Článek
Lidé z jejích kruhů na ni pěli vždy jen chválu a dodnes na ni s láskou vzpomínají. Mně nejde ovšem z hlavy jeden zážitek s ní. Absolutně se vbočil z řady těch krásných citovaných chvil od jejích blízkých.
Ne, že bych byla vymetačka restaurací, ale onoho dne jsem byla na obědě v našem městě, v tehdy celkem vyhlášené restauraci. Zážitek s paní Růžičkovou svojí silou překryl všechny ostatní detaily mé návštěvy. Jisté je, že zážitek je opravdu skutečný a nebyl to pouhý sen. Nepamatuji si tudíž, s kým jsem v té restauraci tehdy byla, ani co jsem jedla. Nebylo to zřejmě nijak důležité. Uprostřed lokálu byl tehdy veliký stůl poskládaný z mnoha menších stolků. Krásně prostřený a nazdobený s cedulkou RESERVE. Usedla jsem k volnému stolečku v těsné blízkosti. Vybírám jídlo a vzápětí přichází větší skupina. Vévodí jí Helena Růžičková, následuje její syn, ale také asi deset lidí od filmového štábu. Ano, zrovna v našem městě něco točili, proč se nezastavit na oběd. Přichází zřejmě ten nejúslužnější číšník, který ten den slouží, klaní se a předává jídelní lístky. Společnost vybírá, za chviličku objednává. Mezi tím se za sklem podniku objevil chlapeček, kouká dovnitř, kryje si oči dlaní, aby lépe viděl a mává ručičkou na maminku, je nadšený. Poskakuje radostí a něco povídá mámě. Máma kývá. Mezitím společnosti paní Růžičkové přinášejí jídlo. Je luxusně naservírované, co jedí, ovšem nedokážu od svého stolu rozeznat. Kluk za sklem zmizel.
Za pár minut je za sklem opět klučíkova tvář. Září štěstím, vidí, že nic nezmeškal, pod rukou tiskne nějakou knížku. Kluk vchází dovnitř restaurace, maminka zůstává venku. Je mu tak osm let. Pomalu se sune k paní Růžičkové a něco jí pokorně a tiše říká. Natahuje ručku s památníčkem, nebo snad její knížkou? Helena Růžičková ustrne. Je v nejlepším, jídlo jí chutná. Aniž odloží příbor, otočí se klukovi: „Nevidíš, že jím? Běž! ….“ Tato slova byla ostrá a hlasitá, dalším jsem už nerozuměla. Tvář paní Růžičkové se zachmuřila, byla více než chladná, spíš měla oči plné blesků a stažená ústa, chlapeček se vyděsil, stáhl ručičku, obrátil se a se sklopenou hlavičkou odešel. Jen co za ním práskly dveře, paní Růžičkové se objevil na tváři opět úsměv a pokračovala v jídle.
Scénka, kterou si pamatuji mnoho let. Tak moc mi bylo klučíka líto, tak moc jsem se divila, kam se poděla má oblíbená herečka. Švihnout jeden autogram, nebo říct přijď za čtvrt hodiny. Ne. Prostě projev paní Růžičkové mi sebral dech.
Chlapeček byl už pryč a paní herečka dojedla. Byla s hostinou spokojená. Nechala si zavolat kuchaře a vyjádřila jim poděkování. Stáli tehdy seřazeni jako vojáci. Byli poctěni. Jen ten kluk. Nikdy na něj nezapomenu. Ani na mé osobní setkání s touto hereckou hvězdou.
