Článek
Lidmi, kteří se ocitají na pokraji chudoby, rozhodně nepohrdám. Soucítím s nimi a vím, že někdy stačí opravdu chvíle, aby se kdokoliv ocitl nad finanční propastí. Ve většině případů jde o to, nepropadat panice, vzchopit se a zapřít se a bojovat. Odlepit se ode dna a neostýchat se zažádat o pomoc, ovšem i sami přispět svoji velkou snahou na zlepšení finanční situace. Nevařím z vody. Také jsem se s obdobnou situací musela porovnat, ale zdařilo se a svým úsilím jsem vyplavala na povrch.
Na jedné straně se společnost hašteří a dohaduje, na druhé je nápomocna a dokáže opravdu veliké skutky ve prospěch jiných, kterým nebylo dáno. Skládáme se všichni na nemocné děti a jejich léčbu, kterou nemůže pojišťovna z nejrůznějších důvodů proplatit, skládáme se na léčbu rodičů, kteří ztrácí své zdraví a nemohou se postarat o své děti a také lidí, kteří tuto pomoc potřebují, aniž by sami byli dětmi či rodiči. Na všechno to dohadování, jsme vlastně přející. Jenže někdy mám takový pocit, že o pomoc žádají pomocí různých sbírek i lidé, kteří se ocitli ve své situaci zcela plánovitě.
Před pár lety jsem se podivovala nad sbírkou pro paní, která měla více dětí a děti potřebovaly chodit na kroužky, byly všechny velmi nadané a potřebovaly se rozvíjet, také potřebovaly lepší sportovní vybavení, protože byly nadané a chtěly sportovat, a tatínek byl po nemoci ochrnutý a maminka o něj pečovala. Jenže maminka s tímto ochrnutým tatínkem zplodila ještě po jeho ochrnutí další dvě děti a nechala se slyšet, že pokud by to šlo, chce děti ještě další. Děti miluje a chce jim dopřát to nejlepší, a proto zakládá sbírku. Inu, děti byly na fotografii opravdu velice pěkné, maminka servaná a tatínek tam bohužel nebyl. A já si tehdy říkala: „Paní miluje děti, plodí je s ochrnutým mužem, o kterého se sama stará, jenže o všechny ty děti se nedokáže postarat, ačkoliv my máme být chápaví, že pro ně chce to nejlepší. Dva synové už byli dospělí, ale velice nadaní a studovali VŠ. Jim bylo také třeba pomoci. Paní ještě usilovala o další děti, které tolik milovala. To moc nechápu.
Na jednu stranu se ocitnou v nouzi lidé, kteří do ní spadli rovnýma nohama a ze dne na den. Na druhou stranu zde máme lidi, kteří se odvážně domáhají pomoci, ale přitom jdou sami vstříc nepřízni osudu. A ostatní posílají peníze do sbírky. Tomu dali tolik a tolik na léčbu, tamten vybral toto a toto na bezbariérový byt. A my potřebujeme pro naše děti, kterých je momentálně pět, chatu. Jsou to astmatici a potřebují čistý vzduch. Ještě potřebujeme auto. Děti nemohou cestovat autobusem, dusí se. Jenže takto veliké auto je drahé. Také ho potřebujeme v dobré výbavě, aby byly naše děti v bezpečí. A děti milujeme, dopřejeme si jich klidně deset. Děti jsou naše všechno a uděláme pro ně cokoliv.
Ačkoliv občas a to opravdu zcela výjimečně, žasnu nad jakousi drzostí žadatelů o milionové příspěvky na vylepšení životní situace, kterou si rodina svobodně vybrala a ještě ji i veřejně prezentuje, tak souhlasím s tím, že je to velké plus dnešní doby. Každý může po ostatních žádat cokoliv a každý se také svobodně rozhodne, jestli příspěvek dá nebo ne.
