Článek
Jméno Karel Hynek Mácha nás přenese buď do školních lavic, kdy jsme se museli učit verše jeho Máje nazpaměť, nebo do romantických snů, v nichž je tento básník symbolem melancholie a nespoutané touhy po svobodě. Májový kraj, truchlivé jezero a láska, která hraničí s tragédií – to je obraz, který jsme si osvojili. Avšak odhalení Máchových deníků z 19. století a jejich následné publikace z něj dělají někoho jiného – až nečekaně živočišného.
Ale proč na základě několika záznamů z jeho soukromých deníků dnes mnozí vykreslují Máchu jako sexuálního predátora či macha, jak se o něm píše například v článku z roku 2010 na serveru Xman? Proč se na dozvídáme, že měl rád BDSM? Nebo že to byl sice sadistický erotoman“, ale vlastně „chlap, jak se patří“? Ano, i to nabízejí hlubiny českého internetu a lifestylových serverů. Má to být šokující? Ne, je to výsledek fascinace osobním životem umělců a dílem interpretace jedinců, kteří obrátili Máchovu slávu naruby a dávají mu nálepky na základě pár osobních řádků, jež nevznikly pro jejich pobavení, ani pro rozbor samozvanými psychology.
Autor již zmíněného článku vnímá Máchu nejen jako talentovaného umělce, ale především jako člověka, jenž často toužil po fyzickém kontaktu, žárlil na svou partnerku Lori Šomkovou a občas působil jako manipulátor. Očima dnešní společnosti bychom proto jeho chování snadno mohli označit za toxické. Jenže při tom musíme být opatrní, abychom tímto jednostranným výkladem neztratili Máchův celistvý obraz. Je opravdu na místě tohoto básníka častovat takovými výrazy?
O Máchově vztahu s Lori
V Máchových denících se jeho milostný vztah s Lori objevuje ve formě zápisků šifrovaných do kódovaných řádků, které rozluštil spisovatel Jakub Arbes koncem 19. století. Z těchto záznamů víme, že Mácha k Lori choval velmi intenzivní, ba až vášnivé city. Zmínky o častém „picání“ a intimních momentech mezi ním a Lori nám nepochybně ukazují, že Mácha byl žárlivý a v mnohém nesmírně komplikovaný partner. Ale i když se k Lori choval vlastnickým způsobem, odpovídal tento styl vztahů a chování mnohým dobovým normám.
Máchova žárlivost, kterou si během čtení asi můžeme vyložit i jako manipulaci, svědčí o komplikovanosti jeho charakteru. Z pohledu současného čtenáře se můžeme nad jeho chováním zarazit, ale nazvat ho predátorem nebo sadistou je přehnané. Neodráží to způsob, jakým by měl být pochopen v historickém kontextu.
Proč šokovaly Máchovy deníky?
Interpretaci Máchových deníků pozdějšími generacemi vnímám jako problém. Právě kontrast mezi idealizovaným obrazem romantického básníka a osobou plnou reálných vášní šokoval nejen současníky Máchovy éry, ale i pozdější interprety, jako byl již zmíněný Arbes. Ten váhal, zda veřejnost vůbec dokáže přijmout takto lidsky složitý obraz „národního barda“. A i když byly tyto intimní zápisky nakonec publikovány, stále nás Máchova tělesná podoba sexuality udivuje.
Může za to jakási kulturní potřeba idealizovat Máchu coby romantického titána, který musí být čistý, cudný, a pokud touží po lásce, pak pouze po té duchovní? Tento nerealistický pohled na básníka nás nutí odmítat nebo přímo démonizovat jeho běžné, lidské rysy. Ano, byl mladý a měl rád intimnosti i vícekrát za den. Když nebyl s Lori, poradil si dám. A to se k obrazu romantického básníka, co napsal verše o hrdliččině hlase, dle jeho současníků nehodilo. Nehodí se to ani středoškolským učitelům, již o Máchových zápiscích vesměs mlčí. I proto jsou vnímány jako skandální až do dnešních dnů.
Mezi dvěma extrémy
Na jedné straně tu tedy máme Máchu jako vášnivého milence a muže, který rád pil a projevoval své tělesné touhy. Na druhé straně je tu intelektuál, jenž zasvětil svůj život poezii a hledání něčeho, co přesahovalo běžnou realitu. Jestli ho chceme pochopit, musíme ho vnímat jako celek, a ne pouze jako „macha“.
Máchovy deníky nejsou důkazem, že byl predátor, stejně jako nejsou jen dokumentem o jeho lidské nedokonalosti. Jsou odrazem doby a zmatků v Máchově nitru. Možná je čas přestat si vytvářet zkreslený obraz člověka, jenž musel být buď bezchybný génius, nebo naopak muž s výhradně toxickými rysy.
Hledání „pravého“ Máchy je předem prohraný boj, protože interpretace je silný nástroj, s nímž ne každý umí zacházet. Schválně se o to pokuste. Něco z Máchových deníků je volně dostupné třeba na webu Městské knihovny v Praze.
