Článek
Zpěvačka, skladatelka a aktivistka. Sinéad O'Connor se proslavila nejen silnou a emotivní hudbou, ale i svými kontroverzními postoji a osobním životem. Od svého debutu v roce 1987 se stala jednou z nejvýraznějších postav světové hudby. Nejvíce ji proslavila její verze původní Princovy písně Nothing Compares 2 U, která v roce 1990 zcela ovládla hudební žebříčky a stala se globálním hitem. To už byla éterická umělkyně také známá svým vzhledem, který byl nedílnou součástí její identity. Její holá hlava, kterou poprvé ukázala na obalu svého prvního alba The Lion and the Cobra, se stala symbolem nezávislosti a odmítnutí tradičních standardů krásy. I když to nebyl její záměr, ovlivnilo to vnímání ženství a rebelství v popkultuře.
Pojďme obrátit zpěvaččinu slávu naruby a vysvětlit si, co vše se za jejím vzhledem ukrývalo a proč nešlo jen o pouhopouhou image, jak si mnozí myslí.
Jedna diagnóza za druhou
Život Sinéad byl provázen mnoha duševními problémy, mezi které patřily bipolární porucha, posttraumatická stresová porucha (PTSD) a hraniční porucha osobnosti. Zpěvačka se nebála o svých problémech otevřeně hovořit – co je dnes už naštěstí víceméně standardem, mohlo ale v 90. letech působit kontroverzně. Sinéad však o svém každodenním boji mluvila v médiích pravidelně, což jí pomohlo zvýšit povědomí o duševních poruchách.
V roce 2007 v rozhovoru s Oprah Winfrey například přiznala, že ji bipolární porucha vedla k pocitům strachu a myšlenkám na sebevraždu. Svěřila se také, že PTSD z dětství ovlivňuje její psychiku. Hysterektomie, tedy odstranění dělohy, které podstoupila v roce 2015, u ní spustilo další psychické problémy. Po smrti svého syna Shana v roce 2022 dokonce kvůli černým myšlenkám vyhledala odbornou pomoc.
Tolik závažných diagnóz si „obyčejný“ člověk ani nedokáže představit. Rozhodně se tak nemůžeme divit, že ovlivňovaly její chování, vztahy a veřejný obraz. Co ji ale provázelo od raného dětství, byly důsledky špatného vztahu s matkou. Ta ji fyzicky i psychicky týrala. „Bylo to fyzické násilí, zvláště zaměřené na zničení mého reprodukčního systému,“ popsala Sinéad. „Nebyla to snaha o sexuální akt, ale mučení.“ Přesto později prohlásila: „Odpouštím své matce; prostě nebyla zdravá.“ Tento vztah na ní zanechal hluboké psychické jizvy a přispěl k jejím dlouhodobým obtížím s duševním zdravím. A tam právě začínají kořeny vzdoru proti dlouhým vlasům, jichž se zpěvačka dobrovolně vzala.
Oholená hlava: symbol odporu i osobního traumatu
V prvním díle šestnácté řady talk show Dr. Phil zpěvačka vysvětlila, proč má od dospívání oholenou hlavu. Sinéad si vlasy tenkrát ustřihla v podstatě z ochranných důvodů. „Když jsme byly malé, moje sestra měla ty nejkrásnější zrzavé vlasy. Ale naše matka si vzala do hlavy, že jsou ošklivé, děsné a nechutné. Já měla vlasy dlouhé, takže nás představovala jako ošklivou a hezkou dceru. Proto jsem si je ustřihla. Nechtěla jsem být hezká. Navíc to bylo nebezpečné, protože jsem byla neustále znásilňována a sexuální obtěžována, kamkoliv jsem šla,“ řekla na rovinu. Ne nadarmo tento rozhovor najdeme na YouTube pod názvem „Na své matce mám nejraději to, že je mrtvá“.
Ohledně vlasů se jí snažilo domluvit i vydavatelství, které po ní požadovalo například nošení minisukní, aby se její hudba dobře prodávala. Asi vám je jasné, jaká byla reakce této temperamentní Irky – ano, razantně odmítla. Argumentovala tím, že si chce úspěch podnítit dobrým muzikantstvím. Navíc vyrůstala v období protestsongů, takže smysl hudby pro ni zkrátka ležel jinde než u lidí, kteří se chtěli na jejím talentu přiživit. Zpěvačka tedy cíleně neodpovídala klasickým představám ženské krásy. Hudebnímu průmyslu tak ukázala gesto, které vyzařovalo sílu a odmítnutí. Dlouhé vlasy jí připomínaly minulá traumata a staly se symbolem zranitelnosti, proti níž se rozhodla zakročit.
Dlouhé hledání duchovního domova
Další z mýtů, který Sinéad provázel, souvisel s jejím postojem vůči církvi, který mnozí chápali jako bezmeznou kritiku náboženství. V roce 1992 v televizním pořadu Saturday Night Live roztrhla fotografii papeže Jana Pavla II. Chtěla tím poukázat na problémy zneužívání v katolické církvi, o nichž v té době veřejnost teprve začínala mluvit. Tento akt jí přinesl vlnu nepochopení a odsouzení, přestože důvody jejího počinu byly hluboce osobní a založené na pocitu nespravedlnosti vůči obětem zneužívání.
Ve skutečnosti měla Sinéad ke katolické církvi ambivalentní vztah – na jednu stranu byla kritická, na druhou stranu hledala duchovní oporu. Její chování tak vypovídalo spíše o touze po přijetí než o pouhém odporu. V roce 2018 konvertovala k islámu, což byl další krok na její duchovní cestě. Dokonce přijala jméno Shuhada' Sadaqat. Tento počin vysvětlila jako přirozený výsledek svého teologického studia, kdy hledala pravdu o Bohu. K islámu se dostala až po dlouhém bádání, protože k němu měla původně předsudky. Když ale četla druhou kapitolu Koránu, „cítila, že konečně našla svůj duchovní domov.“
Ve stejném roce navíc vyšla zpráva komise velké poroty ve státě Pensylvánie, jež hovořila o zneužití nejméně tisíce dětí třemi sty katolickými kněžími. Potvrdila tak to, na co jedna z největších irských umělkyň v živém vysílání upozornila a za co byla společností odsouzena. Její fanoušci se tak pro ni dožadovali omluvy nejen od irské, ale i světové veřejnosti.
Touha někam patřit, ale zároveň zůstat sama sebou
Sinéad byla žena, která jako by se zoufale snažila najít smysl a patřit do nějakého společenství, ale zároveň si uvědomovala cenu za takovou příslušnost. Hudební průmysl i náboženské instituce pro ni představovaly tlak na přizpůsobení se, zatímco ona sama toužila být autentická. Byl to neustálý boj mezi vnitřním klidem a potřebou odporovat všemu, co ji dusilo. Sinéad se chtěla cítit přijímaná, ale zároveň si byla vědoma, že za určité věci musí bojovat sama. Přesto zůstala věrná své podstatě a do konce svého života se držela své víry, že je lepší být autentický než souzený podle cizích pravidel.
Proto si prosím zapamatujme, že androgynní vzhled a velmi krátký střih vlasů Sinéad O' Connor nebyly jen nějakým rozmarem, ale symboly protestu. A také způsobem, jak se jedna duše vypořádávala s bolestivými zkušenostmi a společenským tlakem. Ve zpěvaččině srdci totiž leželo mnohem víc než jen boj s hudebním průmyslem nebo laciné provokace – šlo o hluboké hledání smyslu a duchovní cesty. Sinéad O' Connor svět opustila v červenci 2023 jako žena, která se nebála hledat, zpochybňovat a vyjadřovat svou pravdu, a to navzdory všem mýtům, jež o ní kolovaly.
