Článek
Příhoda se zanedlouho začala šířit mezi našimi přáteli, ale i vzdálenějšími známými a každý za nedlouho věděl, že to je ta, která … Historka navíc nakynula a začala nabývat nebývalých rozměrů, když si každý „lidový vypravěč“ přisadil ještě trochu své fantazie.
A co se vlastně tehdy stalo?
Byli jsme na dovolené u moře se skupinkou přátel. Přes den na pláži, večer grilovačka u našeho apartmánu v zahradě, vesměs úsporný režim, žádné večeře v restauracích, chceme užívat hlavně slunce a moře. Ani nechceme zbytečně rozhazovat, je potřeba opatřit si hlavně vlastní bydlení, takže se dá říci, že se chováme zodpovědně a šetříme, jak se dá. Dovolená u moře ano, ale v úsporném režimu.
Ten den jsme užívali slunce na pláži, hráli nějaké hry, ale žár mě už zmáhal a šla jsem si zaplavat. V případě, že nemáte vlastní hotelovou pláž, tak určitě znáte plážové prodavače. Chodí sem a tam a nabízejí všechno možné, nabídka se liší podle země. Někde se nabízí horká vařená kukuřice, jinde korálky, náramky, sluneční brýle, pečivo, ovoce v kelímku, ale třeba také cedéčka, hračky nebo masáže a lodní výlety. Někdy z dálky vykřikují různá hesla, třeba jako: „Vrúči kukurůz!“, jindy se připlíží zcela tiše a vybafnou až nad lehátkem, kde třeba zrovna pospáváte. Slyším hlas, otevřu oči a nade mnou tmavá tvář plná dredů. Zmocnil se mě děs, až jsem málem spadla z lehátka. „Fuj, to jsem se ale lekla.“ Komentovala jsem jeho oslovení. On se usmíval a mával mi před obličejem vějířem. Začal vyndávat štěkací pejsky, svítící berušky a pravil: „Máme všechno, máme i kaktus.“ Ne, nekoupila jsem nikdy nic, ani ten kaktus.
A já se nyní vynořuji z vln a přicházím k našemu ležení. Můj Štěpán se tváří svátečně. „Co se děje, že tak koukáš?“ „Lásko, mám pro tebe překvapení.“ „Vyhrál jsi ve sportce?“ Dím bez rozmyslu s nadsázkou. Kroutí hlavou, tváří se tajemně a usmívá se. „Pojď, sedni si ke mně a zavři oči.“ Usedám a těším se. „Nastav ruce.“ Hořím nedočkavostí a v rukách mi přistane něco velkého. Hladím to, otevírám oči. Mušle, obrovská krásná mušle. „Ty ses potápěl? To jsi vylovil? Takovou nádheru?“ Jenže najednou koukám, že i kamarádky mají své mušle, ačkoliv menší a ne tak krásné. Štěpán se přiznává. „Tu jsem ti koupil. Je krásná, že?“ Inu to je. Je opravdu krásná. Jenže co s mušlí a kolik vůbec stála? Její cena mi vyrazila dech. Oči se mi otevřely úžasem. Spoříme, omezujeme se a on mi koupí mušli. Krásnou mušli, ale tak strašně drahou. Asi se zbláznil. Těžko dýchám a je mi mdlo. Kdybych byla na místě, koupi bych mu zatrhla. Takové rozhazování peněz. Jenže on mi chtěl udělat radost. Kamarádky si koupily mušle, já byla zrovna v moři a tak mi koupil tu největší a nejkrásnější. Jenže ta cena mě dostala do kolen. Mohli jsme si dopřát třeba večeři v restauraci nebo nějaký výlet, ale ne, já mám teď mušli snad v ceně zlata. Tak mě naštval. Opravdu že jo. Samé šetření a skrblení a pak bum ho! Mušle. V hlavě mě to šrotovalo, možná jsem pronesla i nějaká neuvážená slova a místo abych si projevu lásky vážila, jsem měla vztek. V tom momentě jsem opravdu přemýšlela o rozchodu. Přátelé jen zírali, jak jsem se zachovala a nechápali. Netrvalo dlouho a začali příběh šířit.
Podával se ústně od úst k ústům, a zatímco já byla dávno se svým Štěpánem smířená a pochopila jsem jeho snahu udělat mi radost a mušle měla čestné místo v našem pokoji. Do roka se ke mně dostaly verze, že jsem se s přítelem rozešla, mušli mu rozbila o hlavu, nebo mu zabavila všechny peníze, aby nemohl rozhazovat. Nic z toho není pravda, ale příběh mušle stále žije.
