Jean Marais: Milostné dopisy odhalují jeho vášnivý vztah se starším mužem

Vztah mezi francouzským básníkem a filmařem Jeanem Cocteauem a hercem Jeanem Maraisem byl nejen romantický, ale také intenzivně umělecky inspirující. Setkali se v roce 1937, když Marais jako začínající čtyřiadvacetiletý herec toužil po roli v Cocteauově divadelní hře. Cocteau, jemuž bylo v té době čtyřicet osm let, si mladíka nejen velmi oblíbil, ale také jej považoval za mimořádně krásného a talentovaného. Okouzlil jej také svou oddaností a silnou osobností, což vedlo k dlouhodobé spolupráci a hlubokému osobnímu vztahu. Navzdory tehdejšímu tabu ohledně homosexuálních párů žili otevřeně a byli ve francouzských uměleckých kruzích uznávanou dvojicí. Cocteau v Maraisovi viděl nejen partnera, ale také svou múzu, což silně ovlivnilo jeho tvůrčí práci.

Cocteau přinášel do svých děl intenzitu a symboliku, často inspirovanou právě vztahem s mladým hercem. Jedním z jejich největších společných uměleckých úspěchů byla adaptace pohádky Kráska a zvíře z roku 1946, kde Marais ztvárnil hlavní roli. Tento film je dodnes považován za mistrovské dílo francouzské kinematografie. Marais rovněž získal role v Cocteauových dalších filmech, například Orfeus (1950) nebo Testament Orfea (1960). Cocteau v těchto snímcích používá mýtus o Narcisovi speciálně pro jeho spojení s homosexualitou, aby vygeneroval svou estetiku. A Maraisova krása mu v tom nesmírně pomohla. Tato spolupráce mladému Francouzovi otevřela dveře do světa filmu, kde se stal hvězdou a charismatickou osobností.

Jejich vztah provázelo několik mýtů. Jeden tvrdí, že Marais získával role pouze díky protekci svého vlivného partnera. Tento názor však nesdílí řada kritiků, kteří oceňují Maraisovo charisma a herecké schopnosti, jež byly podstatnou částí jeho úspěchu. Marais neúčinkoval jen ve filmech a hrách, pod nimiž byl podepsán jeho životní partner. Objevil se i v populárních dobrodružných titulech. Například ve franšíze Fantomas, kde si zahrál odvážného novináře i tajemného maskovaného zločince. Dalším mýtem je pak ten, že jejich láska byla jen povrchní kalkul. Chyba lávky.

Hloubku citu obou umělců reflektují dopisy, které si vyměňovali již od začátku vztahu. Na internetu lze dohledat ty, které psal básník mladšímu herci až do svého skonu. V Cocteauových dopisech let 1938 a 1939 je patrná jeho silná náklonnost a obdiv k mladšímu milenci, často Maraisovi přezdíval „můj Jeannot“. Cocteau vyjadřuje vděčnost za jejich lásku a společné soužití, přičemž Maraisovi děkuje za jeho talent a energii, kterou přináší do jejich umělecké spolupráce. Zároveň v těchto dopisech Cocteau odhaluje obavy, zda svou intenzivní láskou a oddaností neomezuje Maraisovu osobní svobodu.

Jedním z důležitých motivů v Cocteauových dopisech je jeho snaha přeměnit svou lásku k Maraisovi na vztah připomínající spíše otcovskou náklonnost, aby mu dal volnost. „Můj milovaný Jeannote, přišel jsem na to, že tě miluji tak moc (víc než cokoliv na světě), že jsem si přikázal, abych tě miloval pouze jako otec. Chci, abys věděl, že to není proto, že tě miluji méně, ale víc,“ napsal Maraisovi v roce 1939. „Moje láska k tobě se mísí s respektem, je náboženská, téměř posvátná – protože ti dávám všechno, co ve mně je,“ napsal také.

Básník se obával, že mladší Marais, který se začínál pohybovat ve společnosti vrstevníků, by mohl mít pocit viny, kdyby se zamiloval do někoho jiného. „Třeba jen pomyšlení, že bych ti bránil v tvém mládí a síle, je strašné,“ uvědomoval si Cocteau svou pozici. V dopisech rovněž vyjadřuje obavy, že Marais by mohl podlehnout vlivu „nevhodné společnosti“ mladých lidí, již mohou být povrchní nebo mít špatný vliv na jeho pověst a uměleckou čistotu.

Jenže jak už to tak bývá, nic není růžové. Vliv na dynamiku jejich vztahu měla Cocteauova závislost na opiu. Odcizili se, přesto si udrželi hlubokou vazbu, která překonala i dobu, kdy jejich romantický vztah skončil. Zůstali blízkými přáteli až do Cocteauovy smrti v roce 1963.

Láska dvou velikánů své doby, avšak dvou jiných generací, trvala 26 let. Během nich Marais inspiroval Cocteaua k tvorbě i osobnímu růstu, zatímco Cocteau pomohl Maraisovi stát se umělcem. Dvojice se stala trvalým symbolem hrdosti i díky vědomému rozhodnutí zůstat v nacisty okupované Paříži. A to navzdory tomu, že měli tvrdý postoj vůči homosexualitě. Vztah Maraise a Cocteaua byl charakterizován vzájemným obohacením, podporou a naprostým souladem, což se projevilo i po Cocteauově smrti, kdy Marais pokračoval v jeho odkazu. Nešlo tedy jen o nějaké poblouznení, snahu šokovat či krátký románek. Šlo o vztah naplněný na mnoha rovinách, o jakém se mnohým z nás možná ani nesnilo.