Článek
Divadelní adaptace románu Aleny Mornštajnové není žádný milý večírek u vína. Příběh sice začíná nenápadně, jenže už po pár minutách zjistíte, že všechno, co vás dneska trápilo – ať už to byla fronta na poště, špatná káva nebo manžel, který zase zapomněl koupit chleba – je luxus, o němž by si titulní hrdinka mohla nechat jen zdát.
Hana dělá rozhodnutí, která byste udělali taky – kdybyste se báli. Kdybyste byli zranění. Kdybyste nevěděli, co se stane. A najednou pochopíte, že život není o tom, co si o vás myslí sousedka. Ale o tom, jestli máte štěstí. Příběh jedné obyčejné ženy vás přivede k tomu, že se začnete ptát: Kdy naposledy jsem udělal(a) něco, jen aby mě náhodou někdo nepomluvil?
Scéna, co vám nedá vydechnout
Nad scénou se během představení mění symboly. Nejdřív srp a kladivo, pak hákový kříž a nakonec Davidova hvězda. A mezi nimi… Prázdnota. Prostor, v němž se rozhoduje, kdo přežije a kdo ne. Mezi těmito symboly se odehrává život. A prostupuje jím pocit viny, který si neseme, i když jsme vlastně „nic špatného“ neudělali.
V čem je síla Hany? V tom, že vám nikdo neřekne: „Tohle je zlý člověk a tohle je hrdina.“ Postavy nejsou černobílé. Jsou slabé. Nerozhodné. Ustrašené. Přizdisráčské, chcete-li.
A v tom je to nejsmutnější. Protože to nejsme oni. To jsme my.
V Haně totiž nejde o drama ani historii. Tady jde o zrcadlo. V tom zrcadle vidíte sami sebe – jak brečíte kvůli zvýšení nájmu, zatímco jiní museli rozhodovat, kterou z dcer ukryjí u známých a s kterou pojedou do koncentračního tábora. Ano, tohle se v Haně opravdu stane. A teď se zkuste znovu rozčilovat, že vám zamítli hypotéku.
Slzy, které mají smysl
Když na konci představení přišly ovace vestoje, nebyly to ty povinné, kdy si lidi říkají: „No tak asi se vstává, že?“ Ne. Tohle bylo doopravdy. Dámy si utíraly oči připravenými kapesníčky, pánové v předních řadách se nepokrytě rozplakali. Přitom to nebylo dojemné. Bylo to skutečné.
Je zvláštní, jak dokáže dobře sehrané divadlo udělat z plného sálu lidí ne publikum, ale svědky. A jak se pak těžko odchází domů. Ne proto, že by se vám nechtělo do deště. Ale protože si najednou uvědomíte, jak malicherné byly vaše „problémy“. Pokud cítíte, že se potřebujete tak trochu probrat, kupte si lístek. A jestli máte pocit, že jste příliš citliví na taková témata, tak vás tím spíš posílám. Protože přesně pro vás Hana je.
Na závěr jedna věta, kterou byste si po představení měli nechat zarámovat:
Ne, za vaše problémy nemůže vláda, Fiala, inflace ani Ukrajinci. Může za ně to, že nevidíte, jak dobře se máte.
