Článek
Byla jsem jen obyčejná a tuctová brejlatá holka. Měla jsem pocit, že když se upravím, vypadám lépe. Určitě jsem tím nechtěla provokovat žádné obstarožní strejce, přála jsem si, aby se mě všimli mí vrstevníci.
Než jsem opustila svůj dívčí pokojíček, nalíčila jsem si řasy, oči a rty přetřela rtěnkou. Sladila pleť a pak mohla konečně vyjít ven. Ať už do školy nebo třeba vynést ten koš. Jenže kluci se nechytali, možná se dokonce báli. Byla jsem dívčina šikovná a naučila se šít na babiččině šlapacím šicím stroji. O módě jsme si tehdy mohli nechat jen tak zdát, obchody vymetené, nikde nic. Ovšem látky byly dostupné a tehdy se ještě vyplatilo ušít si nějaký modýlek doma. Psala se osmdesátá léta a já netoužila rozhodně o nějakém vztahu plném sexu, na to jsem byla v té době opravdu mladá, ale takové pozvání do kina, nebo pochvala, že mi to sluší, od stejně starého kluka by mi určitě udělala radost. Místo toho jsem lákala jen staré pardály. Prostě v mých očích dědky. „Ó, vám to dnes ale sluší. Ukažte ta svoje kůzlátka.“ Než jsem se zmohla na odpor mě soused z paneláku Večera, chytil za prsa, předváděl mi, jak je líbá, nakonec mne plácl přes zadek a popřál mi hezký večer. Nejspíš myslel, že jdu někam souložit se svým klukem, ale mě bylo čtrnáct a na prsa mi ještě nikdy nikdo nesáhl, kromě něho.
O dvě patra níž v našem domě bydlela má kamarádka. Navštěvovaly jsme se často a někdy i v době, kdy jsme nebyly ve škole, byly jsme nemocné. Takže v noční košilce. Až po delší době jsem odhalila, co znamenají ty zvuky z pátého patra. To pan Vykroužil koukal dírou mezi schody, jak jdeme a viděl zespod vše. Nechápu dodnes, jak mohl tušit, že se půjdeme navštívit. Od té doby, co jsem spatřila, jak kouká a co dělá ve dveřích jeho bytu jsme už používaly výtah.
A potom jsem přicházela ze školy. Přivolala jsem si výtah a nastoupila. Jenže než se dveře dovřely, je rozrazil soused Večera. Otočila jsem se ke knoflíkům výtahu a zmáčkla společné patro. Než jsem se stačila obrátit, tak jsem ucítila nenechavou ruku v kalhotkách. Otočila jsem se k němu čelem rychlostí blesku. Zaklel. Ruku vraženou do spoďárů jsem mu málem zlomila. A on začal ještě nadávat: „Jsi normální? Dyť ty to chceš, sama si o to říkáš, ty tvoje sukýnky, provokuješ? Málem jsi mi zlomila ruku.“ Naštěstí jsme už vystupovali.
Ani jeden z těch oplzlých sousedů mi ovšem nijak neublížil. Byli to pro mě jen uslintaní dědci, nikdy si nic víc nedovolili. Už tehdy jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem jim opravu nedala sama podnět k jejich oplzlému chování a šmírování. Oblékala jsem se výstředně, mohla jsem je provokovat. Tehdy to bylo často probíráno, že ženy si za znásilnění mohou samy. Nevhodně se oblékají a dráždí. Jenže muži snad nejsou zvířata, ale lidé. Padesátiletý muž by měl pochopit, že patnáctiletá slečna má na sobě třeba krátkou sukni, aniž by toužila po sexu zrovna s ním. Pokud jí pán udělá návrh a ona ho odmítne, musí chápat, že má stopku. V žádném případě děvče nemůže znásilnit a odvolávat se na to, že si o to sama říkala, protože se vyzývavě oblékala. A tehdejší „uslintaní dědci“ měli vlastně štěstí. Dnes by čelili žalobě a byli by odsouzeni. Mě navíc nebylo ani těch patnáct. O to by to bylo pro ně horší.
