Článek
Po porážce v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. se Kleopatra ocitla v pasti. Existuje přitom mnoho teorií o tom, co se stalo poté, co se Kleopatra a Marcus Antonius stáhli do Alexandrie. Ten nejznámější a nejomílanější příběh zaznamenal řecký historik a spisovatel Plútarchos v životopisu Marka Antonia. Kleopatra dle něj spáchala sebevraždu tak, že si položila na prsa jedovatého hada a nechala se uštknout. Kousnutí od egyptské kobry, která byla schovaná v koši s fíky, ji a její dvě služebné okamžitě zabilo.
Nezní vám to spíš jako pohádka se špatným koncem? Existují novodobé studie, které se okolnostmi Kleopatřiny smrti zaobírají. Jejich závěry způsob smrti uštknutím v lecčems vyvracejí, a tak bychom neměli přijímat verzi o sebevraždě egyptské královny jako fakt. Nejedná se spíš o mýtus? Pojďme obrátit Kleopatřinu slávu naruby a podívat se na skutečnosti, jež tragický způsob jejího skonu zpochybňují.
Malá pravděpodobnost okamžité smrti
Legenda o Kleopatřině smrti je zpochybňována několika vědci. Například herpetolog Andrew Gray z Manchesterské univerzity uveřejnil v roce 2015 tezi, že pravděpodobnost rychlé smrti v důsledku uštknutí hadem je velmi malá. I když jsou dle něj kobry nebezpečné, používají svůj jed hlavně na lov kořisti a k sebeobraně. Často se proto stává, že uštknutí člověka je „suché“ – tedy bez aplikace jedu. „Hadi používají jed k obraně a na lov – šetří si ho a používají v případě potřeby. Pokud had jed použije, smrt přichází pomalu a bolestivě,“ vysvětluje Gray.V jiné lékařské anaýze se mluví o tom, že jed zmíněného hada obsahuje neurotoxiny, které způsobují postupné ochrnutí svalů, respirační selhání a nakonec smrt. Jed egyptských kober tak sice způsobuje nekrózu, ale zabíjí pomalu. A to se rovněž neslučuje s příběhem, že Kleopatra a její služebné zemřely rychle.
Dalším problémem nejrozšířenější verze o Kleopatřině smrti je velikost hadů, kteří měli všechny tři ženy usmrtit. Egyptská kobra dosahuje délky 1,8 až 2,4 metru, takže by bylo obtížné ji skrýt v koši s fíky, jak příběh tvrdí. Gray také upozorňuje, že pokud by had použil jed na Kleopatru, nebyl by schopen zabít i další osoby, protože by vyčerpal svou zásobu hned při prvním kousnutí. Tady nám tedy tento romantický příběh opět hapruje.
Jedovatý koktejl nebo mast, říká studie
Studie Toxicology and snakes in Ptolemaic Egyptian dynasty: The suicide of Cleopatra dokonce uvádí, že Ptolemaiovci, z jejichž helénistické dynastie Kleopatra pocházela, byli fascinováni jedy. Navíc Alexandrie byla tehdy centrem vědeckého výzkumu. Existuje sice jen málo přímých důkazů o tom, že Kleopatra prováděla experimenty s jedy na vězních, ale studie naznačuje, že její zájem o toxikologii a znalosti o jedech mohly ke zkoumání jejich účinků na lidské tělo vést.
Text také zmiňuje ony pochybnosti o chování hadů. Had by pravděpodobně zabil jen jednu oběť, navíc rychlost smrti v příběhu neodpovídá známým účinkům hadího jedu. Přímé důkazy o smrti způsobené jedovatým koktejlem nebo mastí však chybí, takže tato teorie zůstává také otevřená interpretaci či dalšímu zkoumání.
Pro zajímavost uveďme, že v roce 2010 německý historik Christoph Schaefer na základě práce se starověkými dokumenty a spolupráce s toxikologem uvedl, že egyptská panovnice mohla požít směs oměje, opia a jedlovce.
Had jako symbol
Kleopatra byla silně spojena s hady jakožto symbolem bohyně Isis. V paláci také chovala nejedovaté královské krajty. Její láska k hadům mohla vést k tomu, že se legenda o jejím skonu spojuje právě s těmito tvory. Uštknutí kobrou by mohla být vhodná volba pro její symbolický význam spojený s egyptskou mytologií. Egyptské kobry byly totiž často vyobrazovány na čelenkách faraonů. Pokud by k ukončení svého života použila Kleopatra hada, nepřátelům by to mohlo připomenout její sílu.
Ale to je jen další interpretace. Celkově vzato historické a vědecké důkazy naznačují, že Kleopatra pravděpodobně nezemřela v důsledku uštknutí kobrou. Spíše se odborníci přiklánějí k použití jedovatého koktejlu nebo tomu, že byla Kleopatra zabita Augustovými lidmi. Jak upozorňuje server History.com, ti, kdo sestavili nejkomplexnější zprávy o jejím životě, včetně již zmíněného spisovatele Plutarcha, žili generace po její smrti. Básníci, dramatici a filmaři později čerpali z těchto zdrojů a vytvořili téměř mýtickou postavu ženy, jež svedla kromě Marka Antonia samotného Ceasara. Tento mýtus je tak spíše symbolickou konstrukcí, která je přibarvená romantickým prvkem v podobě konce jedné velké éry.
