Článek
Ten chlap nejspíš krutě týrá svého psa. Rodina se mu rozpadla a od té doby pro všechny nastalo peklo. Hluk z bytu se line ve dne v noci, do práce nechodí a snad ani nespí. Mlátí dveřmi, tluče do nábytku, hádá se s nějakými kumpány, klidně ve čtyři hodiny ráno. Nikdo se pořádně nevyspí, a když zavolá policii, tak se se zlou potáže. Policie ho napomene přes dveře, on jim pochopitelně neotevře, ale zklidní se, policajti zmizí a teror jede nanovo. Navíc vzteky za „udání“ kope lidem do dveří a vyhrožuje. Nájem neplatí, jenže soudy se vlečou, takže jeho dluhy k majiteli se šplhají do astronomických výšin. Jsme na tom ovšem biti my všichni. Topí o sto šest a větrá. Proč by šetřil, že? Část nákladů jde za všemi. Také musíme z fondu oprav hradit neustálé opravy zámků, vypínačů, světel a malování chodeb a odvážení odloženého velkoobjemového odpadu, kterým dům nepřetržitě zaplavuje. Nikdo na něj nemůže a nic s ním nehne. Nechodí ani podat vysvětlení na městský úřad, když je proti němu vedeno přestupkové řízení a nechodí ani k soudu, protože i soudních řízení má na krku požehnaně.
A tak všichni doufáme, že když budeme stoupat po schodišti k našim bytům, ho nepotkáme a doufáme, že třeba na Vánoce už bude pryč, nebo se ho snad zabavíme konečně do Velikonoc. Jenže měsíce letí a on stále vládne našemu domu. Majitel bytu je zoufalý, byt má vybydlený, zařízení zdemolované a vybavení rozprodané. Jenže nezmůže zhola nic. Musí čekat, až vše vyřeší úřady, jediná cesta je soudní a nucené vystěhování exekutorem. Protože s ním nic a nikdo nehne.
A navíc opravdu asi týrá psa. Do domu se přistěhoval asi před deseti lety se psem a přítelkyní. Následovala svatba a miminko. Běžná mladá rodina. Jenže se zřejmě něco zvrtlo, manželka s děckem zmizela a zůstal jen on se psem. Pes často doma štěkal, byl tam sám, asi se mu stýskalo po paničce, která kamsi zmizela a páníček byl stále někde pryč. Když se soused vrátil domů, štěkot ustal, Aron byl rád, že se dočkal. Za chvíli dostal vodítko a šel se vyvenčit. Jenže čím víc přibývalo problémů se sousedem, tím také ubývalo venčení Arona. Vše šlo ovšem plíživě, řešili jsme vykopnuté dveře, hromadu rozštípaného nábytku na chodbě, hádky a řev. Pes už neštěkal. Dokonce mne napadlo, že už ho ani nemá, že Arona třeba přenechal bývalé ženě, ale potom jsem je spolu opět potkala u dveří domu.
Uběhlo několik měsíců, během kterých jsme marně doufali, že se konečně dočkáme klidu a neplatící nájemník bude odejit, ale nic se neudálo, až do jednoho dne minulého měsíce.
Byt od bytu obcházeli státní policisté a vyptávali se. Přišlo udání na týrání psa panem Konečným. A já marně vzpomínám, kdy jsem vlastně naposledy viděla Arona. Snad zjara? Opravdu nevím, páníčka tedy potkávám téměř každý den, někdy i několikrát během dne a dává o sobě řádně znát, ale pes už z jeho bytu neštěká. A vznáším asi pro policisty divný dotaz. „On Konečný má ještě Arona? No toho jsem tu neviděla strašně dlouho.“ Jsou překvapeni. A já se začínám stydět, že jsem možná jen prostý ignorant a psa snad celé měsíce přehlížím. Jenže to není plemeno, které by se dalo jen tak přehlédnout, Aron je velký a statný pes, snad nějaký buldok. Tak mi to leží v hlavě a marně tápu, kdy jsem vlastně psa viděla naposledy. Za pár dní volá paní z města, chce vědět nějaké informace právě ohledně údajného týrání, které bylo hlášeno. Slibuju, že si budu více všímat, ale že mám pocit, že jsem psa už dlouho neviděla. A tak se snažím a napínám uši. Je ze mě taková zvědavá bába. A po týdnu opravdu slyším kňučení psa. Pes kňučí silně a v krátkých intervalech. Běžím šmírovat ke kukátku. Konečný asi odchází z bytu, vedle něj pes, ale nějaký menší a hubenější než byl Aron. Konečný má asi vztek, protože najednou vymrští paži a dělá, že psovi dá ránu pěstí. Aron se rychle přikrčí k zemi a kňučí. Náznak rány se opakuje, také bolestivé kňučení, ale rána opravdu nepadla. Jenže, kdyby ten pes neměl s bolestivou ránou zkušenost, tak by přece tak strašně neskučel. Konečný je rozzuřený, začne psovi nadávat a vyhrožovat. A včera znova. Tím, jak jsem přepnula svoji mysl a naladila se více na podivné zvuky, tak slyším opět děsivé kňučení psa a řev souseda. Letím opět ke šmírovacímu kukátku, ale protější dveře se už zabouchly, jen zevnitř je slyšet ty útrpné psí zvuky.
Ano, vše je nahlášeno, o případu vědí na policii, na městském úřadu i na Státní veterinární správě. Nyní už věřím, že Aron v tom bytě stále je, že už se sám sobě ani nepodobá, že žije v hrozném strachu. Dokážou mu pomoci úřady? Soused, ačkoliv neoprávněně obývá byt, tak nikomu neotevře a dovnitř nikoho nevpustí. Ani státní policii. Každopádně budeme držet Aronovi palce, aby se dočkal lepšího života. Za životní prohru páníčka nemůže. Stejně tak, jako ani my obyvatelé tohoto domu.
P.S.: Užité příjmení našeho souseda je smyšlené, není skutečné.
