Vládkyně a rybářská síť

Bylo to pro ni vysvobození. Tři dny a noci se svíjela strašlivými bolestmi v útrobách, volala své předky, a také blábolila o setkání s bohy. U jejího lůžka vládkyně se střídali nejlepší ranhojiči i samozvaní léčitelé – jeden radil to, druhý ono, ale jen ti nezkušenější mlčky pozorovali dohadování ostatních, protože věděli – tohle není běžná nemoc, ani nevolnost z přemíry nějakého jídla…Ano, starý LiKu, který přivedl vládkyni na svět, si byl jistý – zatímco všichni běhali kolem vládkyně, a míchali tu různé hojivé vývary, či jí dávali čichat ke květinám – potají sebral zbytek Sladkých kamenů, plodů, rostoucích v zemi, kterým se jednou bude říkat brambory, oblíbené pochoutky vládkyně, a také součást jejího posledního pokrmu, a schoval si je.Illa, vládkyně říše, které jednou učenci dají název Caral, sahající od Velké vody, jež se bude za pár tisíc let říkat Tichý oceán, byla moudrá, klidná žena, a její hlas připomínal zurčivý proud mezi rákosím. Všichni ji milovali, zvláště když s nimi sdílela slova z chrámové terasy, s pestrobarevným papouškem ara na rameni.Vlastně se ani na vládkyni nehodila. Neměla ani proč. Říše vzkvétala. Před mnoha pokoleními se zde její předkové domluvili, a silou zbraní i ukázkou dovedností spolupracujících řemeslníků ukázali ostatním, že bude lépe pracovat společně, než každý sám. A opravdu. Rybáři spojili své sítě, a úlovky byly daleko větší, než když lovili sami. A řemeslníci si začali budovat své dílny a obydlí vedle sebe, a k nim se přidali pekaři, obchodníci, tkalci látek, a zanedlouho zde byla velká města. Jejich svět byl opravdu šťastný – kupci přiváželi jídlo a plodiny od lidí na venkově, z džungle a z podhůří, kde všechno, díky teplému a vlhkému počasí, rostlo samo, a oni jim za to dodávali látky, nádoby, sekyry a další výrobky svých dílen.Města se rozrůstala, a lidé bohatli. Vše bylo jistě zapříčiněno přízní bohů, jejímiž zástupci byli jejich vládci. A tak, aby bohům vyjádřili svou vděčnost, postavili jim krásné, terasovité stavby, aniž by tušili, že na opačném konci světa se chystají zanedlouho rovněž stavět zvláštní jehlancovité budovy, o mnoho větší, kterým se dnes říká pyramidy.Illa byla poslední z rodu slunečních kněží z hor. Starý LiKu věděl moc dobře, jak se její mladší sestra Saya a nejmladší bratr Tokar těší, až Illa bez dětí zemře a moc přejde na ně. Jenže Illa se zemřít nechystala. Naopak. Nebylo možné si nevšimnout, že do paláce směřují zásilky ryb a mořských plodů stále stejného rybáře… Když po jedné hostině chtěla vládkyně vědět, kdo zajistil pro palác tak pestrou nadílku mořských pochoutek, strážní přivlekli, notně se vzpouzejícího, mladého rybáře. Nešetrně s ním smýkli před podnosy vládců, a až tehdy se rybář dozvěděl, že nebude potrestán, ale pochválen… Vládkyně vstala, a dovolila rybáři, aby jí políbil palec u pravé nohy - pocta, kterou byli obdařeni jen nemnozí. Poté nařídila, že tento rybář a jeho cech, bude výhradním dodavatelem mořských ryb a jídel do paláce.Jen málokdo tušil, že si ji mladý rybář, o několik jar mladší než vládkyně, získal svou vzpurnou povahou, odvahou a silou, s jakou se rval s několika strážci dokonce až v hodovní síni. A získal víc, než jen její přízeň a stálý, až bohatý výdělek.A také on, původem prostý rybář, který mohl vládkyni vidět jen z veliké dálky, jak spočívá na nosítkách, nebo na terase před klečícími lidmi, kteří se bojí na ni pohlédnout… byl ohromen. Vždyť nyní jí má přímo před sebou, a dokonce – u všech mořských vln! – mohl políbit její nohu! Mladíkovi se nahrnula horkost do tváří a zatočila se hlava… A co víc – je krásná, milá, laskavá… její řeč je měkká a skoro šeptá… To není vládkyně, ale opravdová mořská víla, o kterých rybářské matky vykládají pohádky svým dětem, zrozená z mořské pěny a zpívající táhlé šumivé písně…Od té doby se mu opravdu dařilo. Úlovky byly skvělé, a tržby z paláce takové, že si pořídil další dvě lodě, najal dvě desítky pomocníků, i žen, které vše připravily, ryby a mořské plody pečlivě zabalily do velkých zelených listů, a to vše dovezl do paláce s několika pomocníky. Nemusel by to dělat, už měl dost sluhů, ale chtěl a doufal v další setkání s krásnou Illa. A kupodivu, i když ta byla stále obklopena služebnicemi, kněží i rádci, se náhle jakoby mimochodem prošla chodbou k přípravně jídel, aby viděla, jaké pochoutky rybář přiváží… Ano, samozřejmě se on vrhá vždy k zemi, a ona mu nastavuje svou nohu… ale už nelíbá jen její malíček, už se odvážil něčeho nehorázného - vzal její chodidlo do obou dlaní a pokryl kotník i nárt mnoha polibky… Ach ano, musela nohu jemně vytrhnout, i když jeho ústa byla tak žhavá a příjemná… Dobře slyšela, jak to v jejím průvodu nepříjemně zašumělo…Umi, na své mládí, sotva 20 jar, brzy bohatý majitel několika lodí, dílen na přípravu úlovků, a celé dlouhé uličky s velkými káděmi na Velkém trhu, už nebyl jen prostým rybářem. Dal si postavit pěkný dům, kam přestěhoval i svou starší matku a dvě, ještě neprovdané sestry. A nebylo divu, že nebyl jediný den, aby mu matka nevyprávěla o nějaké milé a hodné dívce z okolí, z dobré rodiny, dcerky tkalce, kováře nebo kupce, která by se k němu přece tak dobře hodila…Netušila, že on sní o někom úplně jiném…A také, že jeho cesty do paláce nejsou už jen o dodávkách pochutin. Bohatý, mladý muž měl už všude otevřené dveře. A tak se brzy směl zúčastnit svátečních hostin s vládkyní, jejími rádci a nejvýznamnějšími velmoži říše. A poté – i běžných obědů a večeří s jejími úředníky… a nakonec – i odpoledních odpočinkových posezení při chroupání opečených Sladkých kamenů, a mírně zkvašené šťávy z ovocných plodů… a to úplně sami…Mladý muž hořel touhou. Vyprávěl vládkyni hrůzostrašné příběhy o setkání s obrovitými mořskými obludami s obrovskými zuby a dlouhými chapadly, které slyšel od starších námořníků, jako by vše prožil sám. Vládkyně trnula strachem, když jí líčil, jak bojoval o život poté, co se jeho bárka převrátila v bouři… Ne, už jí nelíbal nohy. Už jí líbal i ruce… obě ruce… a ona, když klesl hlavou na její klín, ona ho hladila po drsných, černých vlasech… A také hořela touhou…Nakonec se to stalo. V palácové zahradě, mezi keři, skryti před celým světem. Ale ihned poté, po chvílích prchavého štěstí, nastoupily pochybnosti… a také výčitky. Mladý muž, i když bohatší než mnozí urození, jím není, a ani nikdo z jeho okolí nepatří do vrstvy kněží, hodných toho, aby se stal druhem vládkyně.Ale jsi přece vládce obrovské říše, můžeš všechno! namítal Umi, když ho Illa se slzami v očích propouštěla z objetí. Ty přece můžeš všechno, i změnit vše, co doposud nešlo!Ale Illa věděla, že to nebude tak snadné. I když věděla, že nebylo její vinou, že v době, kdy si měla najít druha, došlo k neštěstí, a synové kněží, ze kterých si měla zvolit druha, zemřeli všichni na podivnou, strašlivě dusivou nemoc, jejíž jméno bude po tisíciletích nahánět hrůzu – záškrt…Illa tedy překlenula věk výběru druha. A nikdo jiný vhodný nebyl. V říši byl klid, lidé pracovali šťastně a spokojeně. Mohla by hledat druha mezi syny kněží jiných bohů? Brrr – z toho se jí dělalo opravdu nevolno…A tak plynulo jaro za jarem… až do příchodu mladého rybáře, vlastně sotva výrostka. A vládkyně, také jen obyčejná, krásná žena, zahořela touhou. A když došlo k naplnění jejích snů, nezůstalo to utajeno. Nejprve šeptem mezi služebnými, poté se vše rozneslo po paláci. A tak Illa sezvala své rádce – sblížila se s mladým rybářem. Ví, že je neurozený, ale už nechce dále čekat. Říše potřebuje vládce, a následníka. A ten možná už je na cestě… Co navrhujete?Tak rozhodnou vládkyni nikdo neznal. Nejstarší kněží mumlali, že něco takového je nemožné, ale vládkyně trvala na svém. A její zamračený pohled mohl věštit jen nepřízeň, a také náhlé odeslání s nějakým veledůležitým úkolem nebo poselstvím až do podhorských osad, plných velkých, černých šelem, a také hadů… Co dělat?A tu se ozval jeden z pomocníků Velekněze. Není nic jednoduššího, Veliká! Před 18 jary se převrátila loď, ve které cestoval při pobřeží bývalý Velekněz Aliva, s jeho ženami i dětmi. Všichni utonuli, a stali se potravou ryb. Ale – co když se jeden syn Velekněze zachránil? Na nechápavé pohledy kněží i vládkyně pokračoval: Matka rybáře sdělí, že Umi není její syn, ale že byl zachráněn z mořských vln, když se loď Velekněze převrátila. Dlouho ho léčila, a přijala ho s láskou za svého, a protože se ho nechtěla vzdát, a odevzdat kněžím, celé dlouhé věky mlčela. Tak to bude oznámeno, matce Umi se dají bohaté dary, a nebo se postraší strašnými tresty, aby navěky mlčela, a je to vyřešeno, Veliká…Illa se rozjasnila tvář. Ano, to je ono! Zlostně sykla ve směru, odkud slyšela něco o podvodu… a odměnila pomocníka Velekněze laskavým úsměvem… Ano, tak to bude, a vše připravte v tomto směru, a máchnutím ruky shromáždění rozpustila…A věci se daly do pohybu. Následující den v zahradě Illa vše řekla v láskyplném objetí svému rybáři. Polekal se, ale jen na chvíli. Hlavně, aby matka mlčela… Ano, hned dnes večer jí vše řekne… Nebude mít za snachu kupeckou dcerku, nebo děvče umouněného kováře, ale samotnou vládkyni… Ano, bude mlčet…A po městě se brzy začaly šířit nebývalé zvěsti – z lodi Velekněze, který se utopil před mnoha jary, se zachránil chlapec, řekl to jakýsi rybář z Písčité vesnice, než zemřel. Byl vychován také v rodině rybáře, který tehdy lovil při pobřeží… Kdo ví více o tomto případu? Kde byl vychován tento chlapec? Dožil se dnešních dní?A tu se k představeným města dostavila stará matka, a se slzami v očích se přiznala, že ona přijala za svého, krásného chlapce, kterého její muž, také rybář, zachránil téměř mrtvého… Několik dní ho zahřívala, třela zkřehlé ruce a nohy, a přivedla zpět k životu. Hoch o věku asi 1 – 2 jar byl však silný a vše přežil. Nevěděla, kdo to je, ale když slyšela, že pocházel z lodi Velekněze, odmítla se chlapce vzdát a odevzdat kněžím. Ano, žili tehdy v Písčité vesnici, měli několik dětí, nikdo si jejich nového přírůstku nevšiml… Až nyní… propukla v pláč…A tak byl Umi prohlášen za potomka Velekněze.Při slavnosti přílivu, kdy se pěstované Sladké kameny sklízely a darovaly duchům země, Illa před všemi promluvila. „Volím si muže. A můj výběr je Umi, z rodu Velekněze Aliva.“V té noci byl oheň na pahorku temnější než obvykle. Její sestra Saya a bratr Tokar si vyměnili zlostné pohledy. „Ona zradila krev. Zradila nás.“ Ano, jejich snahy se zhroutily. I přesto, že byli bratr a sestra, snažili se, aby z jejich spojení vzniklo dítě, které by je přivedlo k moci a k trůnu. Ale marně. Ranhojič LiKu věděl, že Saya už dvakrát, po stech dnech čekání potomka, vyvrhla mrtvou zrůdu… Ne, nařízení bohů o zákazu obcování příbuzných, zde nejsou jen tak pro nic za nic… I když snaha o čistotu vládnoucí krve kněží je jistě správná, podvody bohové ztrestají…A tak došlo i k tomuto trestu. Po tři dny a noci Illa trpěla. Kněží tvrdili, že ji políbila bohyně země, že si ji vzala zpět. Ale Umi, který jí každý den nosil Sladké kameny ze svého trhu, ucítil v jejím dechu něco cizího. Sladký kořen byl cítit jinak. Hořce.Se svým podezřením se obrátil na ranhojiče LiKu, jedinému muži, kterému v paláci věřil. A ten mu dal za pravdu. Vyprávěl, že když žil v horách, poznal tam nebezpečné rostliny, jejichž vývaru se říkalo „smrt pod jazykem.“ Stačí ho uvařit se Sladkými kameny a po několika soustech je o životě a smrti rozhodnuto…Při velkém shromáždění, když se lid měl rozloučit s Velkou vládkyní, a měl se zvolit nový vládce, nově nalezený kněz Umi vystoupil před lid:"Veliká nebyla povolána bohy. Byla zabita. Její krev otrávila krev vlastní."A ukázal na její sourozence, kteří s vítězoslavným úsměvem, naprosto nepatřičným této smutné chvíle, se těšili na trůn. Saya a Tokar sebou trhli, ale to už je uchopili stráže. A Umi ukázal otrávené Sladké kameny, a stráže přivlekli osobního ranhojiče Sayi, který křičel, že byl ke všemu donucen touto bezbožnou dvojicí…Soud byl krátký – ranhojič s proříznutým hrdlem byl shozen z trasy, oba sourozenci byli odsouzeni k vyhnanství do hor, kde jim zuřivý vítr serve tuniky, a slunce spálí veškeré naděje…Pak se přistoupilo k obřadu. Umi osobně svou milovanou Illu zabalil do bílých plachet z rákosí, a přiložil k ní svou rybářskou síť. Ranhojič LiKu vedle ní položil její oblíbené jídlo - 30 Sladkých kamenů, pery vyšívanou dečku, a zobák tukana. Poté ji uložili za zvuků píšťal z ptačích kostí pod chrám. A když slunce zapadlo, stáhlo se moře, a na nebi se objevili kondoři. Protože bohové, kterým Illa sloužila, si konečně vzali svou dceru.Umi sice nebyl knězem, ale dostal jméno „Ten, kdo chrání moře i žně“. Vládl spravedlivě, měl spoustu dětí, ale nikdy si nezvolil další družku.A fakta?Nedávno došlo k objevu přibližně 5 000 let starých ostatků ženy z civilizace Caral v peruánském Ásperu. Archeologové identifikovali tuto ženu jako příslušnici elity, což naznačuje výbava jejího hrobu a způsob pohřbení.​Výbava hrobu a ozdobyŽena byla pohřbena ve věku mezi 20 a 35 lety, byla pečlivě zabalená do bavlněných látek, rostlinných vláken, rohoží a sítí. Její tělo bylo výjimečně dobře zachováno – včetně kůže, vlasů a nehtů – což je v této oblasti neobvyklé, protože se obvykle dochovají pouze kosti. ​Mezi pohřebními předměty byly nalezeny:Dečka, vyšívaná pestrobarevnými pery ary,zobák tukana, zdobený zelenými a hnědými korálky,ulita amazonského šneka,asi 30 sladkých brambor,rybářská síť.​Tyto artefakty naznačují, že žena měla vysoké společenské postavení a mohla být zapojena do obchodu s amazonskými oblastmi. Nález také podporuje teorii, že ženy v civilizaci Caral mohly zastávat významné role. Podobný objev byl učiněn v roce 2016, kdy byla nalezena tzv. „Paní čtyř tupus“ – žena, pohřbená s ozdobnými jehlicemi ve tvaru ptáků a opic.Civilizace CaralCivilizace, známá také jako Caral-Supe, je považována za nejstarší městskou civilizaci v Americe, datovanou mezi lety 3000 a 1800 př. n. l. Byla známá svými monumentálními stavbami, jako jsou pyramidy a chrámy, a rozvinutým urbanismem. Město Caral, hlavní centrum této civilizace, bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. ​Objev této ženy přináší nové poznatky o sociální struktuře a kulturních praktikách této civilizace. Archeologové pokračují v analýze nalezených artefaktů a ostatků, aby získali další informace o jejím životě, stravě a příčině smrti. ​Zdroj :https://www.livescience.com/archaeology/5-000-year-old-burial-of-elite-woman-with-inlaid-toucans-beak-found-in-peru?utm_source=chatgpt.com

Bylo to pro ni vysvobození. Tři dny a noci se svíjela strašlivými bolestmi v útrobách, volala své předky, a také blábolila o setkání s bohy. U jejího lůžka vládkyně se střídali nejlepší ranhojiči i samozvaní léčitelé – jeden radil to, druhý ono, ale jen ti nezkušenější mlčky pozorovali dohadování ostatních, protože věděli – tohle není běžná nemoc, ani nevolnost z přemíry nějakého jídla…

Ano, starý LiKu, který přivedl vládkyni na svět, si byl jistý – zatímco všichni běhali kolem vládkyně, a míchali tu různé hojivé vývary, či jí dávali čichat ke květinám – potají sebral zbytek Sladkých kamenů, plodů, rostoucích v zemi, kterým se jednou bude říkat brambory, oblíbené pochoutky vládkyně, a také součást jejího posledního pokrmu, a schoval si je.

Illa, vládkyně říše, které jednou učenci dají název Caral, sahající od Velké vody, jež se bude za pár tisíc let říkat Tichý oceán, byla moudrá, klidná žena, a její hlas připomínal zurčivý proud mezi rákosím. Všichni ji milovali, zvláště když s nimi sdílela slova z chrámové terasy, s pestrobarevným papouškem ara na rameni.

Vlastně se ani na vládkyni nehodila. Neměla ani proč. Říše vzkvétala. Před mnoha pokoleními se zde její předkové domluvili, a silou zbraní i ukázkou dovedností spolupracujících řemeslníků ukázali ostatním, že bude lépe pracovat společně, než každý sám. A opravdu. Rybáři spojili své sítě, a úlovky byly daleko větší, než když lovili sami. A řemeslníci si začali budovat své dílny a obydlí vedle sebe, a k nim se přidali pekaři, obchodníci, tkalci látek, a zanedlouho zde byla velká města. Jejich svět byl opravdu šťastný – kupci přiváželi jídlo a plodiny od lidí na venkově, z džungle a z podhůří, kde všechno, díky teplému a vlhkému počasí, rostlo samo, a oni jim za to dodávali látky, nádoby, sekyry a další výrobky svých dílen.

Města se rozrůstala, a lidé bohatli. Vše bylo jistě zapříčiněno přízní bohů, jejímiž zástupci byli jejich vládci. A tak, aby bohům vyjádřili svou vděčnost, postavili jim krásné, terasovité stavby, aniž by tušili, že na opačném konci světa se chystají zanedlouho rovněž stavět zvláštní jehlancovité budovy, o mnoho větší, kterým se dnes říká pyramidy.

Illa byla poslední z rodu slunečních kněží z hor. Starý LiKu věděl moc dobře, jak se její mladší sestra Saya a nejmladší bratr Tokar těší, až Illa bez dětí zemře a moc přejde na ně. Jenže Illa se zemřít nechystala. Naopak. Nebylo možné si nevšimnout, že do paláce směřují zásilky ryb a mořských plodů stále stejného rybáře… Když po jedné hostině chtěla vládkyně vědět, kdo zajistil pro palác tak pestrou nadílku mořských pochoutek, strážní přivlekli, notně se vzpouzejícího, mladého rybáře. Nešetrně s ním smýkli před podnosy vládců, a až tehdy se rybář dozvěděl, že nebude potrestán, ale pochválen… Vládkyně vstala, a dovolila rybáři, aby jí políbil palec u pravé nohy - pocta, kterou byli obdařeni jen nemnozí. Poté nařídila, že tento rybář a jeho cech, bude výhradním dodavatelem mořských ryb a jídel do paláce.

Jen málokdo tušil, že si ji mladý rybář, o několik jar mladší než vládkyně, získal svou vzpurnou povahou, odvahou a silou, s jakou se rval s několika strážci dokonce až v hodovní síni. A získal víc, než jen její přízeň a stálý, až bohatý výdělek.

A také on, původem prostý rybář, který mohl vládkyni vidět jen z veliké dálky, jak spočívá na nosítkách, nebo na terase před klečícími lidmi, kteří se bojí na ni pohlédnout… byl ohromen. Vždyť nyní jí má přímo před sebou, a dokonce – u všech mořských vln! – mohl políbit její nohu! Mladíkovi se nahrnula horkost do tváří a zatočila se hlava… A co víc – je krásná, milá, laskavá… její řeč je měkká a skoro šeptá… To není vládkyně, ale opravdová mořská víla, o kterých rybářské matky vykládají pohádky svým dětem, zrozená z mořské pěny a zpívající táhlé šumivé písně…

Od té doby se mu opravdu dařilo. Úlovky byly skvělé, a tržby z paláce takové, že si pořídil další dvě lodě, najal dvě desítky pomocníků, i žen, které vše připravily, ryby a mořské plody pečlivě zabalily do velkých zelených listů, a to vše dovezl do paláce s několika pomocníky. Nemusel by to dělat, už měl dost sluhů, ale chtěl a doufal v další setkání s krásnou Illa. A kupodivu, i když ta byla stále obklopena služebnicemi, kněží i rádci, se náhle jakoby mimochodem prošla chodbou k přípravně jídel, aby viděla, jaké pochoutky rybář přiváží… Ano, samozřejmě se on vrhá vždy k zemi, a ona mu nastavuje svou nohu… ale už nelíbá jen její malíček, už se odvážil něčeho nehorázného - vzal její chodidlo do obou dlaní a pokryl kotník i nárt mnoha polibky… Ach ano, musela nohu jemně vytrhnout, i když jeho ústa byla tak žhavá a příjemná… Dobře slyšela, jak to v jejím průvodu nepříjemně zašumělo…

Umi, na své mládí, sotva 20 jar, brzy bohatý majitel několika lodí, dílen na přípravu úlovků, a celé dlouhé uličky s velkými káděmi na Velkém trhu, už nebyl jen prostým rybářem. Dal si postavit pěkný dům, kam přestěhoval i svou starší matku a dvě, ještě neprovdané sestry. A nebylo divu, že nebyl jediný den, aby mu matka nevyprávěla o nějaké milé a hodné dívce z okolí, z dobré rodiny, dcerky tkalce, kováře nebo kupce, která by se k němu přece tak dobře hodila…

Netušila, že on sní o někom úplně jiném…

A také, že jeho cesty do paláce nejsou už jen o dodávkách pochutin. Bohatý, mladý muž měl už všude otevřené dveře. A tak se brzy směl zúčastnit svátečních hostin s vládkyní, jejími rádci a nejvýznamnějšími velmoži říše. A poté – i běžných obědů a večeří s jejími úředníky… a nakonec – i odpoledních odpočinkových posezení při chroupání opečených Sladkých kamenů, a mírně zkvašené šťávy z ovocných plodů… a to úplně sami…

Mladý muž hořel touhou. Vyprávěl vládkyni hrůzostrašné příběhy o setkání s obrovitými mořskými obludami s obrovskými zuby a dlouhými chapadly, které slyšel od starších námořníků, jako by vše prožil sám. Vládkyně trnula strachem, když jí líčil, jak bojoval o život poté, co se jeho bárka převrátila v bouři… Ne, už jí nelíbal nohy. Už jí líbal i ruce… obě ruce… a ona, když klesl hlavou na její klín, ona ho hladila po drsných, černých vlasech… A také hořela touhou…

Nakonec se to stalo. V palácové zahradě, mezi keři, skryti před celým světem. Ale ihned poté, po chvílích prchavého štěstí, nastoupily pochybnosti… a také výčitky. Mladý muž, i když bohatší než mnozí urození, jím není, a ani nikdo z jeho okolí nepatří do vrstvy kněží, hodných toho, aby se stal druhem vládkyně.

Ale jsi přece vládce obrovské říše, můžeš všechno! namítal Umi, když ho Illa se slzami v očích propouštěla z objetí. Ty přece můžeš všechno, i změnit vše, co doposud nešlo!

Ale Illa věděla, že to nebude tak snadné. I když věděla, že nebylo její vinou, že v době, kdy si měla najít druha, došlo k neštěstí, a synové kněží, ze kterých si měla zvolit druha, zemřeli všichni na podivnou, strašlivě dusivou nemoc, jejíž jméno bude po tisíciletích nahánět hrůzu – záškrt…

Illa tedy překlenula věk výběru druha. A nikdo jiný vhodný nebyl. V říši byl klid, lidé pracovali šťastně a spokojeně. Mohla by hledat druha mezi syny kněží jiných bohů? Brrr – z toho se jí dělalo opravdu nevolno…

A tak plynulo jaro za jarem… až do příchodu mladého rybáře, vlastně sotva výrostka. A vládkyně, také jen obyčejná, krásná žena, zahořela touhou. A když došlo k naplnění jejích snů, nezůstalo to utajeno. Nejprve šeptem mezi služebnými, poté se vše rozneslo po paláci. A tak Illa sezvala své rádce – sblížila se s mladým rybářem. Ví, že je neurozený, ale už nechce dále čekat. Říše potřebuje vládce, a následníka. A ten možná už je na cestě… Co navrhujete?

Tak rozhodnou vládkyni nikdo neznal. Nejstarší kněží mumlali, že něco takového je nemožné, ale vládkyně trvala na svém. A její zamračený pohled mohl věštit jen nepřízeň, a také náhlé odeslání s nějakým veledůležitým úkolem nebo poselstvím až do podhorských osad, plných velkých, černých šelem, a také hadů… Co dělat?

A tu se ozval jeden z pomocníků Velekněze. Není nic jednoduššího, Veliká! Před 18 jary se převrátila loď, ve které cestoval při pobřeží bývalý Velekněz Aliva, s jeho ženami i dětmi. Všichni utonuli, a stali se potravou ryb. Ale – co když se jeden syn Velekněze zachránil? Na nechápavé pohledy kněží i vládkyně pokračoval: Matka rybáře sdělí, že Umi není její syn, ale že byl zachráněn z mořských vln, když se loď Velekněze převrátila. Dlouho ho léčila, a přijala ho s láskou za svého, a protože se ho nechtěla vzdát, a odevzdat kněžím, celé dlouhé věky mlčela. Tak to bude oznámeno, matce Umi se dají bohaté dary, a nebo se postraší strašnými tresty, aby navěky mlčela, a je to vyřešeno, Veliká…

Illa se rozjasnila tvář. Ano, to je ono! Zlostně sykla ve směru, odkud slyšela něco o podvodu… a odměnila pomocníka Velekněze laskavým úsměvem… Ano, tak to bude, a vše připravte v tomto směru, a máchnutím ruky shromáždění rozpustila…

A věci se daly do pohybu. Následující den v zahradě Illa vše řekla v láskyplném objetí svému rybáři. Polekal se, ale jen na chvíli. Hlavně, aby matka mlčela… Ano, hned dnes večer jí vše řekne… Nebude mít za snachu kupeckou dcerku, nebo děvče umouněného kováře, ale samotnou vládkyni… Ano, bude mlčet…

A po městě se brzy začaly šířit nebývalé zvěsti – z lodi Velekněze, který se utopil před mnoha jary, se zachránil chlapec, řekl to jakýsi rybář z Písčité vesnice, než zemřel. Byl vychován také v rodině rybáře, který tehdy lovil při pobřeží… Kdo ví více o tomto případu? Kde byl vychován tento chlapec? Dožil se dnešních dní?

A tu se k představeným města dostavila stará matka, a se slzami v očích se přiznala, že ona přijala za svého, krásného chlapce, kterého její muž, také rybář, zachránil téměř mrtvého… Několik dní ho zahřívala, třela zkřehlé ruce a nohy, a přivedla zpět k životu. Hoch o věku asi 1 – 2 jar byl však silný a vše přežil. Nevěděla, kdo to je, ale když slyšela, že pocházel z lodi Velekněze, odmítla se chlapce vzdát a odevzdat kněžím. Ano, žili tehdy v Písčité vesnici, měli několik dětí, nikdo si jejich nového přírůstku nevšiml… Až nyní… propukla v pláč…

A tak byl Umi prohlášen za potomka Velekněze.

Při slavnosti přílivu, kdy se pěstované Sladké kameny sklízely a darovaly duchům země, Illa před všemi promluvila. „Volím si muže. A můj výběr je Umi, z rodu Velekněze Aliva.“

V té noci byl oheň na pahorku temnější než obvykle. Její sestra Saya a bratr Tokar si vyměnili zlostné pohledy. „Ona zradila krev. Zradila nás.“ Ano, jejich snahy se zhroutily. I přesto, že byli bratr a sestra, snažili se, aby z jejich spojení vzniklo dítě, které by je přivedlo k moci a k trůnu. Ale marně. Ranhojič LiKu věděl, že Saya už dvakrát, po stech dnech čekání potomka, vyvrhla mrtvou zrůdu… Ne, nařízení bohů o zákazu obcování příbuzných, zde nejsou jen tak pro nic za nic… I když snaha o čistotu vládnoucí krve kněží je jistě správná, podvody bohové ztrestají…

A tak došlo i k tomuto trestu. Po tři dny a noci Illa trpěla. Kněží tvrdili, že ji políbila bohyně země, že si ji vzala zpět. Ale Umi, který jí každý den nosil Sladké kameny ze svého trhu, ucítil v jejím dechu něco cizího. Sladký kořen byl cítit jinak. Hořce.

Se svým podezřením se obrátil na ranhojiče LiKu, jedinému muži, kterému v paláci věřil. A ten mu dal za pravdu. Vyprávěl, že když žil v horách, poznal tam nebezpečné rostliny, jejichž vývaru se říkalo „smrt pod jazykem.“ Stačí ho uvařit se Sladkými kameny a po několika soustech je o životě a smrti rozhodnuto…

Při velkém shromáždění, když se lid měl rozloučit s Velkou vládkyní, a měl se zvolit nový vládce, nově nalezený kněz Umi vystoupil před lid:

„Veliká nebyla povolána bohy. Byla zabita. Její krev otrávila krev vlastní.“

A ukázal na její sourozence, kteří s vítězoslavným úsměvem, naprosto nepatřičným této smutné chvíle, se těšili na trůn. Saya a Tokar sebou trhli, ale to už je uchopili stráže. A Umi ukázal otrávené Sladké kameny, a stráže přivlekli osobního ranhojiče Sayi, který křičel, že byl ke všemu donucen touto bezbožnou dvojicí…

Soud byl krátký – ranhojič s proříznutým hrdlem byl shozen z trasy, oba sourozenci byli odsouzeni k vyhnanství do hor, kde jim zuřivý vítr serve tuniky, a slunce spálí veškeré naděje…

Pak se přistoupilo k obřadu. Umi osobně svou milovanou Illu zabalil do bílých plachet z rákosí, a přiložil k ní svou rybářskou síť. Ranhojič LiKu vedle ní položil její oblíbené jídlo - 30 Sladkých kamenů, pery vyšívanou dečku, a zobák tukana. Poté ji uložili za zvuků píšťal z ptačích kostí pod chrám. A když slunce zapadlo, stáhlo se moře, a na nebi se objevili kondoři. Protože bohové, kterým Illa sloužila, si konečně vzali svou dceru.

Umi sice nebyl knězem, ale dostal jméno „Ten, kdo chrání moře i žně“. Vládl spravedlivě, měl spoustu dětí, ale nikdy si nezvolil další družku.

*****************************************************************

A fakta?

Nedávno došlo k objevu přibližně 5 000 let starých ostatků ženy z civilizace Caral v peruánském Ásperu. Archeologové identifikovali tuto ženu jako příslušnici elity, což naznačuje výbava jejího hrobu a způsob pohřbení.​

Výbava hrobu a ozdoby

Žena byla pohřbena ve věku mezi 20 a 35 lety, byla pečlivě zabalená do bavlněných látek, rostlinných vláken, rohoží a sítí. Její tělo bylo výjimečně dobře zachováno – včetně kůže, vlasů a nehtů – což je v této oblasti neobvyklé, protože se obvykle dochovají pouze kosti. ​

Mezi pohřebními předměty byly nalezeny:

Tyto artefakty naznačují, že žena měla vysoké společenské postavení a mohla být zapojena do obchodu s amazonskými oblastmi. Nález také podporuje teorii, že ženy v civilizaci Caral mohly zastávat významné role. Podobný objev byl učiněn v roce 2016, kdy byla nalezena tzv. „Paní čtyř tupus“ – žena, pohřbená s ozdobnými jehlicemi ve tvaru ptáků a opic.

Civilizace Caral

Civilizace, známá také jako Caral-Supe, je považována za nejstarší městskou civilizaci v Americe, datovanou mezi lety 3000 a 1800 př. n. l. Byla známá svými monumentálními stavbami, jako jsou pyramidy a chrámy, a rozvinutým urbanismem. Město Caral, hlavní centrum této civilizace, bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. ​

Objev této ženy přináší nové poznatky o sociální struktuře a kulturních praktikách této civilizace. Archeologové pokračují v analýze nalezených artefaktů a ostatků, aby získali další informace o jejím životě, stravě a příčině smrti. ​

Zdroj :

https://www.livescience.com/archaeology/5-000-year-old-burial-of-elite-woman-with-inlaid-toucans-beak-found-in-peru?utm_source=chatgpt.com