Mozartova smrt zůstává dodnes záhadou. Lékaři určili její možné příčiny

Jak Wolfgang Amadeus Mozart zemřel? To zůstává dodnes předmětem spekulací a debat. Mozartova smrt se totiž stala jednou z nejvíce diskutovaných záhad lékařské historie – v průběhu let bylo navrženo více než 136 různých diagnóz. Počítá se mezi ně i otrava jeho kolegou Antoniem Salierim, jak nám podsouvá desítky let popkultura? Jak to tedy pravděpodobně bylo? Pojďme obrátit Mozartovu slávu naruby.

Mozartovo zdraví bylo křehké již v jeho mladém věku – prodělal například neštovice, angínu či revmatickou horečku. Na podzim roku 1791 však pocítil vážné příznaky, které ho přivedly k přesvědčení, že byl otráven silným jedem vytvořeným na Sicílii. Dokonce prohlásil: „Jsem si jistý, že jsem byl otráven. Někdo mi dal Aqua Tofana a vypočítal přesný čas mé smrti.“ Toto obvinění později odvolal, ale jeho stav se výrazně zhoršil. 5. prosince byl povolán lékař, jenž doporučil pouze studené obklady. Mozartův život již nebylo možné zachránit. Hudební skladatel zemřel krátce po půlnoci.

Podle tehdejších lékařských záznamů a svědectví Mozartova ošetřujícího lékaře Thomase Franze Closseta zemřel skladatel na „hitziges Frieselfieber“, což lze volně přeložit jako „akutní miliární horečka“. Tato nemoc byla charakterizována vysokou horečkou a výsevem drobných puchýřků na kůži. Nicméně moderní medicína tento popis považuje za příliš obecný a neuspokojivý.

Mozartova švagrová, Sophie Haibel, poskytla nejpodrobnější svědectví o skladatelových posledních dnech. Tvrdila, že Mozart v posledních dvou týdnech svého života trpěl silným otokem (edémem) rukou, nohou, břicha, obličeje i dalších částí těla, což bylo způsobeno hromaděním tekutiny. Stěžoval si také na bolesti po celém těle, horečku a vyrážku. Přesto byl večer před svou smrtí natolik při vědomí, že dokonce dirigoval části svého nedokončeného Requiem. Zůstal při vědomí až do dvou hodin před smrtí.

I přes zprávu ošetřujícího lékaře se brzy se začaly šířit zvěsti, že Mozart mohl být otráven, přičemž nejčastěji byl jako viník označován jeho italský kolega Antonio Salieri. Tato teorie byla později zavržena pro nedostatek důkazů. Někteří vědci dokonce tvrdí, že Salieriho údajné přiznání k vraždě na sklonku jeho života bylo spíše výsledkem duševního onemocnění než skutečným doznáním.

V průběhu let se objevilo více než 100 teorií o Mozartově smrti, včetně syfilidy, tuberkulózy, infekce po pouštění žilou, trichinelózy z nedovařeného masa nebo streptokokové infekce. Další spekulace zahrnují i nedostatek slunečního světla, který mohl ovlivnit jeho imunitní systém. Pitva ale nebyla provedena, a tak informace o Mozartově nemoci a smrti pocházejí kromě studií i z korespondence a vzpomínek jeho rodiny a přátel, zpracovaných v různých biografiích. Je také potřeba si uvědomit, že lékařské znalosti v 18. století byly omezené.

A co říká moderní medicína? Podle analýzy v článku z časopisu Journal of the Royal Society of Medicine od Petera J. Daviese z roku 1983 Mozart během života trpěl častými infekcemi horních cest dýchacích, pravděpodobně způsobenými streptokoky. Je zaznamenáno, že měl v dětství erythema nodosum (zánětlivé kožní onemocnění) a následnou revmatickou horečku. Tyto problémy by mohly vést k pozdějším srdečním komplikacím. Opakované těžké bolesti v krku a horečky naznačují, že Mozart mohl mít quinsy (hnisavý absces v oblasti mandlí), což je život ohrožující stav, pokud není léčen. V jeho době byla rovněž rozšířená tuberkulóza. Mozartovy epizody kašle, horečky a celkové slabosti by mohly být příznakem této infekce. Dle Daviesovy analýzy je ale pravděpodobný scénář spíš kombinací streptokokové infekce a jejích komplikací, například revmatické horečky.

Jedním z nejrozšířenějších mýtů je, že Mozart zemřel na syfilis. To je teorie, kterou někteří šířili kvůli jeho údajným romantickým vztahům. Podle dobových zdrojů měl však Mozart k syfilisu odpor a měl z něj strach, což bylo vidět i v jeho dopisech. V nich popisuje své zděšení, když se setkal s lidmi nakaženými touto chorobou, včetně českého skladatele Josefa Myslivečka, jehož deformovaný nos Mozart vnímal s hrůzou. Navíc se na základě pevných tahů v Mozartově rukopisu jen několik týdnů před smrtí usuzuje, že nebyl dlouhodobě vystaven rtuti, jejíž „pomocí“ se tehdy syfilis „léčil“. Neexistují tedy přímé důkazy podporující tuto teorii.

V roce 2009 provedl tým epidemiologů retrospektivní studii, která analyzovala úmrtnost ve Vídni během období Mozartovy smrti. Zjistili nárůst počtu úmrtí mladších mužů s podobnými příznaky, jaké vykazoval i věhlasný hudební skladatel. Tato data vedla vědce k závěru, že Mozart mohl podlehnout streptokokové infekci, jež přerostla v akutní nefritický syndrom.

Pověst o tom, že Salieri otrávil Mozarta, je založena na mýtech a dramatizacích, nikoli na historických faktech. Tento příběh byl populárně ztvárněn ve hře a filmu Amadeus, které prezentovaly Salieriho jako závistivého a zlomyslného rivala. Ve skutečnosti existuje jen málo důkazů o skutečném nepřátelství mezi nimi – byli spíše konkurenty v náročném prostředí vídeňského dvora.

Další spekulace vyvolala Mozartova manželka Constanze, když zmiňovala Mozartovy obavy ze Salieriho. Pravdou však je, že Salieri a Mozart spolu dokonce spolupracovali, například na kantátě k oslavě uzdravení zpěvačky Nancy Storace. Tato kolaborace svědčí o respektu, který si navzájem prokazovali.

Teorie o otravě Salierim se objevila až po Mozartově smrti a později byla dále rozšířena romantickou literaturou a zmateným výrokem Salieriho na sklonku života, kdy již trpěl demencí. Moderní historici považují tuto teorii za nepodloženou a jako přehnanou interpretaci vztahu obou umělců.

Závěrem je tedy nutné ještě jednou zdůraznit, že přesné příčiny Mozartovy smrti zůstávají neznámé, protože skladatel byl pohřben v hromadném hrobě a jeho ostatky nebyly nikdy jednoznačně identifikovány. Bez pitvy navíc není nikdo generál. Různorodé příznaky jednoznačnou diagnózu také ztěžují. Z dostupných informací, které jsem zde shrnula, a různých interpretací odborníků, ale vyplývá, že teorie o otravě zůstává spíše spekulací, zatímco infekční onemocnění jsou lékařsky pravděpodobnější. To se navíc v období Mozartova života ve Vídni šířilo, jak rozebírá například ve svém článku z roku 2006 John Jenkins. Mozartovo úmrtí tak nadále zůstává jednou z velkých historických záhad, jejíhož rozluštění se pravděpodobně nedočkáme. Až si tak příště pustíte Formanovo skvostné dílo Amadeus, zkuste si vzpomenout, jak to zřejmě bylo, jak to mohlo být a jak to nejspíš nebylo. A buďte na toho Salieriho hodní.