Příběh Einsteinova mozku: Proč skončil na kusy ve sklenicích od majonézy?

Albert Einstein je považován za jednoho z největších myslitelů 20. století. Jeho teorie relativity a přínos k pochopení kvantové mechaniky změnily pohled na vesmír. Tato ikona moderní fyziky zemřela 18. dubna 1955 v nemocnici v Princetonu na prasknutí břišní aorty. To bylo částečně přičítáno celoživotnímu kouření dýmky. Před smrtí Einstein odmítl chirurgický zákrok, prohlásil: „Je nechutné uměle prodlužovat život. Udělal jsem, co jsem mohl; je čas odejít.“

Brzy se objevily spekulace, že příčinou úmrtí mohl být syfilis, což však pitva nepotvrdila.​ Einsteinovo poslední přání ale bylo jasné: chtěl být zpopelněn s tím, že popel bude rozptýlen na tajném místě, aby se předešlo kultu osobnosti. Domníval se, že jeho mozek by se mohl stát předmětem zkoumání a pátrání po genialitě. A možná tušil, že by to dopadlo fiaskem…

A tak se stalo. Místo klidného odpočinku v urně u rodinného krbu se Einsteinův mozek vydal na výlet. Po fyzikově smrti se totiž začal psát příběh, který je tak trochu bizarní směsicí vědy, etiky a lidské posedlosti genialitou. Hlavní roli v tomto kuriózním a kontroverzním příběhu sehrál tehdy dvaačtyřicetiletý patolog z nemocnice v Princetonu jménem Thomas Stoltz Harvey.

Harvey, který Einsteinovu pitvu prováděl, se rozhodl jeho mozek odebrat a uchovat pro vědecké účely. Problém? Sám nebyl neurovědec, nikdy předtím nepublikoval žádnou významnou studii o mozku, a přesto se rozhodl, že se pokusí odhalit tajemství Einsteinovy geniality. V očích mnoha lidí – a zejména v očích pozdějších etických komisí – to byla krádež. Však ke svému činu neměl žádné povolení.

Když Einsteinův syn Hans Albert zjistil, že mozek nebyl zpopelněn spolu s tělem, byl pochopitelně rozhořčený. Harvey ho nicméně přesvědčil, že mozek bude analyzován výhradně pro vědecké účely a že výsledky výzkumu by mohly prospět celému lidstvu. Rodina tedy nakonec – ač s rozpaky – ustoupila, ale podmínila to tím, že jakékoli výsledky budou zveřejněny v renomovaných vědeckých časopisech.

Harvey mozek rozřezal na 240 tenkých plátků. Konzervoval je v celloidinu, což je tvrdá, gumovitá forma celulózy. Tyto části rozdělil do dvou sklenic od majonézy a uložil je ve svém sklepě. Některé části byly rozeslány vědcům po celém světě. Mnoho těchto vzorků se však ztratilo. Vzorky často neměly žádné pořadové číslo ani dokumentaci o tom, odkud přesně pocházejí, což ztížilo seriózní vědecký výzkum.​ Z dnešního pohledu tento amatérismus činí výsledky některých studií značně problematickými. Přes deklarovaný záměr vědeckého výzkumu nebyla Harveyho činnost systematická ani profesionálně vedená.

Harvey brzy po odcizení géniova mozku ztratil práci v nemocnici, kde hodlal výzkum provádět, a dokonce přišel o lékařskou licenci. S Einsteinovým mozkem se následně přestěhoval do Filadelfie a poté cestoval po americkém Středozápadě, včetně Kansasu a Missouri. Ano, mozek člověka, jenž navždy změnil pohled na vesmír a život kolem nás obecně, se od té doby potuloval světem uložený po kouskách ve sklenicích od majonézy, v kartonových krabicích i ve skříňce v kufru auta.

Během těchto cest Harvey občas posílal nebo předával části mozku vědcům k analýze, ale většina vzorků zůstávala v jeho osobním vlastnictví. Začal pracovat v továrně na plasty a přátelit se s beatnickým básníkem Williamem Burroughsem. Toho oblažoval historkami o mozku slavného génia, a dokonce mu občas nabídl i nějaký ten kousek. No kdo by nechtěl takového kamaráda…

Einsteinův mozek se i přes prvotní nevoli rodiny stal předmětem senzace a byl zkoumán mnoha vědci, často bez jednotného závěru. Podle článku Closer Look at Einstein's Brain publikovaného na Science.org vědci identifikovali několik anatomických zvláštností v mozku Alberta Einsteina, které by mohly souviset s jeho výjimečnými kognitivními schopnostmi.​

Jedním z hlavních zjištění bylo to, že oblast spojená s matematickým myšlením a prostorovým vnímáním byla u Einsteina výrazně rozšířená. Navíc měl Einstein atypickou strukturu Sylvijské rýhy, která byla kratší než obvykle, což mohlo umožnit lepší propojení mezi různými oblastmi mozku.​

První studie poukázaly na zvýšený počet gliových buněk v určitých částech Einsteinova mozku. Gliové buňky hrají klíčovou roli v podpoře neuronů a zajišťují jejich optimální funkci. Zvýšená hustota těchto buněk by mohla naznačovat vyšší metabolickou aktivitu a efektivnější neuronální komunikaci v Einsteinově mozku.​

Navzdory těmto zjištěním je důležité poznamenat, že mnoho vědců varuje před přeceňováním těchto anatomických odlišností. Někteří odborníci upozorňují, že bez rozsáhlejších studií a srovnání s větším počtem mozků nelze jednoznačně určit, zda tyto zvláštnosti skutečně přispěly k Einsteinově genialitě. Navíc existuje riziko, že se jedná o náhodné variace, které nemusí mít přímý vliv na kognitivní schopnosti.

Příběh Einsteinova ukradeného mozku ukázal, jak tenká je hranice mezi vědeckým zájmem a morálními dilematy. A přestože mozek skončil v laboratořích a muzeích, otázka zůstává: byl tento výzkum skutečně ospravedlnitelný? A co přesně činilo Einsteina géniem? Jeho mozek byl zkoumán desítky let, ale žádné definitivní závěry nebyly učiněny. To naznačuje, že genialita může být výsledkem kombinace více faktorů, které nelze jednoduše vysvětlit anatomickými rysy mozku.​

A Harvey? To nebyl šílený vědec, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíš trochu nešťastný muž posedlý svou vizí. V 80. a 90. letech se patologovo počínání začalo více medializovat a často bylo zobrazováno jako obskurní. Harvey se tak stal předmětem zájmu dokumentaristů, novinářů i kritiků etiky ve vědě.

Teprve v roce 1998 – více než 40 let po Einsteinově smrti – se rozhodl předat části mozku zpět Einsteinově vnučce Evelyn. Ta je následně věnovala Muzeu medicíny v Mütter Museum ve Filadelfii, kde jsou vystaveny dodnes.