Článek
O Dušičkách jsem na hřbitově potkala spolužačku ze střední školy, tehdy jsme spolu dost kamarádily, ale ona se po maturitě dostala na vejšku do Prahy, její otec tam získal místo a celá rodina se natrvalo přestěhovala. Renata přišla na třídní sraz pouze jednou a to po pěti letech. Pak už ji nikdo z nás neviděl a vrtalo nám hlavou, proč nikdy nedorazila. Znali jsme adresu rodičů, pokaždé jsme tam posílali Renatě pozvánku na sraz, ale ona nikdy nepřijela. Nyní jsem jí měla před sebou. Byla navštívit hrob babičky a dědečka a měla z náhodného setkání radost stejně jako já. Nikam nechvátala, tak jsme zašly do malé útulné hospůdky popovídat. Vrtalo mi hlavou, proč nikdy nepřijela na sraz a ona mi slíbila, že mi vše vysvětlí.
Po absolvování vysoké zemědělské Renata nastoupila do zemědělského družstva, jakéhosi pozůstatku po JZD. S vysokou školou se stala ihned zástupkyní vedoucího. Rodiče z ní měli radost, ona musela dojíždět z Prahy do vesnice, takže přijala nabídku a šla do bytu, které jí družstvo nabídlo k užívání. To už bylo prvním krokem ke svárům doma. Takto si to nepředstavovali, dcera se odstěhovala na nějakou vesnici. Měla si přece vybudovat kariéru a po nějaké době získat lukrativní práci v Praze v nějakém ústavu. Když přijela domů na víkend, už slyšela z kuchyně. „Tak nám dorazila dcera z venkova. Tak co? Je tam čisté ovzduší? A co tam děláš v té díře celé dny? Však ty poznáš, co to je za život, ještě se ráda vrátíš domů.“ Jenže to mělo na Renatu naprosto jiný účinek. Domov rodičů se jí začal vzdalovat. A to ještě rodičům nepřiznala, že randí s Luďkem, protože kdyby řekla, že Luďan je traktorista, tak rodiče klepne pepka. Raději poslouchala, jak je neschopná, že ještě nemá chlapa. To její mladší sestra Ela, ta je úplně jiná. Ano, Ela byla šikovná, brzy po maturitě ulovila mladého advokáta a za nedlouho si ho vzala. Celou dobu pobytu u rodičů poslouchala jen přednášku co má a nemá dělat, jak je Ela naprosto jiná a šikovná a návštěvy se stávaly větším a větším utrpením. Pozvánku na sraz ji za celé ty roky rodiče ani jednou nepředali. Nikdy. Renata si myslela, že jsme na ni jako třída docela zapomněli, nebo se nescházíme. A jednoho dne Renata přivezla rodičům pozvánku na svatbu, ale už se dopředu obávala, jak dopadne. Šla s kůží na trh. Bere si traktoristu, bude žít v jeho rodině na statku a už začínají podnikat, zřizují rodinnou farmu a z práce oba odcházejí. A do rodičů jako by vjel hrom. „Jsi normální, inženýrka, a bereš si nějakého hlupáka ze vsi, traktoristu?“ Otec teatrálně točil oči v sloup, jako že nevěří vlastním očím a upíná se v nebeskou pomoc. „Víš, kolik nás stálo tvoje studium? A ty to všechno zahodíš a budeš chovat prasata a slepice s nějakým buranem. Tak to ti pěkně děkujeme. Taková ostuda. Prosím tě, umíš si představit, co teď řeknu tady sousedům? Zeptají se, no a co ta vaše Renata? A já jim řeknu, no to víte, Renata je inženýrka a vzala si traktoristu, protože ho miluje a bude s ním bydlet v nějaké chatrči a budou asi chovat prasata, kozy a slepice. Víš, jakou jsi nám udělala ostudu?“ A její vlastní máma roztrhala pozvánku na svatbu na malé kousíčky a hodila je Renatě na hlavu. Slzy se jí hrnuly z očí a utíkala pryč. Máma ještě otevřela dveře a volala za ní, kdybys to ty huso, nepochopila, tak na svatbu nepřijedeme a ty sem už taky nejezdi.
Svatba se opravdu konala bez Renatiných rodičů, a záhy přišly po sobě dvě děti. Život na statku nebyl snadný, ale rodina byla šťastná. Postupně si modernizovali bydlení, farma prosperovala a vzkvétala. Po letech se ozval telefon, nějaké neznámé číslo a ve sluchátku uslyšela Renata hlas matky. Prý by se ráda sešla, je jí vše moc líto, jak to dopadlo a moc rádi by i s dědou viděli svá vnoučata. Kde na ní máma sehnala číslo, vůbec netušila, byla nesvá, ale vyhověla. Sešla se s rodiči. Nebyli uvolnění, byli nucení s jakousi neupřímnou křečí ve tváři. Proč? Nemuseli se přeci scházet. Sondovali, jak bydlí, jak se mají, jak je velký dům, ve kterém žijí a na vnoučata se vlastně vůbec neptali. Po první oťukávací schůzce následovala další a tady už Renata slyšela pravý důvod jejich zájmu.
Prostě nebohá Ela to nemá jednoduché v životě, následoval zmatený popisek problémů, snad nějaké dluhy, rozvod, exekuce a rodiče jí přenechali svůj prostorný byt. Nemají kam jít. Do týdne se nastěhuje Ela a oni jí slíbili, že tam už nebudou. Spadla jí čelist, nechtěla se vyjádřit hned, také nemohla, dům, ve kterém bydlela, jí nepatřil. Musela to probrat s mužem a jeho rodiči. Její máma s tátou se k ní chovali tak hnusně, pohrdali jejím mužem a i jeho rodinou a najednou chtějí od nich pomoc.
Jenže Luďkova rodina souhlasila. Byli prostě hodní, nic jim nebránilo v tom, aby část stavení sloužila jako domov pro její rodiče.
Ti si prošli dvě místnosti, kde by mohli přebývat. Měli tak trochu radost, že budou mít kde bydlet, ale na druhou stranu plnou hubu připomínek. “ A jak tu hřeje to topení? A ty okna jsou už taky starý, jestli jimi nefouká? Tedy, ta podlaha vrže, to je hrozný. Tuhle almaru tu nesnesu, je strašná, to musíte dát pryč. Sem si dám svoji skříň. A tohle že je kuchyň? Je to tmavý a škaredý. A kde je vlastně koupelna?“
A Renata si tak říkala, že by mohli říct, že je to pod jejich úroveň a jít raději pryč. Jenže se tak nestalo. Nastěhovali se za směšný nájem. Od prvního dne jen chodili se stížnostmi. Topení špatně topilo, okna profukovala, světla moc nesvítila a ta hrůza na dvoře. A za dveřmi zaslechla: Tady to vidíš, táto, sedláci. Z člověka by kůži sedřeli. Takovou hnusnou díru a ještě za to berou prachy. Všude jen špína, kam se podíváš. Vyjdeš z domu a máš zaflákaný boty bahnem, samej slepičák. No to Ela, ta má alespoň úroveň, kopla toho svým advokáta do zadku a zachovala si svůj standard. Tady tohle je strašný. Kam ta holka oči dala, že se jí tu líbí. A my tu za tu hrůzu ještě platíme.
Tolik odporu a pohrdání, tolik výsměchu. Večer přišla matka za Renatou do jejich bytu. Jen co vstoupila, už vyčítala. Nechtěli jí to říkat hned, ale je jim jí tak líto, že musí. Není to prostředí pro ni. Zahodila se. Měla by to změnit. V tomto se nedá žít.
A při tom vyprávění začala Renata plakat. Nedá. Nedá se v tom žít. S vámi se nedá žít. Já jsem tu spokojená. Ale zkusím vám něco sehnat. Táta prý seděl celkem sklesle, ale máma Renaty byla jako na koni. Chápeš, kam jsi spadla? Na tohle hnojiště? My ti zaplatili vysokou školu a ty ses usadila tady. Víš, jak jsi nás zklamala? Táta už držel hlavu v dlaních, bylo vidět, že je mu to líto, ale matka si vedla svou.
Renata prý tehdy odešla, srdce ji bolelo. Tolik akumulovaného zla a od vlastní mámy. Když se přes noc vybrečela, sehnala rodičům hned první den pronájem bytu. Zaplatila kauci a první nájem. S manželem naložili jejich věci a přestěhovali je.
Od té doby své rodiče Renata neviděla. Líto jí to není. Má milujícího manžela, skvělé děti už na střední škole, chápavou tchýni a tchána a farmaření miluje. Předala mi kontakt a já už se na ni těším na příštím srazu. Ona se také těší na všechny své bývalé spolužáky ze střední školy. Ještě dlouho jsem o Renatě a jejích rodičích přemýšlela. Jak je to jen možné, že se k vlastní dceři mohli takto zachovat?
