Článek
Vincent van Gogh. Hladovějící umělec, jenž za svůj život prodal jediný obraz. Blázen, který si uřízl celé ucho a věnoval jej ženě lehkých mravů. Ve skutečnosti se však tento Holanďan živil například učením nebo obchodem, malbou strávil jen zhruba osm až deset let. Opravdu neumíral na nedostatek jídla. Jeho výtvory se sice za jeho života prodávaly špatně, nebyly však primárním zdrojem jeho obživy. Také ho finančně podporoval bratr. A jak to bylo s uříznutím ucha během údajného záchvatu šílenství? Skutečně to udělal, aby pak mohl obšťastnit kusem svého orgánu ženu z nevěstince? Pojďme obrátit van Goghovu slávu naruby.
Sebezmrzačení jako důsledek psychických problémů
Psal se rok 1888 a autor dnes již slavných Slunečnic či Hvězdné noci snil o založení umělecké komunity ve svém domě v Arles na jihu Francie. Pozval k sobě různé umělce. Francouzský malíř Paul Gauguin byl však jediným člověkem, který jeho nabídku přijal. Oba umělci spolu nějakou dobu úzce spolupracovali, ale měli různé představy o umění, což mezi nimi vytvářelo napětí. Zatímco pro jednoho byla hlavní inspirací realita, ten druhý hlásal, že při malování by měly hrát roli paměť a fantazie. Van Gogh se obával, že Gauguin odejde a jeho sen o umělecké komunitě se rozpadne na tisíc kousků. Nakonec bylo vlastní duševní zdraví tím, o co si dělal van Gogh největší starost.
Mezi oběma malíři došlo před Štědrým dnem k zuřivé hádce. Van Gogh po ní prožíval psychický rozkol a byl velmi zmatený. Jak se píše na stránkách Van Goghova muzea v Amsterdamu , v záchvatu šílenství si van Gogh skutečně uřízl levé ucho. Tento čin byl výsledkem psychických problémů, které jej dlouhodobě sužovaly. Po záchvatu upadl do bezvědomí. Druhý den byl nalezen a převezen do nemocnice. Co a proč udělal, si nepamatoval. Pro pětatřicetiletého umělce to byl první incident, který naznačoval, že trpí nějakou duševní chorobou.
Farmářova dcera, pokojská, nebo prostitutka?
Podle The Art Newspaper dostala van Goghovo ucho Gabrielle Berlatier, dcera jednoho farmáře. Server přitom odkazoval na nové poznatky z knihy historičky Bernadette Murphy Van Gogh's Ear: The True Story z roku 2016. Dle ní malíř dal ženě ucho zabalené v kapesníku, když pracovala jako pokojská v nevěstinci. „Pečlivě tento objekt uschovejte,“ měl jí dokonce říci. Odtud tedy zřejmě pochází verze, že část svého těla van Gogh věnoval ženě lehkých mravů. V dobových záznamech se o Gabrielle mluví jako o Rachel, což ale mohl být pseudonym. Murphy totiž potomkům této ženy slíbila, že její jméno neprozradí, dokud nedostane jejich svolení. Na stránkách muzea se ovšem i nadále pracuje s verzí s prostitutkou.
Slunečnice, jedno z nejznámějších van Goghových děl.
Historiččino bádání přineslo další informace ohledně toho, jakou část ucha si to vlastně nejslavnější Nizozemec všech dob uřízl. Zdánlivá banalita je dodnes jedním z témat, kterým se historici umění věnují. Nejdřív se hovořilo jen o kousku lalůčku levého ucha. To bylo podpořeno historickými záznamy. Vědci poukazovali na dobové svědectví neoimpresionistického malíře Paula Signaca, jež mělo teorii o odňatém lalůčku podporovat. O ní široká veřejnost vlastně ani neví. Už ve škole nás totiž učili, že van Gogh „se zbláznil a uřízl si ucho“. Automaticky jsme si tak zafixovali, že si jej uřízl celé. O nějaké osvětě ohledně duševních poruch také nemůže být řeč, ale to odbočuji.
Před osmi lety již zmíněná Bernadette Murphy přišla s novým výkladem. V Muzeu Vincenta van Gogha objevila dopis z roku 1955 od doktora Félixe Reye, který malíře ošetřoval. Dokument obsahoval diagram zranění, kde bylo jasně vidět, že van Gogh si uřízl ucho celé – kromě onoho malého kousku lalůčku. „Když jsem uviděla ten nákres poprvé, propukla jsem v slzy. Najednou jsem si pomyslela: Panebože, on to opravdu udělal!“ popsala Murphy na přednášce o své knize na Kalifornské univerzitě v Berkeley pocity ze svého objevu. Historici totiž v Signacově dobovém svědectví přehlídli nenápadnou větu hlásající, že si van Gogh zakrýval hlavu chlupatou čepicí jako obvykle. Dle Murphy to indikuje, že malíře nikdo neviděl s neodkrytým uchem, tedy ani Signac, jemuž akademici dlouho věřili.
Život po incidentu
Ačkoliv umělcův lékař doporučil, aby byl poslán do psychiatrické léčebny, nedošlo k tomu, a van Gogh se po propuštění z nemocnice opět věnoval umění. Jenže stavy, kdy neměl tušení, co dělá nebo říká, se opakovaly. Hospitalizován byl ještě několikrát. Nakonec v léčebně skutečně skončil, strávil v ní rok života. Když se cítil dostatečně dobře, směl pracovat mimo nemocnici. Jeho ateliér měl výhled do zahrady ústavu, která mu sloužila jako objekt malby. Neztvárňoval jen ji jako celek, ale i jednotlivosti, jež ho zaujaly. Během tvorby vnímal i přítomnost jiných pacientů. „Na ostatních pozoruji, že stejně jako já slyšeli během svých krizí zvuky a podivné hlasy, že se jim také zdálo, že se věci mění před očima. A to změkčuje hrůzu, kterou jsem zpočátku pociťoval,“ napsal v jednom z dopisů adresovaným bratrovi Theovi.
Po návratu z léčebny vytvořil van Gogh desítky obrazů a umělecký proces si spojoval s léčbou své duše. Ataky ale stále přicházely a hlavou mu neustále běhaly myšlenky na nejistou budoucnost. V červenci 1890 se proto rozhodl se svým životem skoncovat. Zemřel ve vesnici nedaleko Paříže poté, co se střelil do hrudníku.
Nedělejme z toho senzaci
Van Goghovo sebezmrzačení a tragická smrt se v průběhu času zakořenily v kulturním povědomí lidí díky přehnaným článkům v médiích a různým interpretacím jeho životního příběhu. Ať už byla pravdivá jakákoliv verze, jeho utrpení a umělecký génius se skrývají za mnohem komplexnějším a citlivějším obrazem než jen za senzacechtivými titulky, v nichž figuruje jedno uřízlé ucho. A nezáleží na tom, která část to zrovna je.
