Článek
Neukradli jen spoustu věcí za desítky tisíc. Ukradli nám klidné noci, ukradli pocit bezpečí v našem domě. Mám hrůzu vyjít na dvůr zavřít slepice. Než vyjdu z domu, rozhlížím se. Když jsme doma, jsme pochopitelně zamčení a klíče jsou v zámku. Z domu už prakticky nevycházíme, bojíme se. Jen na nákup, k lékaři a domů. V noci se budím hrůzou, že se nade mnou sklání zloděj s páčidlem v ruce . Ty sny, bych nikomu nepřála.
A jak série vloupání vlastně odstartovala?
Alena se svým mužem Karlem žije ve starém statku na okraji města. Přesně místo, kam se dá ještě pohodlně dojít, ale už vlastně samota. Stavení je rozlehlé, patří k němu hospodářské budovy, dílny a další přístavky. Veliký dvůr a rozlehlá zahrada. Oba jsou už léta v důchodu a Karel je k nelibosti Aleny veliký sběratel všeho možného harampádí. Na dvoře tak vyrostla veliká hromada kovového šrotu. Karel kupu vždy čas od času rozebral a odvozil do sběrny. Nyní byla už kupa opět značná a okolo statku procházela jakási trojice lidí. Přes vrata dokořán uzřela, že se uvnitř nachází i pan majitel. „Prosím vás, my bysme od vás to železo koupili. My si to odvezeme a vyčistíme vám ten dvůr.“ Ano, to se Karlovi líbilo, přece už jen měl svá léta a haraburdí se takto mohl elegantně zbavit a dostat za to nemalé peníze. Těm třem se na dvoře asi líbilo, byli tam dlouho, povídali s panem domácím, měli zájem o toto i tamto. Ten je provedl celým svým panstvím, nakoukli i do baráku, když tam Karel hledal nějaké svaté obrázky, o které měli také zájem a poslední co je zaujalo, bylo kotě. Tak krásné kotě uviděli nahoře na seníku a ten nejstarší z trojice, že by to kotě taky koupil, prý dceři. „Koťat tu mám asi pět, to vám dám.“ A Karel začal šplhat na seník za kotětem. To je poslední, co si později vybavil.
„Pani, haló pani. Tady pán spad a leží tady.“
Alena seběhla dolů a myslela, že je Karel po smrti. Ležel pod žebříkem, nehýbal se. Nebyla schopná vůbec nic, jen zírala a třásla se strachy. „Proboha, co mu je?“ „Nojo, von pán lez nahoru a najednou buch byl na zemi.“ Trio návštěvníků zavolalo záchranku. Jestli mu ujela noha po vlhké šprušli, jestli se mu podlomilo jeho revmatické koleno, nebo co se vlastně stalo, si Karel už nedokázal vybavit. Sanita odvezla Karla do nemocnice, Alena urychleně vyprovodila nečekané hosty a zavřela vrata… Karel se v nemocnici probral, ale nechali si ho tam, asi otřes mozku, roztržená kůže na hlavě, ještě budou následovat další neurologická vyšetření.
A tady končí kapitola jedna o té podivné návštěvě tří koupěchtivých kolemjdoucích.
Kapitola dvě začíná už tu samou noc, kdy Karel spal poprvé v nemocnici.
Druhý den Alena dostala za úkol uklidit do domu motorovou pilu, která zůstala den předtím na dvoře. Karel ji už nestihl sklidit. Jenže pila nikde. Hledala, jak mohla. Ta zatracená pila nikde nebyla. Karel si myslel, že Alena hledá špatně, Alena byla přesvědčená, že si to Karel po otřesu mozku špatně pamatuje. Ještě si kvůli pile „vjeli do vlasů“.
Další den šla nakrmit králíky a nevěří vlastním očím. Zmizela sekačka na trávu. Na sto procent tam byla. Viděla ji, jak hledala tu pilu. Další den jí bylo divné, že by večer nezamkla, protože dveře do baráku byly odemčené. Vyšla na dvůr a zírala na otevřená vrata. Roztřásla se jí kolena, v ten den se začala bát. Prosila Karla, ať už se vrátí, ale nebylo to v jeho moci. Místo toho dostala pokyny. Koukni se, jestli je za dveřmi elektrická pila, v kůlně křovinořez, v dílně ty drahé gola sady, …“ Ne, nebylo nikde nic.
Tedy ano, zbyla hromada rezavého šrotu a spousta dalších nepotřebných krámů. Co mělo nějakou hodnotu, mizelo před očima. Karel už byl konečně doma a sám ráno našel vymlácené okno do jednoho z přístavků, odkud zmizelo to, co ještě mělo nějakou hodnotu. Pokaždé se zavolali policisté a sepsali protokol. K cestě ven si zloději v pohodě otevřeli vrata, aby s nákladem dobře odjeli. Zmizel i malý traktůrek na sníh a trávu, zmizel štěpkovač. Když se konečně syn rozhoupal, že si odveze své drahé kolo, které tam uschovával, aby mu ho nikdo neukradl ze sklepa v paneláku, zjistil, že kolo už je také ukradené. Bylo v baráku, ten se zamykal. Pokaždé vloupání hlásili, Karel nahlásil i výrobní čísla ukradených věcí a policajti jen krčili rameny. „To víte, prodají to kdoví kde. To je celá síť. A když už někoho chytneme, tak je nezletilý. Ještě cestou, kdy ho vezeme zpátky do pasťáku, odkud utekl, už se nám směje do očí.“
Také tehdy v té trojici zájemců o staré železo byli dva mladiství. Třetí byl už dospělý.
Jedné noci Karel ještě nespal a slyšel divné zvuky. Myslel si, že se mrouskají kočky, ale ne, to bylo něco jiného. Vyhlédl z okna a viděl je. Začal po nich házet zavařovací sklenice. Stály na parapetu u okna aby vyschly, byly po ruce. Prásk, prásk a k tomu dávka nepublikovatelných nadávek. Letěli pryč jako zběsilí. Zanechali spoustu stop a na dvoře po nich zůstala i pravá lupičská maska. Policisté vše zaznamenali, kriminálka sejmula otisky a odvezla si masku.
Karel i Alena měli dobrý pocit. Konečně snad dostali za vyučenou a bude klid. Klid trval čtrnáct dní. Na Karla po ránu čekaly opět otevřené dveře do baráku i vrata do dvora dokořán. Zmizel nový elektrický medomet a spousta dalšího příslušenství ke stáčení medu. Vše bylo v malé místnosti u sklepa, kterou zatím nenavštívili, byla samozřejmě zamčená.
Alena s Karlem žijí až v půdní vestavbě bývalého statku. Dveře do jejich patra pečlivě zamykají. Stejně se bojí. Kdy už nebude co ukrást dole, vlezou zloději i nahoru? Ten dům i celý pozemek je opravdu rozlehlý, těžko ho ohlídat. Jen do baráku jsou celkem tři vstupy. Obyčejné zámky zloději překonají během pár vteřin. A policie je přitom bezradná. Mladistvým kriminál stejně nehrozí a všemu se jen smějí. Vypátrat zloděje je nejspíš nad lidské síly, podle postoje vyšetřovatelů berou pátrání téměř jako zbytečné, protože delikventi si prostě nedají pokoj a s mladistvými oni nic nezmůžou. V rukách mají mnoho stop, výrobní čísla ukradených věcí, snad i otisky prstů a stopy DNA. Podaří se jim vypátrat pachatele?
Dočká se ještě Alena s manželem klidného nočního spánku? Pojištěni nejsou a do té doby se k nim nikdo nevloupal. Až nyní. Škody jim nezaplatí nikdo, ale nejhorší je pro ně stejně ten strach. Strach a nejistota. Neustálá ostražitost, neklidné spaní, ztráta bezpečí.
