Pracák je k ničemu, práci nesežene

Vystudovala vysokou školu a našla si místo v oboru a pustila se do práce. Bohužel její vztahy s cholerickým šéfem nabyly nesnesitelných měřítek, a ačkoliv jí práce bavila, musela jí opustit kvůli vedoucímu. Stejně tak, jako její předchůdkyně. Najednou jí vedoucí prosil, ať neodchází, ale měla toho opravdu dost. Dělala první poslední a ocenění se jí nedostávalo. Byla neústupná. Přihlásila se na pracák, měla nárok na podporu a pochopitelně věřila, že jí pracovní úřad pomůže najít práci, která by alespoň přibližně odpovídala jejímu vystudovanému oboru. Pochopitelně také sama sledovala možnosti uplatnění, ale ani v možné dojezdové vzdálenosti nic nenacházela. Na schůzky chodila pravidelně a pracovnice ji vždy zaúkolovala návštěvou nějakého podniku, který sháněl určité zaměstnance. Jednou musela Eliška napochodovat do recepce hotelu, kde samozřejmě potřebovali plynulou angličtinu. Svoje schopnosti v tomto oboru do dotazníku na úřadu vyplnila poctivě, dokonce upozorňovala svoji pracovnici, že anglicky se s cizinci nedomluví, že na recepci to bude jistě třeba, ale nic platné. Dorazila do hotelu, oznámila, že se jde ucházet o volnou pozici, ale podmínky nesplňuje, má to nařízené z pracáku. Tam zakroutili hlavou, koho jim to posílají, dali Elišce razítko a bylo vyřízené. V dalším měsíci musela jít žádat o práci, pochopitelně opět mimo svůj obor, navíc do vzdálené obce. Což o to, místo by to špatné nebylo, jenže Eliška se tam neměla, jak dopravit. Autobusy nejely tak, aby stihla začátek pracovní doby. Auto neměla a ani řidičský průkaz. Aby mohla být dále vedená na pracáku, dovezla jí tam kamarádka, Eliška vylíčila situaci, dostala razítko. Třetí měsíc musela absolvovat konkurzní řízení na místo odborné referentky na městském úřadě. Marně na pracáku vysvětlovala, že tuto problematiku nezná a nemohla by práci vykonávat na odpovídající úrovni. Musela se zúčastnit výběrového řízení, kde se cítila naprosto trapně a poníženě. Poté se z úřadu práce odhlásila, ačkoliv zdaleka nevyčerpala celou podporu. Z přístupu referentky k ní, jako k uchazečce, která o práci opravdu stála, ale byla celá znechucená. Raději žila nějakou dobu z úspor a sama si našla práci, ve které je opravdu spokojená, ale také úplně neodpovídá jejímu vzdělání.

Helena přešla z plného invalidního důchodu do nejnižšího stupně, přihlásila se na pracák. Měla nárok na podporu, ačkoliv ta byla vypočítaná podle jiných měřítek než u nezaměstnaných, kteří bezprostředně předtím pracovali. O výši podpory ale Heleně až tak nesešlo, věřila, že pracák je od toho, aby jí pomohl najít práci. Jako invalida byla přidělena speciální pracovnici. Na schůzky chodila pravidelně jednou měsíčně, ale nabídky se nikdy nedočkala. Vždy se jen pracovnice zeptala, co je nového a jak se jí daří shánět práci. Helena četla inzeráty, ale nic, co by bylo pro ni vhodné, nenašla. Až ji napadlo, udělat si rekvalifikační kurz. Někde viděla tu možnost na internetu. Ani to jí její pracovnice nenabídla. Nicméně se jí sama Helena svěřila, že by se ráda rekvalifikovala. Dostala kontakt, na kterou kolegyni z pracáku se má obrátit. A pak už to mělo všechno zdárný průběh. Vybrala si kurz, byl z pohodlí domova, ačkoliv většinu kurzů platí právě Úřad práce, tento byl se spoluúčastí, což vůbec Heleně nevadilo. Helena nabrala nový dech, kurz byl skvělý a ukázal jí novou cestu profesní kariérou. Ještě týž měsíc, co dostala osvědčení o absolvování rekvalifikace, se na pracáku rozloučila, aniž by vyčerpala celou podporu, udělala si živnosťák a začala podnikat. Zatím se jí daří. Zde byla úřednice na pracáku ovšem také k ničemu.

Lenky případ je velmi krátký. Lenky pracovní pozice se rušila, přišla tak o práci a nahlásila se na pracák. Její referentka, které byla přidělena, prý byla už od pohledu velice nepříjemná, úsečná a tvářila se na Lenku velice odměřeně. Lenka, ovšem také spoléhala nejen na podporu, ale hlavně na pomoc při hledání nového pracovního místa. Při první schůzce jí nebylo nabídnuto nic, pouze doporučení, ať hledá sama, což pochopitelně dělala, ale nějak si naivně myslela, že třeba na pracáku budou mít i další nabídky. Další schůzka za měsíc. Ten den toho měla Lenka ve městě víc k vyřizování. Byla objednaná k zubaři, potřebovala na poštu, chtěla do lékárny, takže se to všechno pěkně sešlo na jeden den. Vyrazila před polednem, aby měla na všechno dost času, protože k zubaři měla přijít až na čtvrtou odpolední. První, kam šla byl Úřad práce. Ale co to? Elektronický systém nefunguje, klepe na kancelář, kancelář zamčená, ptá se na informacích a tam se dozvídá, že oddělení uchazečů o zaměstnání končí ten den v 11 hodin dopoledne. Pro veřejnost. Poté má jiné pracovní povinnosti. Další den volá své referentce, ale slyší jen rozčilený hlas, který jí vmetl, že se nedostavila, což je neomluvitelné a je z pracáku vyřazena. Omluvy nepomohly. Mohla si za to sama, nezjistila si pracovní dobu. Ovšem trochu pochopení by si zasloužila. Byla na pracáku poprvé, žádné zkušenosti neměla, nevěděla, jak to chodí. Opravdu jí posléze přišel dopis, který jí oznámil vyřazení z uchazečů o zaměstnání. Ještě dříve než dostala první podporu. Práci si sehnala zanedlouho také sama.

Ne každý potřebuje jen přísun podpory. Jsou i lidé, kteří věří, že jim pracák nějakou práci opravdu zprostředkuje. Pracovnice jsou většinou protivné, frustrované a naštvané. Možná je to i tím, že část lidí tam opravdu chodí jen kvůli té podpoře. Práce s lidmi je prostě složitá.