Článek
Dárek
John Wilson se podíval do zrcadla.
„Jo, to by šlo,“ prohlásil pyšným hlasem, „oslava může začít.“ Sice ho trochu mrzelo, že je na všechno sám, ale to, co se stalo mezi ním a Karen, bylo tentokrát vážné. Vážnější než v minulosti. Konec? Zatím nevěděl, čekal.
„Dáme si pauzu, pak se uvidí,“ byla poslední slova, která jí řekl. Měsíc uběhl a nic se nedělo. Prý odešla k matce.
Mávl rukou. Teď ne, život jedním rozchodem přece nekončí, a já chci žít a užívat si. Mrkl na hodinky. Osmá večer. Čtyři hodiny zbývá, než se stane třicátníkem. Třicet! Je to moc, nebo málo? Divný věk: člověk si myslí, že je dospělý, ale občas se chová jako dítě. Měl by mít ve všem jasno, ale mnohdy tápe v labyrintu nevědění.
Na oslavu pozval nakonec jen tři své nejlepší kamarády: Davida, Paula a Michaela. Dobře věděl, že jejich kamarádství prošlo určitým vývojem, ale čas vše urovnal, a on došel k závěru, že v současné době není mezi nimi žádných větších rozporů. Bude to taková malá pánská jízda. Hlavně se těšil na Michaela, ten jako špičkový chirurg dokázal o své profesi mluvit třeba celý den. Pro svou družnou povahu byl všeobecně oblíben. Jediný, kdo ho nesnášel, byla Karen. Hrozila mu dokonce žalobou.
Oslavy plánoval na sobotu po poledni. Zbývalo pár hodin. Nalil si koňak a pokusil se usmát.
Pronikavý zvuk domovního zvonku ho docela vyděsil. Návštěva teď večer? Že by se vrátila Karen?
Otevřel, místo bylo prázdné, jen na zemi ležel balík velikosti fotbalového míče.
„Zatraceně, co jsou to za vtípky?“ Znovu se rozhlédl, vzal balík, zavřel dveře a položil ho v kuchyni na stůl. Až teď si všiml nápisu:
Udržuj v chladu a otevři až v den svých narozenin. Hodně štěstí.
Od kohopak asi je? Adresu nenašel. Možná je od Karen, bojí se přijít, posílá dárek. Dort? Určitě, co jiného. Trochu sladkého se vždycky hodí. Vzal nůžky a přestřihl ozdobné stuhy na lepence. Další činnost přerušil telefon.
„To snad ne!“ zaklel. Zapnul hlasitý odposlech.
„Ano, poslouchám.“
„Johne, to jsi ty?“
„Jistě, Mary, ahoj, kdo jinej.“
„Já jen… máš puštěnou televizi?“
„Ne, o co jde?“
„Mrkni se. Nějakej padouch v našem okolí morduje lidi. Už našli dvě těla.“
„Cože? A… a proč mi to říkáš, Mary?“
„Promiň, já jen, aby sis dal bacha. Víš, teď žiješ sám, když ti Karen… no nic. Tak se někdy ozvi. Jo a všechno nejlepší k narozeninám. Doufám, že to spolu někdy oslavíme. Čau, musím končit, za chvíli přijde Charlie, víš, jak je žárlivej.“
„Ano, vím, čau Mary.“
Mary Newtonová patřila mezi jeho nejlepší kamarádky. Vlastně ji znal ještě dříve než Karen. Hodně spolu prožili. Nakonec to dopadlo trochu jinak, než si asi představovala. Možná se zpočátku cítila trochu ukřivděná, ale jejich přátelství přetrvalo.
O čem to mluvila? Vražda?
„Neskutečné, co se dnes děje, aby se člověk bál jít v noci ven,“ zamumlal a zaměřil pozornost zpátky na tajemný dárek. Možná je právě od Mary, napadlo ho. Vždy měla smysl pro humor. Ano, obdivoval ji, jak byla vždy nad věcí a taky za to, jak přistoupila k faktu, že dal přednost jiné ženě. Ona byla kdysi ta první a teď… muž sklonil hlavu. Určitě bude od ní.
Udělal trochu místa v chladničce a vložil dárek do horní přihrádky. Nakonec zvědavost přemohl. Dort nevybalil. Když zítra, tak zítra.
A co dál?
Ještě asi dvě hodiny pobíhal po domku a kontroval, zda je vše, jak má být. Bylo. Nakonec přinesl nějaké topivo ze sklepa, pokud by bylo nutno zatopit v krbu. Podzim se už pomalými krůčky blížil.
Kolem jedenácté konečně ulehl. Dlouho nemohl usnout. Ke všemu se mu zdálo, že občas slyší nějaký naříkavý hlas. Asi někde v okolí probíhá vášnivá manželská nebo milenecká diskuze. Taky si něco podobného zažil. A ne jednou. Občas byl průběh docela bouřlivý. Ano, padala slova, na která zrovna nebyl pyšný, včetně výhružek a jednou dokonce i… k čertu s tím. Ani Karen nebyla zrovna svatá. Konečně usnul. Poslední co uslyšel, než ho pohltilo jiné vědomí, byla věta:
„Čeká tě smrt.“
Vstal až po deváté, celé dopoledne pokračoval v přípravách a vyčkával první hosty.
Přesně v poledne si zapnul televizi. Poslouchal jen na půl ucha, ale najednou zbystřil pozornost.
„… přinášíme další informace k brutální vraždě, která se odehrála nedaleko požární zbrojnice města Lisburn. Jak už asi víte z naší předešlé reportáže, bylo nalezeno další mrtvé tělo. Tentokrát se jedná o ženu. Jak jsme se právě dozvěděli od policie, tělo bylo nalezeno bez hlavy… Další podrobnosti zjišťujeme…“
Kde to žijeme, proboha, prolétlo mu hlavou. Ani nevěděl, co ho k tomu vedlo, najednou se podíval na ledničku a téměř současně si vzpomenul na ten specifický zvuk, který několikrát zaslechl před spaním.
„Čeká tě smrt.“
To mám z těch knížek, pomyslel si, práce knihkupce logicky občas zasáhne i do vědomí člověka.
„Čeká tě smrt,“ ozvalo se náhle zcela jasně a docela blízko.
Vyskočil ze židle jako čertík.
„Je tu někdo?“ Ticho, jen venku zaštěkal pes. Ten hlas se ozýval z ledničky! Pomalu k ní přistoupil, otevřel ji a…
„Proboha!“
Díval se na lidskou hlavu! Na hlavu své ženy Karen!
„Dnes zemřeš,“ ozvalo se.
„Karen!“ vykřikl. „Proboha, Karen!“
Po zádech mu projela ostrá žiletka. Hrůza na pár sekund zmrazila všechny jeho životní funkce.
„Čeká tě smrt, Johne,“ ozval se znovu zcela jasný ženský hlas.
„Ne! Ne! Pomóóc! Karen… je tu její hlava!“ vykřikl a vyběhl zmateně před dům. Hned se však vrátil a prudce zabouchl dveře domu.
Jeho šestý smysl zaúřadoval.
Uvědomil si, že je v podmínce, v podmínce za to, že před nějakým časem uhodil ženu. Svou ženu! Nezáleží na tom, zda po právu, nebo jen v návalu nějaké nezvládnuté zlosti.
Teď má její hlavu v ledničce! Hlavu, která mluví!
Kdo by mu uvěřil, že ji našel před dveřmi? Nikoho neviděl, žádný důkaz o cizí osobě nemá. Nic! Je tu jen on. On ji zabil! On je vrah! Všichni ho odsoudí. Důkazy hovoří jasně.
John Wilson cítil, jak se mu zpocená košile lepí na tělo a spodní ret chvěje. Nevěděl, co má dělat. Vtom se ozval zvonek. Kamarádi!
„Ne!“ vykřikl.
Neotevře! Musí, vždyť je pozval. Bylo by to ještě horší. Klid, Johne, klid…
Znovu se ozval ostrý zvuk domovního zvonku a zároveň s ním i rázný mužský hlas:
„Haló, pane Wilsone, jste doma? Tady je seržant Mallory z místního oddělení policie. Provádíme kontrolu všech domů. Prosím, otevřete!“
Policie? Muž se snažil zhluboka dýchat. Přibouchl dvířka chladničky a otevřel dveře.
„Zdravím, Johne Wilsone, promiňte, že obtěžujeme, ale asi víte, co se teď u nás děje. Nějaká zrůda morduje spoluobčany. A zrovna dnes. Musíme zkontrolovat každé stavení, rozumíte? Jste v pořádku? Vypadáte hrozně, a co to bylo za křik, který se tady před chvílí ozval? Zase manželské problémy? Nezapomeňte, že máte podmínku, a kde je vlastně Karen? Pustíte mě dovnitř, Johne?“
Až teprve nyní se trochu vzpamatoval:
„Jistě… pojďte dál, seržante. Pardon… a… a ten křik. Nic… nic se neděje. Skřípl jsem si jen prst mezi dveře. Dnes mám narozeniny, čekáme hosty, každou chvíli dorazí… je tu trochu zmatek. Karen je vzadu… v zahradním domečku. Mám… mám ji zavolat?“
„Není třeba, kolik slavíte, Johne?“
„Třicet.“
„Třicet? Ach jo, to máte ještě skoro celý život před sebou, tak si ho nepokazte. Všechno nejlepší. No, dobrá, půjdu o dům dál. Kdyby něco, hned volejte, jasné?“
Harry Mallory ještě popošel pár kroků, podíval se do vedlejšího pokoje, zahrady, a právě v okamžiku, kdy se chystal odejít, uslyšel:
„Dnes zemřeš!“
„Co to bylo?“
„Ne… nevím. Televize?“
Celým pokojem náhle zarezonoval zvuk kýchnutí a vzápětí další. Oba muži se podívali jedním směrem. Na podlaze pod ledničkou se tvořila malá hnědočervená skvrna.
„Vy… co tam je?“ Policista bleskurychle vytáhl zbraň.
„Zůstaňte stát, Johne, nehýbejte se!“ Pomalu se blížil k stříbrné chladící skříni.
Dvířka se náhle otevřela.
„Zemřeš!“ ozvalo se. Ze rtů Karen vytekl pramínek krve.
„To… to je přece…“
Víc seržant Mallory nestačil říct. Krbový železný pohrabáč mu dopadl přímo na spánkovou kost.
„Křup!“ ozval se děsivý zvuk a v dalším okamžiku se tělo bezvládně sesunulo na zem.
John Wilson svíral oběma rukama krbové nářadí a s vytřeštěnýma očima sledoval jedno jediné místo. Zdálo se mu, že se ozval sten.
Žije! Zarezonovalo mu v hlavě. Sevřel pevně rty a znovu udeřil a ještě jednou…
„Musel jsem… musím!“ šeptal se zkřivenými ústy. Pár sekund stál nehybně jako socha. Poté se jeho mozek restartoval.
S největším přemáháním zakryl hlavu, zavřel ledničku, utřel krev, nakonec uchopil policistu za nohy a dovlekl ho do sklepní místnosti. Pracoval jako naprogramovaný stroj. Bez emoce, bez citu.
Ve sklepě mrtvé tělo přikryl jutovým pytlem, pistoli zastrčil za pas, umyl si ruce a posadil se na starou oprýskanou židli.
Až v tomto okamžiku jako by ho zasypal vagón kamení. Nemohl popadnout dech, zmocnila se ho panika, hlava mu třeštila a srdce téměř vyskočilo z hrudi.
„Těla i té hlavy se zbavíš, až skončí ta oslava, napovídal mu zcela pragmaticky mozek. Nechápal to. Copak se rozdvojil? Otázky se mu začaly před očima rojit jako hejno dotěrných komárů.
„Co říkala ta hlava?“
„Zemřeš!“ A Mallory je po smrti.
„Co říkala mně?“
„Čeká tě smrt, Johne.“
Smrt? Někdo zabil Karen a teď chce zabít mě! A jak to, že ta hlava mluví? Ucítil bodnutí do obnaženého nervu. Tvář se mu zalila potem. Kamarádi! On je pozval. Oslava! Pozval si i svého vraha?
Co kdybych jim zavolal, že jsem onemocněl, pomyslel si. Ano, to udělám. Hned!
Začal si rukama zoufale třít obličej, aby se dostatečně vzpamatoval. Možná i to byl důvod, že neslyšel zvuky, které přicházely z předsíně.
Vyšel ze sklepa a vstoupil do obytných místností.
„Tady je náš oslavenec,“ ozvalo se halasně. Leknutím se mu podlomila kolena.
„Johne, kdepak ses skrýval? Dům otevřený a ty nikde. Už asi slavíš, že?“
Michael Creeg s lahví v ruce a s rozzářeným obličejem vítal oslavence.
„Jsi v pořádku? Vypadáš, jako… jako mučedník. Jsi okay?“
„Jo… jo… dobrý, ahoj Michaeli, už jste tady? Nějak brzo ne? A kde je vás víc?“
„Brzo? Přesně! Tedy já přesně. Paul se malinko zdrží a David musel ještě zajet pro léky. Dítě mu stůně. Ale neboj, budou tady během pár minut. Slíbili to. Tak co tady vyvádíš?“
„Upadl jsem ve sklepě a… trochu se klepnul do kolena. To bude dobré.“
„Výborně, kamaráde, tak pojďme na to, třicet je jen jednou za život!“
Výřečný Michael byl k nezastavení, alkohol tekl proudem a masa z grilu ubývalo. Nikdo další už nepřišel.
John měnil grimasy jako herec Shakespearovských dramat, ale mrazivý pot cítil stále. Ta bezstarostná tvář upovídaného kamaráda ho začínala unavovat…
Mohl by Michael vraždit? Napadlo ho najednou. Proč ne, je chirurg, ten ví kam říznout a nikdo by ho nepodezíral. Má důvod? Má!
„Podívej, Johne, zase hovoří o těch zabitých,“ ozvalo se najednou.
„Tady ukazují nějaká tetování… Karen měla také, že? Hada na zádech a na…“
„Co? Tetování? Ano, měla.“ John se zadíval na svého přítele.
„Jak víš, Michaeli, kde ho měla?“
„Ale no tak… klid, Johne. Přece víš, jaká Karen byla. A mezi námi, pro tebe se vůbec nehodila. Ty takový intelektuál, věčně zabořený v knihách…“
„Ty ses, Michaeli, s mou ženou moc nemusel, že?“
„Nech to být, Johne a užívejme si. Všiml jsem si, že máš v lednici dort.“
„Dort? Tys viděl ten dort?“ vykřikl John Wilson a postavil se.
„Jo, neboj. Nesnědl jsem ti ho. Měls otevřenou lednici, je tam schovaný a zabalený jako egyptská mumie.“
John udělal pár kroků, jako by chtěl odejít, pak se najednou obrátil a zničehonic vystřelil otázku:
„Michaeli, ty jako chirurg, je možné, že by hlava po… odřezání ještě žila?“
„O čem to mluvíš, proboha? Píšeš nějaký horor, nebo tě nějak inspirovaly ty vraždy v okolí?“
„Jo, jo tak nějak. Je to možné?“
„No, asi tě překvapím, ale ano!“
„Opravdu?“
„Ano, ale jen pár sekund. Dvě, tři. O co tady jde?“
„Zemřeš!“ ozvalo se najednou.
„Co je to?“ Michael vyskočil a běžel do kuchyně. Ze stolu vzal nůž a otočil se k Johnovi.
„Co se tady děje?“
„Na co máš ten nůž, Michaeli?“
„Jak na co? Hele, kámo, celou dobu se tváříš tak nějak divně… tak.“
„Jak divně? Jako blázen? To ty přece chceš, vyprovokovat mě!“
„Co, co to blábolíš?“
„Zabils Karen, Michaeli? Zabil, že? Ona tě chtěla obvinit ze znásilnění. Já to vím. Vím to! To by byl konec tvé kariéry! Ano, vždycky jsi byl dokonalý, jedinečný, nejlepší. Zabil jsi ji a chceš zabít i mě!“
„Johne, ses pomátl? Zavolám policii.“
Muž sáhl po mobilu.
„Nezavoláš!“
Místností otřásl výstřel. Michael Creeg se skácel k zemi. Jen chvíli trvalo, než John Wilson tělo ukryl a stopy uklidil. Konečně si mohl chvíli odpočinout. Posadil se do křesla a zhluboka dýchal. Zprávu z televize nemohl přeslechnout:
„… máme nejnovější informace k vraždám ve městě Lisburn, před několika minutami byl dopaden pachatel. Jedná se o uprchlého chovance… oslavy mohou pokračovat…“
Ozval se zvonek u domovních dveří.
Otevřel.
Stála tam Karen!
„Johne, prosím tě odpusť mi. Můžu se k tobě vrátit? Začneme znovu. Prosím.“
Jeho tělo se kývalo dopředu, dozadu. Dopředu, dozadu…
„A jak se ti líbil dárek? Je to animatronická loutka, přesná kopie mé hlavy. Dokonalé, že? Nechala jsem ji vyrobit jen pro tebe. Ani jsem neměla čas ji pořádně zkontrolovat. Bylo to tak narychlo. A všiml sis, že mluví. Chtěla jsem, aby říkala jen tři slova: Johne, miluji tě, a stále dokola. Doufám, že to nespletli, když je dnes ten Halloeween. Johne, Johne?… Johne!!“
