Článek
Zdena vychovávala dvě dcery, žili na malém městečku v rodinném domku spolu s babičkou, její maminkou. Tatínek Petr si přál vždycky kluka, byl to takový kutil, stále něco vytvářel v garáži nebo na zahradě. Bylo mu líto, že holky nezajímá ani stavba skleníku, opravy auta nebo výroba polic do sklepa. Měly tehdy čtrnáct a šestnáct let a raději se ohlížely po klucích, malovaly se, barvily si vlasy a lepily si na zeď plakáty zpěváků. Byly divoké devadesátky, každou chvílí se v televizi ozvala zpráva o zavražděné dívce, znásilnění a podobně. Děvčatům maminka nastavila přísný režim. Žádné zábavy, žádné trajdání po večerech. Ze školy domů, nebo třeba jen na hodinu, dvě odpoledne ven s kamarádkou. Než vyrazily do kina, čekal je výslech, na jaký film jdou a s kým. Jenže Sylvě se zapalovala lýtka a přišla na ni láska. Potkala kdesi svého Libora. Libor byl starší, bylo mu už devatenáct, byl vyučený a pracoval v nějaké dílně. Jednoho dne s ním chtěla vyrazit do kina, jenže lež, že jde s Katkou a Romanou brzy praskla a byl oheň na střeše. Vyrukovala s tím, že má kluka. I její máma randila s tátou od patnácti let, tak proč ona by nemohla, že? Jenže to se spletla, tehdy byla prý jiná doba a dneska ani omylem. Sylva brečela jako želva, prosila, vztekala se a odporovala, dvakrát utekla na ubytovnu za svým Liborem, až začali rodiče přemýšlet, co s tím. Už se ani nebáli, že by se jí venku mohlo stát něco zlého, spíš si mysleli, že bude jenom trajdat s Liborem, nebude se učit a nedodělá školu. Se Sylvou už to nebylo k vydržení, a když tak večer leželi rodiče vedle sebe v posteli, máma si četla a táta si jen tak přemýšlel a najednou si povzdechl, že musí opravit ten skleník, ale neví, jak to vlastně sám udělá, potřeboval by někoho k ruce. A najednou mu svitlo. Máma odložila knihu a začalo ji to zajímat. Za zdí slyšela, jak Sylva brečí, udělali by ji radost a ještě…No jasně ideální řešení. A v sobotu po obědě maminka začala: „Víš, Sylvinko, my ti s tatínkem nechceme bránit v lásce s Liborem. Chtěla bys s ním bydlet?“ Sylva kulí oči, vůbec nechápe, jak to mamka myslí, napřed s ním nesměla ani pod stan na víkend a teď s ním má bydlet? Jasně, že by chtěla s ním bydlet, kdo by nechtěl. „Slíbíš nám, že se budeš dál učit do školy?“ Kývala a nevěřila vlastním uším. „Tak my ti s tátou zařídíme ten pokoj nahoře. Libor ještě ušetří za ubytovnu.“ Sylvě se to moc nezdálo, ale raději se neptala, takové štěstí se na ní najednou smálo.
A do měsíce byl u nich Libor nastěhovaný. Sylvinka dostala antikoncepci a mohla se svým milým sdílet lože. Rodiče dokonce po Liborovi ani nechtěli nic za bydlení. Jen nějaký příspěvek na jídlo. Bydlení v pokojíku mělo maličkou trhlinu, byl průchozí a zadní pokoj obývala babička, která trpěla nespavostí a nepřetržitě courala přes jejich zázemí na záchod. Moc klidu si neužili. Sylva ráno běžela do školy, Libor už byl v práci. Odpoledne Sylvu čekal režim, musela se učit. Libor už pomáhal Petrovi, co bylo třeba. Petr byl šťastný jako blecha. Už na to nebyl sám, měl k sobě pomocníka. Dělali spolu všechno a makali každý den. Stavěli krb, řádili na zahradě, opravovali střechu. V pátek večer byla zábava. Sylva se tak těšila, ale Liborovi se ani trochu nechtělo. Měl toho dost, celé odpoledne tahal těžké trámy. Přemluvila ho. Jenže od mámy dostala vycházku jen do deseti hodin. „Mami, pochop, že se zábava rozjede v osm nebo v devět a já mám být v deset doma. Vždyť tam budu s Liborem. Nic se mi nemůže stát.“ „Řekla jsem. Buď nic, nebo doma v deset. Je ti šestnáct, mám za tebe zodpovědnost. Libor je dospělý, ten tam může být klidně třeba do rána.“ Následoval pláč. Ne, tato varianta soužití prostě nebyla ideální. Oba mladí si večer stěžovali sami sobě, jak to mají těžké. A v jejich hlavách uzrál plán. Vydrží to, nedají se. Zapřeli se a vydrželi. Sylvu čekala za dva měsíce maturita, slavila osmnácté narozeniny. I ona měla dáreček pro rodinné gratulanty. Čeká s Liborem miminko, na svět přijde až po maturitě. Už rodičům nebudou na krku. Libor změnil zaměstnání a do měsíce dostane byt. Takže mají i kde bydlet. O rodiče se pokusil infarkt, ale situaci ustáli, budou holt mladý dědeček a babička, jen Petr bude zase sám na své kutilství. Libor v jejich očích špatný nebyl, dokázal vzít za práci, tak ho Sylvě nakonec přáli. A musí jim udělat pořádnou veselku. Ať všichni vidí, že na to mají a že je to vlastně vše chtěné a plánované a tak to mělo být.
Sousedi se jim sice za zády pošklebovali, že hlídali a hlídali, až neuhlídali, že kdyby dali holce více volnosti, že to takhle nemuselo dopadnout, ale co. Když byli pozvaní na svatbu, tak sklapli. A svatba to byla na tu dobu opravdu nevídaná. Zdena i Petr pracovali jako dělníci, jejich výplaty nebyly nijak štědré, ale šetřili, jak se dalo. Do svatby investovali celé své mnohaleté úspory. Sjely se desítky, snad stovky hostí, měli zajištěnou luxusní svatební hostinu včetně ubytování v prestižním penzionu. Krásná svatba. Nevěsta v šatech za tisíce, ženich jako z magazínu. Luxusní prostředí a stoly plné vybraných lahůdek. Živá hudba, konferenciér a kouzelník, ať tetky žasnou, prostě předváděčka, aby ostatní záviděli tak, až závistí prasknou.
Po půl roce se v malé garsonce blízkého okresního města už ozýval pláč miminka. Sylva odmaturovala a rovnou nastoupila na mateřskou dovolenou. Narodila se holčička Terezka. Jenže Libor byl nevyspalý. Ráno musel brzy vstávat a Terezka v noci plakala. Začal se na noc uchylovat k rodičům, kteří bydleli o pouhé dvě ulice dál. Doma byl na víkend, ale večer toužil jít na diskotéku. „Hele, mě je jedno, jak si to zařídíš, ať pohlídají vaši. Já prostě jdu, makal jsem jim tam dva roky, ať se taky trochu snaží.“ Sylva tak moc chtěla jít také, ale věděla, že rodiče nepohlídají. Už na svatbě jí to nastínili. Prosadila si svou, ať se tedy s Liborem stará. Zůstala doma. Následoval měsíc, nebo dva, kdy byl klid, Libor sice občas přespal u rodičů. Jenže přišel opět sobotní večer a Libor se už ani nezeptal, jestli půjde s ním a dokáže si zařídit hlídání. Jako by Terezka byla pouze její a ne obou. Sylva hlídání neměla, prosila manžela, ať zůstane doma, udělají si pěkný večer. „Hele, s tím na mě nechoď. Co já s tebou měl za mládí. Věčně jsem jen dřel a ty sis vymyslela, že budeš mít děcko, abys z domu vypadla. Pořídil jsem kvartýr a ještě kvůli němu změnil práci. Dej mi pokoj.“ Sylva plakala. Postupně už ani nejezdila domů. Terezce táhlo na první narozeniny a manželství bylo na pokraji krachu. Styděla se před rodiči a obávala se výčitek.
A pak to přišlo. Po půlnoci se rozrazily dveře a ozval se ženský chichot. Sylva vylétla z postele a její muž se objímal s mladou blondýnou. „Co čučíš? Postav na kafe. To je Klárka. Trochu přebrala, potřebuje postavit na nohy, já jí pak odvedu.“ Ano, Sylva opravdu civěla a nevěřila vlastním očím. Ta drzost, přivést si do garsonky, kde spí jejich maličká cizí ženskou. A motající se Klárka povídá: „Hele, asi vypadneme, podívej se, jak kouká.“ A Libor Kláru vzal kolem pasu a spolu z bytu odešli. Sylva probrečela noc. K ránu se Libor vrátil.
„Byl jsem zamilovanej osel. Podívej se, já jsem mladej, nic jsem si neužil, já se chci bavit a nějaká rodina pro mě není. Lituju těch dvou let, kdy jsem šaškoval tvýmu tatíkovi. Jenom podej, podrž. Měl jsem tě rád. Ale sorry, já už nemůžu. Chci si konečně trochu užít.“
Konec všem ideálům, konec lásky. Jak jen to sdělit rodičům? Vždyť není kam se jinak vrátit. Zdena s Petrem svoji dceru i vnučku nakonec přijali zpět domů bez větších problémů. Bědovali nad utracenými úsporami za svatbu, jestli spatřili i část viny ve svém jednání je ve hvězdách.
