Nejbrutálnější vražda Norska? Slavný hudebník zasadil 23 bodných ran

„Abychom žili tak, jak bychom měli, musíme naslouchat své krvi, obrazně řečeno. Naše pohanství je v naší krvi – a abychom mohli vytvořit pozitivní a smysluplnou civilizaci v budoucnosti, na troskách ‚Sodomy a Gomory‘, ve které dnes žijeme, musíme žít v souladu se svou krví.“

Vytržené z kontextu mohou slova Varga Vikernese znít téměř filozoficky, jenže Vikernes není známý pro své hluboké úvahy či poetické metafory. Známý je především jako kontroverzní hudebník – a odsouzený vrah.

Varg Vikernes se dostal do popředí na začátku 90. let, kdy norský black metal prorazil na scénu – a to díky sólovému projektu Burzum. Krátce se stal i baskytaristou další vlivné blackmetalové skupiny Mayhem.

Americký a britský metal se často zabýval satanistickými tématy – často však jen performativně – ale norský black metal se opíral o dědictví své mytologie. Hudebníci vnímali křesťanství jako urážku jejich pohanských tradic – nebo jejich zájmu o satanismus. A někteří z nich si byli tak jistí svým přesvědčením, že zapalovali křesťanské kostely.

Norský black metal na počátku 90. let byl přesně tím, čeho se starší generace u amerického metalu obávaly – surový, násilný a zcela protikřesťanský. A tyto základní principy se často neomezovaly jen na hudbu – někdy měly smrtící následky.

Právě proto osobní spor mezi Vikernesem a jeho bývalým spoluhráčem, kytaristou Mayhemu Øysteinem „Euronymem“ Aarsethem, skončil Aarsethovou smrtí a Vikernesem odsouzeným na 21 let vězení – což je v Norsku maximální možný trest.

Vražda Aarsetha je pouze jedním děsivým momentem z chaotického života Varga Vikernese. Od předčasného propuštění z vězení čelil dalším vážným právním problémům – a přesto dnes žije na svobodě.

Narodil se jako Kristian Vikernes 11. února 1973 v Bergenu v Norsku a jeho dětství bylo relativně normální. V rozhovoru z roku 2004 uvedl, že jeho otec pracoval jako elektroinženýr a matka v ropné společnosti. Měl staršího bratra, který se stal stavebním inženýrem.

Vše se ale změnilo, když mu bylo asi šest let a rodina se dočasně přestěhovala do Bagdádu v Iráku kvůli pracovnímu umístění jeho otce. I když na Blízkém východě nezůstali dlouho, Vikernes později řekl autorům Michaelu Moynihanovi a Didriku Soderlindovi (pro jejich knihu o norském black metalu Lords of Chaos), že právě v Iráku si poprvé uvědomil „otázky rasy“.

Uvedl, že tělesné tresty byly na školách v Bagdádu běžné, ale když se pohádal s učitelem a nazval ho „opicí“, nebyl zbit jako jiné děti. Vikernes se nechal slyšet: Učitel se mě neodvážil uhodit, protože jsem byl běloch.“

Namísto toho, aby v něm tahle zkušenost vyvolala empatii vůči dětem, které bité byly, zřejmě v něm zakořenila myšlenka, že bělošství je nadřazené. Na základě rozhovorů to vypadá, že vnímání rasy ovlivnili i jeho rodiče – tvrdil, že jeho otec byl naštvaný na všechny barevné lidi, které viděl po návratu do Norska a že matka se údajně bála, že si domů přivede černošku.

Když otec zjistil, že syn vyvěsil vlajku se svastikou, popadla ho hysterie a matka později prohlásila, že nechápe, jak její syn k těmto názorům přišel. Ať už k tomu došlo jakkoliv, Vikernes si rasistické názory přenesl i do dospělosti – a v některých obdobích otevřeně podporoval neonacismus.

Měl od dětství rád Čajkovského a další klasickou hudbu, ale jako teenager se zamiloval do heavy metalu – zvláště do Iron Maiden. Byl také fascinován dílem J. R. R. Tolkiena a založil několik hudebních projektů inspirovaných světem Pána prstenů, včetně kapely Uruk-Hai (pojmenované po nejsilnějších skřetech).

Jméno jeho nejslavnějšího projektu Burzum pochází rovněž z Tolkienova světa. A i když Vikernes později o Tolkienovo dílo ztratil zájem, jeho rané zaujetí středozemským světem částečně vysvětluje jeho pozdější posedlost severskou mytologií a pohanstvím.

Varg Vikernes založil Burzum v roce 1991 a okamžitě se stal výraznou postavou rané norské blackmetalové scény. Jeho hudba byla výjimečná svou syrovostí a minimalistickými kompozicemi. Nikdy nevystupoval s Burzum naživo, ale to jeho popularitu nijak nesnížilo.

V jednom rozhovoru pro The Metal Crypt přičítal Vikernes část popularity Burzumu faktu, že zpíval norsky, zatímco většina ostatních kapel zpívala anglicky. Dalším faktorem bylo to, že Burzum nebyla skutečná kapela, ale jen Vikernes sám.

Jeho reputace však byla natolik výrazná, že ho kapela Mayhem, fungující už od roku 1984, nakonec požádala, aby se připojil jako baskytarista pro jejich album De Mysteriis Dom Sathanasz roku 1994.

Zatímco se jeho hudební kariéra rozvíjela, Norsko zažívalo sérii žhářských útoků, jejichž cílem byly křesťanské kostely. Nebyla to náhoda. V té době se mnoho norských blackmetalových skupin vymezovalo vůči křesťanství – nešlo jen o provokaci. Mnohdy podporovaly i násilí.

Jak uvedl The Guardian ve svém článku z roku 2019, zpěvák Mayhemu Per Yngve „Dead“ Ohlin se na pódiu často sebepoškozoval a pokrýval diváky vlastní krví. Když v dubnu 1991 spáchal sebevraždu, kytarista kapely Øystein „Euronymous“ Aarseth jeho zakrvácené tělo vyfotil a později prohlásil: „Každý den nemáš příležitost vidět mrtvolu, tak z toho musíš vytěžit maximum.“

Vikernes nebyl známý tím, že by se sebepoškozoval. Na rozdíl od některých jiných norských blackmetalových umělců nevěřil v satanismus. Zajímal ho spíš severský folklor, pohanství a neonacistické ideje.

Byl hluboce přesvědčen, že křesťanství ničí skutečné tradiční hodnoty Norska – obzvláště proto, že některé kostely stály na místech bývalých pohanských chrámů. Když byl v červnu 1992 vypálen dřevěný kostel Fantoft v Bergenu, Vikernes byl mezi prvními podezřelými. Odsouzen sice nebyl, ale brzy byl spojován s několika dalšími žhářskými útoky.

Zároveň mezi Aarsethem a Vikernesem narůstalo napětí. Ačkoliv byli dříve blízcí přátelé – a dokonce byli podezřelí, že zapalovali kostely společně – jejich vztah se postupně zhoršil. A brzy to mělo vyústit v tragédii.

V komunitě norského black metalu se už nějakou dobu šířily řeči o tom, že by bylo potřeba „se zbavit“ Aarsetha – zvlášť po Ohlinově sebevraždě. Ale rivalita mezi ním a Vikernesem pravděpodobně neměla nic společného s otřesnými fotografiemi Ohlinova mrtvého těla, které Aarseth pořídil. Hlavní rozdíl mezi nimi tkvěl v ideologii – Aarseth byl satanista a komunista, zatímco Vikernes byl pohan, neonacista a nacionalista. Někteří se domnívají, že Vikernese k vraždě vedl hněv kvůli Aarsethovu levicovému přesvědčení.

Jiní tvrdí, že Vikernes začal Aarsetha nenávidět kvůli jeho sámskému (laponskému) původu a nebral ho jako „opravdového“ Nora.

Sám Vikernes tvrdil, že šlo o sebeobranu, protože Aarseth prý plánoval jeho vraždu kvůli Vikernesově rostoucí popularitě v rámci blackmetalové scény.

V určitém okamžiku údajně Vikernes zaslechl, jak Aarseth mluví o tom, že ho chce spoutat a umučit k smrti. Zda to Aarseth opravdu řekl – a zda by to skutečně udělal – nelze prokázat, ale Vikernes se této verze vždy držel. Když Aarsetha bodal, tvrdil, že jednal ve snaze zachránit si život.

„Lidé tvrdili, že jsem přehnal reakci,“ napsal později Vikernes na webu Burzumu. „Protože Euronymous byl stejně zbabělec a neměl by odvahu mě skutečně zabít. Jasně, byl zbabělec – ale tentokrát o svých plánech neřekl každému, jako to dělal obvykle. Řekl to jen hrstce těch, kterým důvěřoval – nebo si aspoň myslel, že jim důvěřuje… Nebyl to moc sympatický člověk, a když měl pocit, že je v úzkých, byl schopný své plány uskutečnit. Když je někdo dostatečně vystrašený, i největší zbabělec se může stát nebezpečným.“

Ať už byl skutečný motiv jakýkoliv, 10. srpna 1993 došlo v Aarsethově bytě ke konfrontaci, která skončila tím, že Vikernes vytáhl nůž. Následné násilí bylo brutální – Vikernes Aarsetha bodl celkem 23krát, přičemž smrtící rána mířila do hlavy. Později tvrdil, že některá zranění vznikla tím, že Aarseth spadl na rozbitou lampu během jejich potyčky.

Jen o devět dní později, 19. srpna, byl Vikernes zatčen. U soudu v roce 1994 byl odsouzen na 21 let za vraždu, za žhářství nejméně tří kostelů a za držení výbušnin. Vzhledem k brutalitě činu se trest mohl zdát překvapivě nízký – ale šlo o nejvyšší možný trest podle norského práva, takže i kdyby si ho odpykal celý, jednoho dne by se opět ocitl na svobodě. Šokující je, že byl propuštěn už po 16 letech.

Varg Vikernes později napsal rozsáhlý text nazvaný To Hell & Back Again: Part III: My Prison Story, ve kterém popisuje svůj život ve vězení – a ten se výrazně lišil od toho, co si většina lidí mimo Norsko pod pojmem „vězení“ představí. Během výkonu trestu byl přemísťován mezi různými zařízeními v Bergenu, Tønsbergu, Ringeriku, Trondheimu a Tromsø, kde měl zajištěné veškeré základní potřeby a byl držen převážně v izolaci.

Ve vězení mohl skládat hudbu pro Burzum a napsal i knihu Vargsmål. Proslul také tím, že založil skupinu Norwegian Heathen Front, která propagovala pohanský neonacismus – i když se od ní později distancoval.

Podmínky v norských věznicích jsou všechno, jen ne kruté – často jsou považovány za jedny z nejhumánnějších na světě. Přesto Vikernes později ve videu na YouTube uvedl, že ho izolace hluboce poznamenala: „Média ráda popisují norská vězení jako hotely,“ řekl ve videu. „Ale nezmíní, že standard se velmi liší. Máš hodně zastaralá vězení a pak ta moderní… Je to jiný typ věznice – nejsou tam znásilnění, je tam méně násilí, ale izolace je extrémní… Když si v norské věznici odpykáváš trest, jsi naprosto izolovaný – a to je záměr.“

Po odpykání pouhých 16 let byl Vikernes v roce 2009 podmínečně propuštěn. Oficiálně si změnil jméno na Louis Cachet, aby se vyhnul mediální pozornosti – přesto dál používal jméno Varg Vikernes a vydával hudbu pod hlavičkou Burzum.

V následujících letech se ale znovu dostal do problémů se zákonem. V roce 2013 byl ve Francii zatčen kvůli podezření z plánování velkého teroristického útoku poté, co jeho manželka pořídila čtyři pušky. Byl však brzy propuštěn kvůli nedostatku důkazů. V roce 2014 byl ale odsouzen za podněcování rasové nenávisti vůči Židům a muslimům. Za tento čin dostal šestiměsíční podmíněný trest a pokutu 8 000 eur.

Opakovaně tvrdil, že ho roky ve vězení změnily k lepšímu a že se poučil ze svých chyb – zároveň však nadále zastává mnoho předsudečných názorů, které měl po celý život. Nedávno dokonce veřejně podpořil rappera Kanyeho Westa po jeho antisemitských kontroverzích, když se West objevil na fotografii v tričku s logem Burzumu. „Myslím, že je odvážné nosit veřejně tričko Burzum, jak to udělal on,“ řekl Vikernes. „Riskuješ tím hněv (včetně bojkotu) celého hudebního průmyslu, který je kompletně pod kontrolou jedné určité skupiny. Takže palec nahoru pro něj.“