do ruky nabídku s cenami, které už neplatí třeba pět let. Se svojí rodinou jsem pochopitelně mluvila česky, a nikoho by nenapadlo, že rozumím poněkud více, než ostatní. A já rozuměla co si o nás povídají vedle u stolu v restauraci a jak se nám smějí. Věděla jsem, kam nás tito Chorvaté posílají, ačkoliv se na nás usmívají. Jak v chorvatské konobě naservírují Angličanům a jak nám a jak se o nás vyjádří. Jak nás, Čechy, z konoby vyženou, když chceme jen kávu a nechceme jídlo, ale Němcům přinesou stejnou objednávku s pokorou. A hlavně, co si u toho řeknou. Jak dokáže u nich vzbudit opovržlivý výsměch i naše značka na autě, která má hrdé označení České republiky. Ty „dámy“, které procházely večer okolo našeho zaparkovaného auta a netušily, že je vidíme, ba dokonce slyšíme a hlavně jim někdo rozumí, se za břicha popadaly a smály se na celé kolo. Častovali nás těmi nejsprostějšími nadávkami. Jen kvůli české značce na autě. Chtělo se mi brečet. Moře jsem milovala. Milovala jsem Jadran, byl tak trochu můj. To jsem si kdysi myslívala. Jenže Chorvati mí nebyli. Jsou jiní, včetně mého otce. Námi opovrhují. Nejsme pro ně dost dobří, sklízíme jen výsměch.
Češi se ovšem do Chorvatska vrací a nedají na své domácí dopustit. Chorvatsko milují a jeho kritiku nesnesou. Snad nechodí do jejich hospůdek, do obchodů, neleží na veřejných plážích, snad žijí jen v té své hostitelské a milé rodině. Jinak by museli pocítit to, co jiní.
Ne. Chorvatsko už ne. Jsou jiné země, kde si nás, Čechů, váží . Budete opravdu váženým hostem a domluvit se nebude problém. Oni se na rozdíl od Chorvatů snaží, abyste nalezli společnou řeč, byť rukama i nohama.
