Článek
Je druhá horká noc na ostrově Zakyntos v letovisku Laganas. Spíme zakrytí prostěradly, je nechutné vedro, v apartmánu není klimatizace a my jsme až pod střechou. Navíc štípou komáři, takže se člověk každou chvíli převalí a v polospánku se snaží komára plácnout. Najednou strašná rána a řev. Vytřeštím oči, rychle nechápu co se děje. Syn leží na zemi a řve. Z brady mu teče krev. Jestli se mu zdál sen o místních želvách, nebo ve spánku plácal komára, prostě se tak převalil, až spadl jako hruška na tvrdou dlažbu a rozrazil si bradu. Má jí rozseknutou celkem hluboko a dost to krvácí. Je třeba doktor. Pojištění jsme sjednali, nebude to snad problém. Chlácholím dítě, musím volat delegáta, jenže jako na potvoru nemám ani já, ani manžel jeho číslo v mobilu. Ha, visí dole ve vstupní hale na nástěnce. Dítě je v ohrožení a já jednám. Letím do haly, tak jak jsem. To znamená, že bosá a minikošiličce, která zakrývá jen to úplně nejnutnější. Pochopitelně bez spodního prádla. Navíc jsem si nenasadila brýle, ale jsou to brýle na dálku, nástěnku přečtu. A tak sbíhám po schodech do haly a vidím světlo. Proč se tam svítí? Je přeci noc. Letím k nástěnce a opisuju číslo do mobilu, otáčím se a mhouřím oči. Hala je plná lidí s kufry a všichni na mě civí. A já tam skoro nahá zase civím svýma krátkozrakýma očima na ně. Mám je v těžké mlze, ale přímo cítím, jak na mně visí svými pohledy. Nejspíš v tuto noční hodinu čekají na odjezd na letiště. Rychle zpět do pokoje, kluk už nebrečí, byl to pro něj hlavně hrozný šok.
Volám delegátovi a omlouvám se, že ho budím, ale synovi se stal úraz. Spadl z postele a rozsekl si bradu. A k mému úžasu mi delegát sdělí, že pochopitelně ošetření možné je, ale může nás tam odvézt až během dopoledne a vše je nutné zaplatit v hotovosti. Ptám se kolik a po té sdělené sumě mi spadla brada. Vždyť mám zaplacené pojištění, tak jak je to možné, že to budu platit a tolik. Ano, je to chirurgický zákrok a tolik a tolik to stojí. „Tak já se poradím s manželem.“ Děkuji delegátovi a ještě jednou se omlouvám za buzení. Nastává porada. Chceme si půjčit auto a projet ostrov. Chceme chodit na večeře. Jenže když zaplatíme bradu, bude buď po večeřích, nebo po autě. A najednou náš kluk zase začíná natahovat. „Já chci na výlety. Já chci chodit na gyrosy a na zmrzlinu.“ Jde do koupelny, kouká na bradu a povídá. „A vůbec žádný blbý šití nechci, ještě by to za ty peníze bolelo.“ Rána je už dávno vydesinfikovaná a nekrvácí. Je celkem hluboká, ale bez nečistot. Navíc, než bychom se dostali na šití, tak uběhne spousta hodin a bude mít to šití vůbec efekt? Nebude rána už zatažená? A tak rozhoduji, že na doktora kašlem, ošetřím bradu sama. Mám přece náplast. Stříhám z náplasti mašličky a stahuji ránu. Tak a jdeme spát. Syn je v pohodě a já k jeho posteli přirážím židle, aby se náhodou pád neopakoval.
Dopoledne přelepím bradu náplastí voděodolnou a můžeme jít do vln pátrat po želvách. V Laganas opravdu jsou a je zábavné plavat s nimi. Pavlík má potápěcí sadu a plave spolu se želvou. Je šťastný, o rozseknuté bradě už ani neví. Jenže co to? Vylézá z vody a z brady visí odloupnutá speciální náplast, mašličky dávno odplavaly. Druhý i třetí pokus byl opět neúspěšný, ve vodě náplast vždycky opustila své místo. A tak hojení necháváme na přírodě. Vždyť mořská voda léčí, dokonce ji nabízejí v našich lékárnách, také jsem ji koupila k proplachování nosu. Co bychom nemohli proplachovat ránu. Užili jsme si večeře i výlety a brada se krásně hojila.
Dneska byste na synovi museli po jizvě cíleně pátrat. Je vidět míň, než kdyby byla rána sešita. Prostě mořská voda zázraky dokáže.
Příhoda je stará zhruba 10 let. Jaká je situace s lékařským ošetřením v této lokalitě nyní, nevím. Dokonce ani nevím, jestli měl tehdy pravdu náš delegát a to v tom, že je třeba zaplatit ošetření přímo na místě a v hotovosti. Orientační cena, kterou nám tehdy sdělil, byla prakticky srovnatelná s cenou za celý pobyt pro dítě nebo třetí ubytovanou osobu v tomto zájezdu.
