Mozart měl opar, Donatello úzkosti a Lincoln deprese. Jaké nemoci formovaly slavné génie?

Génius, který komponoval už jako dítě a skladatel, jehož Requiem se stalo mýtem. Ale za lehkostí hudby byl muž zmítaný zdravotními problémy. Mozart trpěl celým spektrem nemocí – chronickými infekcemi horních cest dýchacích, pravděpodobně ledvinovou nemocí a také tím, čemu bychom dnes řekli opakované herpetické infekce. Už za jeho života se o něm šeptalo jako o člověku se zimnicí a horečkami, pozdější lékařské analýzy ze záznamů naznačují možnost virových onemocnění, zánětů kloubů a uší, které ho sužovaly opakovaně.

Mozart často upadal do melancholie, kterou sám popisoval v dopisech. Ve 35 letech náhle zemřel – oficiálně na horečku a vyrážku. Dnes se odborníci kloní k teoriím, že šlo buď o revmatickou horečku, akutní streptokokovou infekci nebo autoimunitní onemocnění, které nebylo tehdy možné diagnostikovat. Jeho zdravotní stav měl ale i kreativní dopad – bolest a slabost ho nutila žít naplno a psát zběsilým tempem. Měl pocit, že času nemá nazbyt. A neměl.

Donato di Niccolò di Betto Bardi, známý jako Donatello, patří mezi nejvlivnější sochaře všech dob. Jeho bronzový David je dodnes ikonou renesanční estetiky – první samostatná mužská socha v životní velikosti od antiky. Jenže za dokonalostí formy stál muž, jehož duševní stav připomínal temné obrazy spíš než ideál krásy.

Donatello byl v životě osamělý, vztahově komplikovaný a podle soudobých svědků trpěl úzkostnými stavy a výbuchy hněvu. Giorgio Vasari, renesanční životopisec, popisoval jeho výkyvy nálad, období naprostého uzavření se i odmítání přátel. Někteří historici mluví o možné sociální fobii, jiní o obsedantně-kompulzivní poruše, která se projevovala ve vztahu k materiálům, proporcím i rituálům při práci.

Z dochovaných dopisů víme, že Donatello měl období, kdy nejedl, nevycházel a spal v ateliéru. Jeho život byl prostý – žil bez rodiny, v chudobě, i přesto že jeho díla byla žádaná. Téměř veškerý zisk věnoval asistentům a pomocníkům. Mnozí badatelé se domnívají, že jeho izolace nebyla zbožná nebo umělecká volba, ale reakce na vnitřní chaos. Právě v tomto napětí mezi duší a hmotou vznikala jeho nejsilnější díla – Kristus na kříži, Magdaléna, Prorok Habakuk. Všechny nesou známky bolesti, napětí, a zvláštního soucitu.

Zda trpěl klinickou úzkostí či jinou poruchou, dnes nezjistíme. Ale jeho tvorba nese otisk vnitřního světa, který se vymykal tehdejší estetice – byl surovější, syrovější, a možná právě tím hlubší.

Jedna z nejrespektovanějších postav americké historie, Abraham Lincoln, byl nejen státník, který vedl USA během občanské války, ale i muž, který celý život bojoval s těžkou depresí. Už v mládí ho sužovaly hluboké melancholické epizody. V dopisech přátelům otevřeně psal, že „nemá chuť žít“, že „jeho mysl je unavená“ a že „byl raději mrtvý“. Lidé z jeho okolí ho často popisovali jako zadumaného, nepřítomného a „často úplně mimo“.

Dnes bychom jeho stav nazvali klinickou depresí, patrně opakovanou – s fázemi relativního klidu a pak náhlými propady. Po smrti své první lásky Ann Rutledgeové se Lincoln psychicky zhroutil. Nedokázal jíst, spal nepravidelně a jeho přátelé se obávali o jeho život. I později, v Bílém domě, zažíval záchvaty zoufalství. Přesto dokázal řídit zemi v době, kdy byla na pokraji rozpadu.

Historici i psychologové se shodují, že právě deprese dělala Lincolna empatičtějším. V jeho projevech, zejména v Gettysburském či při druhé inauguraci, je cítit hluboký soucit a smířenost s bolestí.

Deprese nebyla u Lincolna slabinou, ale součástí jeho síly. Naučila ho vnímat složitost lidského bytí, a v tom tkví možná největší rozměr jeho vůdcovství. Jak řekl jeho životopisec Joshua Wolf Shenk: „Lincoln znal temnotu, ale nezůstal v ní. Naučil se v ní stát zpříma.“

Když Franz Kafka psal o člověku proměněném v hmyz, o absurdní vině a soudech bez rozsudků, nevycházel z fantazie – psal to, co cítil. Kafka byl nejen literární vizionář, ale také člověk, který celý život bojoval s vlastní úzkostí, izolací a sebedestrukcí.

Jeho deníky jsou bolestivou výpovědí člověka, který nedokázal žít běžný život. Trpěl opakovanými depresivními a úzkostnými stavy, o sobě psal jako o slabém, nevhodném, zlomeném. Měl panický strach ze vztahů, a přesto celý život toužil po lásce. S Felice Bauerovou byl zasnouben dvakrát – a dvakrát zasnoubení zrušil. Jeho dopisy přetékají vnitřním odporem ke každodennosti, odpovědnosti, tělu.

Kafka trpěl také chronickou nespavostí, částečně kvůli psychickým problémům, částečně kvůli silnému neuroticismu. Věřil, že nejlépe píše v noci – v době, kdy se všechno zastaví. Tato nespavost mu umožnila psát, ale zároveň ho ničila. Roku 1917 mu byla diagnostikována tuberkulóza, která postupně oslabila jeho plíce i hlas. Poslední měsíce života trpěl tak silnou bolestí v krku, že nemohl mluvit. Své poslední přání – „Zničte všechno, co jsem napsal“ – vyřkl tiše, ale znělo jako výkřik.

Dnes víme, že Kafka velmi pravděpodobně trpěl obsedantně-kompulzivními rysy, sociální fobií a silnou neurotickou strukturou osobnosti. Ale právě z těchto rysů vyvěrala jeho genialita. Dokázal popsat svět moderního člověka jako nikdo jiný – svět absurdity, úzkosti, nepochopitelné viny a nenaplněných tužeb. A snad právě proto mu rozumíme i dnes.

Virginia Woolf byla průkopnicí moderního psaní, autorkou knih K majáku, Paní Dallowayová nebo Orlando. A zároveň žena, která celý život zápasila s tím, čemu bychom dnes říkali bipolární porucha. Sama ji nazývala „temnotou“, „hlučným příbojem“ nebo „nesnesitelným světlem“.

První psychotickou epizodu prodělala po smrti své matky, v šestnácti letech. Od té doby se její život dělil mezi období euforie, tvůrčí exploze, a pak náhlé propady – hluboké deprese, únavu, halucinace. Několikrát byla hospitalizována, občas násilím. Byla přesvědčená, že slyší hlasy ptáků, které k ní mluví řecky. Léčba, jaká byla tehdy dostupná, zahrnovala klid na lůžku, mlčení, izolaci – všechno, co duševní nemoc jen prohlubovalo.

Woolfová zároveň odmítala, aby se z ní stala pouhá „nemocná žena“. Tvrdě pracovala, psala, přednášela, vydávala knihy. Její manžel Leonard ji miloval a podporoval, ale i on čelil hrůze z její možné sebevraždy. Dne 28. března 1941 naposledy opustila dům v Sussexu. Do kapes kabátu si vložila kameny a vstoupila do řeky Ouse. V dopise Leonardovi napsala:

Její nemoc se stala součástí jejího díla. Právě díky schopnosti zachytit tok vědomí, vnitřní rozervanost a časové smyčky lidské mysli, dodnes patří mezi největší spisovatele všech dob. A i když její tělo nezvládlo nést tíhu života, její hlas je stále slyšet.

Charles Darwin navždy změnil naše chápání života na Zemi. Jeho O původu druhů otřáslo základy biologie, filozofie i víry. Ale málokdo tuší, že muž, který stvořil teorii evoluce, strávil většinu života v posteli – paralyzovaný bolestí, úzkostmi a panickými atakami.

Darwin trpěl množstvím tělesných příznaků, které lékaři nedokázali spolehlivě vysvětlit: nevolnost, zvracení, třes, bušení srdce, migrény, bolesti břicha, vyrážky, ztráta vědomí. Dnes bychom jeho stav popsali jako kombinaci chronické úzkostné poruchy, psychosomatických potíží a postinfekčního syndromu. Sám Darwin si vedl deník symptomů, kde zaznamenával každý projev a snažil se v něm najít řád – jako by analyzoval sám sebe stejnou vědeckou metodou jako živočichy.

Jedna z teorií tvrdí, že jeho potíže začaly po návratu z cesty na lodi Beagle, kdy mohl prodělat tropickou infekci (například chagasovu nemoc). Jiná říká, že šlo o následky traumatického stresu spojeného s vývojem revolučních myšlenek, které stály proti jeho výchově, víře i celé společnosti.

Přesto (nebo právě proto) se stáhl do ústraní, kde tvořil – a přemýšlel. Evoluci napsal člověk, který nevydržel v místnosti plné lidí a který se celý život ptal, jestli je nemocný tělem, nebo duší. A možná, že právě tahle nejistota ho naučila dívat se na svět tak pečlivě.

Emily Dickinson je jednou z nejvýznamnějších básnířek americké literatury – a zároveň záhadnou postavou literární historie. Během svého života vydala jen několik málo básní, většinu až posmrtně. A téměř celý život strávila dobrovolně izolovaná v ložnici domu svých rodičů v Amherstu.

Dickinson téměř nevycházela ven. Nescházela se s lidmi, a když ano, často pouze prostřednictvím dopisů. V posledních letech života komunikovala s návštěvami pouze přes dveře. Dnes bychom její stav pravděpodobně diagnostikovali jako agorafobii, možná spojenou s depresivní a úzkostnou poruchou. Ale zároveň – její samota byla i volbou. V izolaci psala, pozorovala, vnímala svět jako přes mikroskop.

Její poezie je plná smrti, melancholie, rozporu mezi touhou po víře a jejím odmítnutím. V básních se vrací motiv ztráty, osamění, niterné bolesti. A přesto (nebo právě proto) je její jazyk revoluční – zhuštěný, přesný, odvážný.

Emily Dickinson se nikdy neprovdala. Všechny, které milovala, byli nějak nedosažitelní – ženatí, daleko, mrtví. V dopisech se ptá: „Co dělá duše, když je sama?“ Odpověď nacházela ve verších. A svět je začal chápat až dlouho po její smrti.

Nikola Tesla, jeden z největších vynálezců v historii, člověk, který položil základy střídavého proudu, bezdrátového přenosu a dokonce i předvídal internet – byl zároveň mužem sužovaným psychickou nevyrovnaností, obsesemi a izolací.

Tesla trpěl obsedantně-kompulzivní poruchou. Nesnesl šperky, odpuzovala ho čísla, která nebyla dělitelná třemi, a trval na tom, že každý den přesně 18krát přejde kolem budovy, než do ní vstoupí. Mytí rukou, přesné množství ubrousků, odporem k lidskému dotyku – jeho rituály byly extrémní.

Své vize popisoval jako záblesky – prý viděl celé přístroje v hlavě, ještě než je sestrojil. Ale s tím přicházely i halucinace a paranoia. Tvrdil, že komunikuje s mimozemšťany, že slyší zvuky z vesmíru. Žil osaměle, v hotelech, posedlý holuby, které naprosto miloval.

Na sklonku života byl zcela sám, zadlužený, nemocný. Zemřel v hotelovém pokoji v New Yorku – bez peněz, bez rodiny, ale s hlavou plnou myšlenek, které změnily svět. Jeho nemoc byla destruktivní, ale i inspirující. Z jeho temnoty vzešlo světlo, které dodnes svítí.

Génius a nemoc nejsou totéž. Ale v mnoha případech se prolínají. Ne kvůli romantickému mýtu trpícího umělce, ale protože nemoc – tělesná či duševní – často obrací člověka do sebe. Nutí ho zkoumat, pochybovat, vnímat svět jinak. A právě to je podhoubí velkých myšlenek.

Mozart skládal, zatímco mu selhávalo tělo. Woolf psala, zatímco slyšela hlasy. Tesla snil, zatímco nesnesl dotek lidské ruky. A Lincoln vedl národ, zatímco jeho mysl klesala do tmy. Není to oslava bolesti. Je to připomínka, že i za nejslavnějšími jmény bývá neviditelný zápas. A že genialita často nevychází z pohodlí – ale ze snahy přežít.