Článek
Velekněz Kon si povzdechl. Posel z podhorské vesnice donesl další qipú. Už při letmém pohledu na několik barevných šňůrek s uzlíky viděl, že výběr daní za poslední tři úplňky nebyl nejlepší. Správci provincií musí uschovat část úrody na osev na další rok. A také uschovat něco pro případ neštěstí.
Kon sáhl po qipú s počty lidí v podhorských vesnicích. Byla z loňského podzimu. Rozložil si je před sebe a prsty oddělil šňůrku s počtem nově narozených dětí. Povzdechl si.
Vstal. Neklidně přešel po místnosti. Sáhl do kabely s loňskými qipú. Vyhledal stejné qipú o počtu lidí a úrodě. Položil obě vedle sebe. Polkl naprázdno. Třesoucími se prsty našel šňůrku o dětech a porovnal ji s novým qipů. Zatajil se mu dech.
„Mohu vstoupit, můj pane?“ ozvalo se za pestrobarevným závěsem.
„Nevidíte, že rozprávím s bohy?“ utrhl se Kon a jedním máchnutím ruky smetl všechna qipú na jednu hromadu. Zbytečně. Jeho pomocník, stejně jako všichni obyčejní vesničané zde, číst smysl barevných uzlíků a provázků neuměli, a ani nesměli.
„Promiňte, můj pane,“ omlouval se pomocník, „přijdu jindy…“
„Tak co se stalo?“
„Neštěstí, můj pane,“ sklonil hlavu mužík, sloužící už třetímu veleknězi. „V Severní vesnici pokoutně vyráběli zkvašenou šťávu z guayaby. Vyráběli to tam už od loňského jara, ale nyní to tam nějak zkazili… Šťávu chtěli vylít, ale… zapomněli na to, a když byli muži na poli, hrnce našli děti. Začali ji pít…“
„No a? Pár dětí vyvrhlo všechno ze všech otvorů, a kvůli takovému nesmyslu mě rušíte?“
„To bych si nedovolil, Vznešený,“ sklopil hlavu muž ještě hlouběji. „Je to horší… Syn představeného Severní vesnice – je malý postavou, ale o to větší rošťák - sebral všechny hrnce, a prodal je desítkám stejných nezbedů do Podhorské vesnice, Plamenné vesnice a do Rybářské osady.“
„A za co, že to prodal?“ Velekněz kupce neměl rád. I když věděl, že bez výměny věcí by život nebyl možný, jejich vychytralost ho rozčilovala. A tady, v kraji, kde lidé žijí z pěstování rostlin a ovoce, tady náhle roste nový kupec, místo, aby se hrbil nad zoraným políčkem jako jeho předkové…
„Za nějaké cetky, korále a náhrdelníky, které děti ukradly svým matkám, Vznešený,“ pokračoval pomocník. „A není to náhoda. Korálky pak chce prodat dalším nezbedům, aby je dali nějakým děvčatům, a ty s nimi… vždyť víte, Vznešený…“ pokrčil pomocník rameny. Velekněz protočil oči.
Ale tu si vzpomněl na řadu qipů na hromádce. Ano, pokud dojde na jeho území k narození nových dětí mimo schválené svazky u děvčat, sotva odrostlých dětskému věku, bude to katastrofa. Máchnutím ruky odvolal pomocníka, aby si šel po své práci. A hned se opět vrhl na hromádku qipů a opět je rozložil před sebe. A k tomu si připravil několik volných provázků a začal počítat…
Počet lidí ve vesnicích – počet nově narozených dětí každý oběh – počet děvčat, přestupujících z dětského věku… a proti tomu – výnosy z polí, počet nachytaných ryb za den… a pak sáhl po nejspodnějším qipů. Neobsahovalo žádné číselné údaje, ale byla to tajná zpráva od jeho bratra Koh, který je Velekněz za horami, blíže k moři. Píše mu, že už uplynulo sedm jar, kdy byly příznivé deště i teplo. Brzy nastanou velmi teplé a vlhké doby, a právě u nich, u moře, mohou očekávat velké záplavy. A co to způsobí zde? zamyslel se Kon. Ano, horko je opravdu čím dál větší. Mnohé rostliny, přes veškerou péči, usychají. Záplavy zde možná nehrozí, ale mnohé deště podemelou břehy řek, odplaví úrodnou půdu, a nebo se ta sesune z hor do údolí… zaplaví pole, nějaká obydlí, utopí se lamy… Sedm jar blahobytu končí, povzdechl si Kon, to už je téměř jisté. A lidí je zde čím dál víc. A kolik jar bude horko trvat? Dvě, tři jara? Nikdo neví. Musí se uschovat co nejvíc úrody, to je jasné, uvažoval Kon. A také musí nechat vyrobit co nejvíc oděvů, získat kožešiny a kůže. Ne z obav ze zimy, ale aby bylo co prodat kupcům, kterým se musí říci, aby přivezli více sušených ryb. I těch bude brzy i na pobřeží méně, jeho bratr ho již varoval.
Co si počít?
Odejít? Není kam. Dále do hor a lesů? Opustit pole, kde se lidé po dlouhé období plahočili, sbírali každý kámen, aby je očistili a vystavěli mnohé terasy a zídky, chránící je před větrem? Mají odejít do nejistoty a někam, kde to neznají? Třeba je tam více zvěře, ale také velmi nebezpečných dravců. A vykácet část lesa a postavit vše znovu, to bude chtít čas – a ten už není. Ano, nechali jsme se uklidnit sedmi jary blahobytu, i když jsme věděli, že jistě skončí. A jen jsme doufali, že ten prokletý bůh, který sem posílá horko a záplavy, usnul a na svůj úkol zapomněl…
Nezapomněl.
Ale co bude dál?
Nedostatek jídla může vyvolat nepokoje, toho si byl Kon dobře vědom. Deště a záplavy se dají ještě vysvětlit nepřízní bohů, ale s jídlem je to jiné. Je na něm a náčelnících, aby se postarali o jídlo, když se jim povinně odevzdává do úschovy. A oni musí vědět, kolik úrody bude potřeba k uživení všech. A pokud to nebude stačit, hněv lidí se obrátí proti nim…
Musí být řešení, zatnul Kon zuby. Uvázal několik uzlíků na připravené šňůrky, a opět je rozvázal. A opět všechno porovnal. A došel k číslu 77. A tu ho něco napadlo.
Je to sice kruté, ale to by bylo řešení! Když počet lidí snížíme zde o 70 nebo 80, mnoho věcí by se vyřešilo. I do budoucna. Jenže – nemohou to být dospělí muži ani ženy. Muži musí pracovat, a ženy se musí starat o děti. U všech bohů! Ano, musí to být děti, a to ještě před tím, než sami mohou mít děti… Nedá se nic jiného dělat…
V následujících dnech svolal radu kněží. Ti se radili dlouho do noci. Jeden z nich, nejstarší a nejváženější, nakonec promluvil: „Bohové nám dali znamení. Přirozený řád byl narušen. Jestli nezjednáme rovnováhu, přijde hlad a nemoc. Co když už teď sesílají varování?“
Nastalo ticho. Kněží si vyměnili pohledy. Pak někdo pronesl: „Musíme nabídnout oběť. Velkou oběť.“
Někteří nesouhlasně pokývali hlavami, ale nikdo nevznesl odpor. Byla to tradice. Když se narodilo příliš dětí, když vesnice stála na pokraji katastrofy, bylo třeba usmířit bohy.
Zavolali na náčelníky vesnic, kteří uctivě čekali na rozhodnutí kněží.
Nařídili jim, aby pochytali všechny, co se zapletli s obchodem zkvašené šťávy, a do krádeží… Trest za takové nepravosti, bude tvrdý, ale účinný. Nikdo nesmí brát cokoli svým blízkým, jen proto, aby se obohatil, a navíc obchodoval s něčím, co je škodlivé, a omamné. Takové pravomoci má přece jen Velekněz! Tak to bylo všude rozhlášeno. Provinilců bylo nakonec daleko víc, než se očekávalo! Pochytané děti, v domnění, že se mohou zachránit, prozradili všechny ze svých rozvětvených sítí malých dětských zlodějíčků a překupníků kradených věcí! A tak se v poutech ocitlo přes 150 dětí. Nikdo proti tomu nic nenamítal, každý věděl, že trest je správný. Z provinilců byli nakonec vyjmuti jediní synové rolnických rodin, a nebo velmi mladí zlodějíčci pod 10 jar…
O několik dní později byly děti z vesnic shromážděny oběti. Rodiče plakali, ale věděli, že odporovat znamená přivolat na celou vesnici ještě horší osud. Někteří vesničané se vzpírali, matky se snažily své děti bránit, ale kněží měli podporu bojovníků. Rozkaz byl jasný.
Děti byly převezeny na posvátné místo, na vrchol velké mohyly. Oltář byl připraven, obřadní dýky nabroušeny. Ve jménu zachování rovnováhy a přízně bohů musí být obětován posvátný počet - 77 dětí. Jejich srdce byla vyrvána a jejich těla pohřbena s obětinami.
Ale jak jinak - syn představeného Severní vesnice, hlavní strůjce všech nepravostí, mezi nimi nebyl… A kněží, kteří neuměli počítat, v tom množství si jednoho chybějícího dítěte, nevšimli…
Snad proto nebyli bohové uspokojeni. I přes tuto hrůznou oběť už za několik měsíců přišla pohroma, které se o několik století bude říkat „fenomén El Niňo“ – Dítě… Snad na památku tolika dětských obětí, které jej měly odvrátit…
Dlouho po těchto událostech zůstalo místo zapomenuto. Až o staletí později archeologové odkryli jeho tajemství. Při vykopávkách nalezli pozůstatky 76 dětských obětí, důkaz dávné krize, která přiměla velekněze Kona k osudovému rozhodnutí.
Bohužel, marnému…
***
V Peru našli při vykopávkách 76 dětských obětí s vyrvanými srdci. Šlo o rituál?
V Peru byly objeveny ostatky desítek dětských obětí a podle archeologů je pravděpodobné, že jich bude nalezeno mnohem více.
„Kostry vykazují známky toho, že dětem byla vyříznuta srdce,“ uvedl Gabriel Prieto, odborný asistent antropologie na Floridské univerzitě, který vede vykopávky na lokalitě Pampa La Cruz nedaleko Huanchaca, kde byly ostatky nalezeny, jak píše server Live Science.
Všech 76 koster mělo příčný čistý řez přes hrudní kost, což naznačuje, že možná otevřeli hrudní koš a pak možná vyňali srdce. Byly pohřbeny v natažené poloze, s nohama směrem na východ a byli pohřbeni na vrcholu umělé mohyly. Není jasné, proč se oběti nacházely v této poloze a na tomto místě. „Mysleli jsme si, že v této oblasti, a zejména na mohyle, se dětské oběti Chimu nevyskytují, ale zjistili jsme opak,“ řekl archeolog Gabriel Prieto.
Vykopávky v Pampa La Cruz probíhají již několik let. Dosud bylo na lokalitě nalezeno 323 dětských obětí a dalších 137 dětských a tři dospělé oběti byly nalezeny na nedaleké lokalitě zvané Las Llamas. I tyto ostatky ukazují, že dětem byla vyjmuta srdce.
Na základě dosud nalezených archeologických nálezů je pravděpodobné, že v okolí Huanchaca čeká na objevení mnohem více dětských obětí. Může jít o více než 1 000 obětí, i když to zní šíleně.
U 76 nově objevených koster je třeba provést radiokarbonové datování, ale dříve nalezené oběti v Pampa La Cruz se datují do období mezi lety 1100 a 1200 n. l. V této době v oblasti vzkvétal národ Chimu, známý svými jemnými kovoliteckými výrobky a městem Chan Chan.
Lidé, kteří žili v Huanchaco v prvním tisíciletí našeho letopočtu, v této oblasti také praktikovali lidské oběti, řekl Richard Sutter, profesor antropologie na Purdue University Fort Wayne, který je součástí týmu pracujícího v Huanchaco. To znamená, že Čimuové mohli v oblasti pokračovat v dlouhodobé praxi.
Proč byly obětovány děti?
Vědci, kteří se na vykopávkách nepodíleli, sdělili, že nálezy v Huanchaco jsou důležité. Z oblasti And jsou sice známy i jiné případy dětských obětí, ale zde je samozřejmě zarážející rozsah.
Proč byly dětské oběti prováděny, je těžké říci. V Peru se v této době nepoužívalo písmo, a proto neexistují žádné písemné záznamy s podrobnostmi o smrti mladých lidí. Podle archeologů mohly v obětování hrát roli problémy s klimatem nebo změny životního prostředí, které mohly narušit zemědělství v oblasti.
