Článek
Pár lidí ze třídy potkávám, s některými se stýkám, ale jsou takoví, kteří se rozběhli do světa, a člověk je už neviděl, nepřišli ani na sraz před deseti lety. Doufám, že dorazí, jsem na ně zvědavá, jak vypadají a jaké životy prožili. Co asi dělá Gábina? Seděla za mnou a vždycky jsme si o prověrkách napovídaly, krátce po maturitě se zamilovala do Slováka a odstěhovala se za ním na Slovensko. Nebo Lída? Taková tichá holka, tu také snad od maturity nikdo ani nepotkal. Ve třídě bylo víc kluků, tvořili takové živé jádro, byla to sehraná parta. Nás holek bylo míň a žádná z nás nijak nevynikala. Byly jsme ve stínu našich spolužáků. Ale těším se i na kluky. Takže je třeba se hodit do pucu, kadeřnice, kosmetika, nějaké nové šaty. Jenže hoši vymysleli třídní sraz v nějaké prý vyhlášené stodole. No nevím, jestli se tam šaty budou hodit.
Nastal den D, manžel mě veze na místo s mírným zpožděním. Stodola se snaží uchovat původní ráz, po zemi sláma, uprostřed veliké mohutné stoly. Pánové jsou už veselí, asi zahájili sraz dříve. Usedám k Janě a Petře, s nimi se stále vídám, zůstaly ve městě a občas se potkáme nebo se i plánovitě sejdeme. „Hele, kdo je ten zarostlej tlusťoch?“ Nepoznávám spolužáka. To je Honza. Má řeznictví, prej má výborný klobásy. „A tamten plešatej?“ „Hele, já myslím, že je to Luděk, ale ani já si nejsem jistá. Měl takovou hřívu a dneska má hlavu jako koleno, ale koukni na ty křivý zuby.“
Přijde mi to celý hrozný. Třicet let a jak jsme se změnili. Jen klukům nechybí smysl pro humor. Učitele nikdo nepozval, zatím nás není moc a já se těším na Gábinu a Lídu. Lída přišla, už jsme se na ni sesypaly a ona nám líčí svůj neradostný život. Je opravdu strhaná, vypadá sešle, ani nemá nabarvené vlasy. Žije prý na pokraji bídy, manžel se zadlužil a ona splácí milionové dluhy, bydlí na ubytovně, byt i zařízení jim sebral exekutor. Zábava plyne. Kluci se baví více spolu než s námi, ale tak to bylo vždycky už ve škole. A najednou se otevřou dveře a vpluje do nich blondýna. Minisukně, namalovaná, dlouhý nohy v botičkách na vysokých kramflecích, prostě kus. Proboha, kdo to je? Gábina? Blond byla, ale tohle asi nemůže být Gábina. Nebo že by přece jen? Pavlína má jasno: „Pro Nováčka si přišla stará. Prej má nějakou zlatokopku, která si ho hlídá. Má doma peklo. Dobře mu tak, vždycky byl namistrovanej.“ Z Nováčka se stal pan podnikatel, hodně mu to sype. Takže asi paní Nováčková. Jenže Nováček leje dál jedno pivo za druhým a prokládá to drahými panáky, Nováčková si ho nevšímá a on na ni kašle. Že by to byla přece jen Gábina? Ale proč si nepřisedla k nám? Už všichni z nás pokukují po té blonďaté kočce, tedy všichni kromě asi čtyř spolužáků, kteří se s ní normálně baví, jako by ji léta znali. Nikdo ovšem nevypadá, že by k němu patřila. Tak kdo to ksakru je? Možná dcera majitele? Třeba s naší třídou nemá nic společného. V hloučku spolužaček počítáme holky, které nedorazily na sraz a marně přemýšlíme, která z nich by to mohla být. Na žádnou to prostě vůbec nesedí, i když si představíme nějakou tu plastiku nebo tak. A zvědavost hlodá. Postupně se přesunujeme k jádru všeho dění, přitahujeme židle, chceme vědět, kdo je ta tajemná blondýna. Kluci mají radost, že jsme se k nim tak přiblížili a nabízejí panáky. Na tu tajemnou blondýnu si fakt panáka dát musím a poroučím si becherovku. Už sedíme v jednom chumlu a blondýna povídá: „Pamatujete tehdy ve třeťáku, jak jsme při chemii mručeli, když jsme měli psát prověrku, až Horáková utekla ze třídy? Nebo na ten školní výlet na Karlštejn ve čtvrťáku? Vlezli jsme do první hospody a Luňáček nás postrádal až u hradu.“ Teda, to nemůže nikdo znát, kdo nechodil s námi do třídy. To jsou opravdu zážitky, které si nikdo jen tak nevymyslí. Horlivě vzpomínám, kdo před těmi třiceti lety vlastně vlezl pod Karlštejnem do té putyky, je to jedna z nich. Kruci, vybavuju si jen kluky, to není možný. Nás osm holek šlo jako stádo za učitelem Luňáčkem. Michala si už podpírá bradu, je vidět, že taky horečně přemýšlí, kdo to vlastně je, čelo se jí krabatí, vypadá jako matka té kouzelné blondýnky. Taky už vypila nejmíň litr vína a hodila do sebe pár panáků. A najednou z ní vypadne: “ No hele a kdo vlastně jsi, dyť nás tam ve třídě bylo osm holek a jediná blondýna byla Gábina, jenže ta měla tak o třicet cenťáků míň než ty, a taky o třicet kilo víc. Takže co ty to na nás tady zkoušíš?“
Michala se s tím prostě nepáře, ale je vidět i na našich spolužácích, že také chtějí vědět, která spolužačka je vlastně taková kost, už je vidět, jak jim to šrotuje v hlavě. Marek se zalekne, nechce o blondýnu přijít, má pocit, že se urazí, je vidět, že o ni opravdu stojí. Objal ji kolem pasu a nabízí jí nocleh a pochopitelně taxíka. Je rozvedený, má pro sebe byt, blondýna bude mít zázemí. Pohled má už zamžený. Je mu jedno, kdo to je. Je to prostě kočka, která se jen tak nevidí a Marek po ní touží. Blondýna se usmívá, nechá se hladit a Michala je nervózní. Chce slyšet odpověď. „Ty nejsi Gábina, kdo teda jsi? Ty k nám na sraz nepatříš a děláš si tady z nás srandu!“ “ Ale Miško, nebuď tak zlá, já tě mám celou dobu ráda,“ dí blondýna. Přitáhne se k Michale, která v tu chvíli sedí vedle ní a zlehka jí dá pusu do vlasů. To už všichni jen zírají, jen ti čtyři spolužáci se nějak divně pochechtávají. Krutí brko, kdo to je? „No já s váma do třídy přece chodila, já nejsem žádná podvodnice, ale ani Gábina. Já jsem Luboš.“
Tak a bomba bouchla. Luboš se oženil poprvé, podruhé, zplodil čtyři děti a došlo mu, že je žena. Podstoupil léčbu i operaci, je nyní matkou svých dětí a na sraz se strašně těšil. Těšil se na ten šok, který způsobí svým odhalením. Luboš, tedy Laura, se vyfešákovala, jak nejlépe uměla. Laura je lesba a o to to má v životě těžší. Ke svému rozhodnutí dospěla Laura před třemi lety. Dnes je z ní naprostá kočka. Vypadá nejméně o deset let mladší než my, ostatní spolužáci a spolužačky. Ti čtyři kluci ze třídy její tajemství znali. Proto se s nimi bavila od začátku a proto se nezajímali o její odhalení.
