Článek
Scéna v obchodě.
Stála jsem v místní samoobsluze frontu na kasu a přede mnou má sousedka z domu s jakousi jinou paní. Obě seniorky byly v nějakém hovoru, až později jsem postřehla jejich téma. Paní Kopečková, skromná paní, žijící sama se svým pejskem, byla pod tlakem té druhé ženy. „Podívej, Marto, já tě prostě do toho našeho spolku penzistů zapíšu, sedíš furt doma sama, jen s tím psem, dyť je to strašný. Podíváš se s námi nějak do divadla, někdy na výlet, máme schůzky…“ „Jano, na mě to není. Já v divadle nebyla ani nepamatuju, chodím už s chodítkem, kam bych asi tak jela na výlet…“ „Prosím tě, nebuď jak malá, budeš s náma, bude ti fajn.“ Paní Jana platí a pak už jen mé sousedce sdělí, že jí do týdne přinese průkazku, vybere si dvě stovky za poplatek a bude členem jejich klubu.
Paní Kopečkové je očividně do pláče. Jdu s ní směrem k domu. Je celá rozechvělá. „Proboha, co já tam budu dělat? Vždyť já jsem samotářka, já se s cizími lidmi seznamovat nechci. Sotva chodím.“ A proč jste té kamarádce neřekla, že tam prostě nechcete?“ „Copak je to slušné? Asi chtěla pro mě to nejlepší, to by přece bylo nezdvořilé ji rovnou odmítnout. A byla tak útočná. Vždyť jste to slyšela.“ Ano, Paní Jana šla z jakéhosi důvodu po kamarádce jako vosa po bonbonu. Proč tak usilovala o to, aby se zapojila do jejich sdružení, nevím a neví to ani sama paní Marta. Říci jednoznačné ne prostě nedokázala.
Sestra. Příhoda z rodiny.
Přišla jsem k sestře, ta seděla v obýváku a vysvětlovala matematiku nějakému klukovi. Kluk odešel, sestra otřela zpocené čelo a vypadlo z ní, že jí v trafice oslovila prodavačka, že prý dobře ví, že je učitelka a potřebuje syna připravit na přijímačky. Sestra v té době nevěděla, kam dříve skočit, práce, domácnost, děti, prostě všeho až moc, ale ta trafikantka byla tak vlezlá a neústupná, až sestra kývla. Pak se trápila s klukem, který byl už na základce samá čtyřka, ale trafikantka si umanula, že půjde na průmyslovku. Trafikantka jí dokonce zazvonila doma a mazala jí med kolem huby, až sestra kývla. Dostala za to kafe a lahev vína. Trápila se s klukem třikrát týdně, do hlavy mu nic nešlo, na průmku se nedostal a sestra se ještě se zlou potázala, že je to její vina, že je naprosto neschopná.
Ani moje sestra neuměla říci ne. Stálo ji to spoustu času a nervů na úkor rodiny, za jedno kafe a flašku vína a ještě dostala vynadáno.
Maminka. Příhoda z rodiny.
Tak dlouho jí volala bývalá spolužačka, že bude sraz a ona musí přijít, až kývla. Přitom tam vůbec jít nechtěla. Týden jí už nebylo moc dobře, byla zesláblá, nohy ji sotva unesly a říkala, že do té hospody ani nedojde. Urputná spolužačka pro ni poslala svého syna s autem. Mamince se na srazu ale udělalo nevolno, vyšla ven, aby se trochu nadýchala čerstvého vzduchu, ze slabosti se jí podlomily nohy, upadla a zlomila si nohu.
S odstupem let si uvědomuji, že to byla i má chyba. Měla jsem se maminky zastat. Zavolat dotyčné dámě a vysvětlit jí, že maminka na sraz prostě nepřijde. Možná by mě měla za zlou a nepřející dceru, ale maminku bych tím ochránila.
Říci rázné a jednoznačné NE, je stále problémem pro celkem velkou skupinu lidí. Cítí k věci bytostný odpor, nebo vědí, že je pro ně prakticky nemožné vyhovět, přesto pod tlakem silnějšího jedince kývnou.
Nedokážou říci NE a čelit dalším otázkám stylu: A prosím tě, proč ne? No, to byste mě zklamala. To přece nejde, abys nepřišla, to by nebylo ono. MUSÍŠ tam být.
Mezi hlavní důvody odmítnutí patří strach z reakce. Jenže podle asertivního chování máme právo na svobodné rozhodování, máme právo říct NE a náš přítel, oponent či rodinný příslušník by to měl pochopit. Pokud ne, je to problém na jeho straně. Je třeba zbavit se strachu ze slůvka NE, komunikace se stane tak jednodušší a posílí se sebevědomí. U některých převážně starších jedinců hraje svoji hlavní úlohu i výchova. Bylo třeba být hodnou a poslušnou holkou nebo klukem, nezlobit, nedělat ostudu na veřejnosti, prostě „jít a držet hubu a krok“.
S problémem je možné bojovat i ve speciálních kurzech. Předpokládám, že budou využívány především mladšími ročníky, které si problém uvědomují.
Pro ty nejstarší by měla být oporou nejbližší rodina, aby se jich zastala. Jsou nešťastní, že podlehli nátlaku, že vyhověli něčemu, co vůbec nechtějí, co se jim příčí, ale mají pocit, že musí splnit, to co slíbili, ačkoliv k tomu byli dotlačeni. Je třeba odmítnutí vyjádřit za ně. Slušně a jasně, bez kompromisů.
Zdroj:
