Článek
Královka
Měl jsem opět takové toulací období. Cíl: Jizerské hory, konkrétně rozhledny. Jedna krásnější než druhá: Slovanka, Královka, Štěpánka, Bramberk, Nisanka… Slyším, jak mnozí z vás teď volají: „Známe, tam je to boží.“
Plán zněl: Začnu Slovankou, pak se vydám na Královku a dál se uvidí. Výlet jsem plánoval na dva dny s přespáním v Janově nad Nisou.
Byl konec května, nebe vymeteno, vše kolem kvetlo a vonělo a dálavy lákaly. Prostě ideální čas na túru, jen vyrazit.
Den „D“ nastal a já vyrazil. Tentokrát sám, jen se svou touhou a odhodláním. Žena se chystala ke kadeřnici a syn se chystal na rozvod. Ach ten život.
Poslední na co si vzpomenu, než se nechám pohltit tajemnou a pulsující krajinou, o které se vyprávějí historky napříč generacemi, je varování kamarádů:
„Hele, i v květnu v Jizerkách dochází k radikální změně počasí. Horko, slunko, bezvětří a za pár minut nevíš, čí jsi. Pamatuj na to! Pláštěnku měj stále po ruce, Jizerky dokážou překvapit.“
Zbytečné obavy, brblám si pod vousy, zatímco můj slábnoucí zrak bloumá po mapě Jizerských hor. Ano, přiznávám se, používám ještě ten barevný papír s desítkami nejrůznějších čar a symbolů. A proč si nekoupím chytrý telefon? Protože mám stále ten „blbý“ a jsem s ním spokojen. Stejně jako s mapou a buzolou. Málokdo už ví, že tento přístroj na určování světových stran a azimutu sestrojil český vynálezce Josef Ressel. Ano, to je ten pán, který později vynalezl i lodní šroub.
Dost bylo výuky, je čas na zážitky. Z hotelu vyrážím hned po snídani s písničkou na rtech a sluncem nad hlavou.
I kdybyste mě rozkrájeli a na skřipec natahovali, nejsem schopen odpovědět na otázku: proč hned od prvních metrů volím špatný směr. Asi se mi nějak pomotaly názvy Slovanka, Královka. Prostě místo vpravo mé kroky směřují vlevo. A ještě po nějaké době záhadně odbočuji na stezku bez turistického značení. Vždyť tolik je krás a vůně kol, že mé srdce plesá v tónině dur i mol.
Asi po hodině se šedá kůra mozková konečně probudila.
„Už bych měl vidět alespoň vršek rozhledny. A jak to, že nikde není turistická značka? Zase šetřili barvami, šlendriáni!“
Rozhlížím se, stavím se na špičky jako baleťák, natahuji krk jako žirafí ženy z kmene Padaung a… nic. Ať jsem kroutil hlavou na všechny strany, ať jsem prováděl nejroztodivnější pohyby, nejstarší železná rozhledna zvaná Slovanka nikde. Jen louky, lesy, kopce, sem tam chalupa a elektrické stožáry. Po rozhledně ani památky.
„Jdeš správně?“ zařinčelo v mé hlavě. To bylo poprvé, kdy se ta drzá věta hlasitě ozvala. Vzápětí ji přehlušila jiná, hlasitější:
„Máš přece mapu a buzolu, tak se podívej!“
„Jasná páka,“ volám a lovím v baťohu. Nic. Kde je? Vždyť večer před spaním jsem si ji položil na stoleček v chodbě, abych na ni ráno nezapomněl. Zatraceně, já na ni zapomněl!
„Jsem vůl!“ Následovalo mávnutí rukou a pousmání: kde bych se tady mohl, proboha, ztratit? Jak zní poučka? Sejdeš-li z cesty, vrať se zpět tam, kde byla poslední značka. Ano, vrátím se. Těch pár minut obětuji, napadlo mě. A vzápětí mozek ještě vyslal chytrou radu: vezmi to zkratkou přes les, ať se nemusíš vracet po stejné trase. Nemůžeš přece zabloudit, směr znáš.
Uběhla asi půlhodinka a já se stále motal mezi stromy. Uf, zakopávám o kořeny, narážím o kmeny, kloužu po mechu. Zdá se mi, že slyším smích. Koruny stromů už asi nevydržely můj trpitelský výraz a musely zareagovat.
„Nechte toho, nikdo není neomylnej!“
Konečně vycházím na světlo. Rozhlédnu se a… jen louky, lesy, kopce a elektrické stožáry. To je snad sen! Kde jste kdo? Kde je nějaký turista, houbař, chatař, domkař nebo aspoň pytlák. Vždyť Jizerky jsou turistický ráj. No nic přece nebudu hysterčit. Na to už jsem dost starej.
„Zabloudils!“ ozval se vnitřní škodolibý hlas. Teď už zcela naplno.
„Zmlkni!“ okřikl jsem ho znovu. Uviděl jsem střechy několika chalup. Skvělé, zeptám se na cestu. První volání. Nic. Druhé… ticho.
„Haló… je tu někdo?“ křičím. Musí mě být slyšet až v Jablonci nad Nisou. Nad hlavou mi přelétne káně. Je káně mrchožrout? Napadne mě. Znovu halekám. Někde slabě zaštěká pes. Uvědomuji si, že je úterý a chalupáři, jak známo, jezdí na víkendy. Proč jsem nejel v sobotu?
Mávnu rukou, vracím se na louku a stoupám vzhůru. Naivně se domnívám, že budu mít lepší rozhled. Lepší je… přímo úchvatný. Louky, lesy a v dáli překrásné panorama. Rozhledna však nikde a taky nikdo a nic, co by mi pomohlo se zorientovat. Vzpomněl jsem si na telefon. Jo, ten tlačítkový. Je malý, lehký, skladný, ale v tomto okamžiku absolutně nanic. Možná bych mohl zavolat manželce, jestli už má hotové ombré. To je prý nejoblíbenější barvící technika, kdy se vlasy zesvětlují.
„Hombré!“ volám, „člověče, co teď?“
Půjdu pořád rovně, říkám si. Jednou musím na někoho narazit. Nenacházím se přece v Amazonském deštném pralese, ale v České republice! Je poledne, čas na odpočinek. Sednu si pod rozlehlou korunu dubu, jím zbytek salámu a popíjím čaj. Znovu se rozhlédnu. Vpravo mírně se svažující louka, vlevo koňská ohrada, stromy, les. Tři hnědáci přestali žrát
a sledovali každý můj pohyb. Přál jsem si, aby rozuměli lidské řeči.
„Kde to jsem?“ křiknu na ně.
Zastříhali ušima. To prý znamená, že jsou zvědaví. Možná chtěli odpovědět, ale pak si to nějak rozmysleli, sklonili hlavy
a věnovali se pastvě. Napadlo mě, že by poblíž mohla být stáj
a kousek dál stavení. A určitě další chalupy budou v údolí za těmi stromy. Stačí jen přejít tu louku a zeptat se. Ještěže to počasí…
Počasí! Nikdy bych nevěřil, jak rychle může slunce zmizet. Respektive schovat se za mraky. Přísahal bych, že před pár minutami byla obloha bez jediného mráčku. Teď… šedé chuchvalce špinavého peří někdo brutálně rozhodil nad mou hlavou
a ještě evidentně přidal trochu černé tuše.
Z toho přece nemůže pršet, usmál jsem se, polkl poslední sousto a vykročil vpřed. První kapky spadly asi za pět minut, právě když jsem hrdě kráčel středem louky. A pak… pak nastala apokalypsa. Kdybych byl mravenec nebo brouk tesařík, zalezl bych někam pod kámen, nebo se schoval pod lopouch, ale bohužel narodil jsem se jako člověk.
Nevím, kdo v ten moment tam nahoře určoval hustotu a velikost dešťových kapek, ale přísahal bych, že větší a hustější provazce vody jsem ještě nezažil. Možná tři minuty, možná čtyři a nit na mě nebyla suchá.
„Pláštěnku!“ slyším, jak křičíte.
„Nemám,“ odpovídám, „zůstala v hotelu!“ Ano, stejně jako mapa a buzola. Vše bylo pečlivě připravené na stolečku v chodbě. Já ráno vyběhl s písničkou na rtech a jiskrou v oku a… jsem už starej.
Nyní stojím na louce a nevím co dál. Běžet někam do údolí, nebo se přikrčit jako zajíc v jamce a čekat?
Ani mě nepřekvapilo, že šňůry deště začal vzápětí doprovázet blesk a hrom. Co by to bylo za bouřku, bez hromobití, že? Otočím se, vyskočím z jamky a rozběhnu se schovat pod onu korunu košatého dubu. Ano, vím je to hloupost, ale člověk zvaný homo sapiens je znám i tím, že občas v životě dělá hlouposti a tu a tam i totální. Jinak by nebyl člověkem, ale robotem.
Nad hlavou mi lítaly blesky, hrom otřásal vrásčitým kmenem a já otvíral ústa jako kapr na souši. Po chvíli pod onou rozsochatou korunou pršelo stejně jako jinde. To nevypadá dobře.
Najednou slyším:
„Pojďte se schovat, honem, nestůjte tam, je to nebezpečné! Přelezte ohradník, je tady malá stříška. Pojďte!“
„Koně promluvili, napadlo mě.“ Naposledy jsem slyšel koně mluvit v pohádce Princ Bajaja. Otočím hlavu. Ne, žádný kůň, dívka! Vlastně mladá žena. Jen kousek ode mne stála postava v nepromokavém plášti a kývala na mě. Zázraky se dějí, pomyslel jsem si, na nic se neptal, prosmýkl se mezi dřevěnými plaňkami a po pár krocích už jsem stál pod stříškou.
„Pod tím stromem to bylo opravdu nebezpečné, věřte mi.
A jak jste se tady ocitl, proboha? Sem moc turistů nezabloudí.“
„Vidíte, a mě se to stalo,“ nemělo smysl si hrát na zkušeného. „Původně jsem chtěl na Slovanku, ale nějakou shodou okolností… mašíruji na opačnou stranu. Bloudím, jako starý kozel. Někde tady by měla být ta druhá rozhledna: Královka. Ale teď, nevím ani, čí jsem. Můžete mi, prosím, poradit?“
Čekal jsem smích, nebo aspoň pousmání. Ne, nestalo se, žena sundala kapuci, pokývala chápavě hlavou a řekla:
„Nic si z toho nedělejte, zabloudit tady může každý, zvláště když se změní počasí a to se občas stane. Jizerky dokážou občas překvapit (kde už jsem to slyšel). Říkáte, že jste chtěl na Slovanku? Ta je opravdu už trochu z ruky, ale rozhledna Královka je kousek. Máme ji v podstatě před sebou, ale skrývá se za těmi vzrostlými stromy, které nám cloní ve výhledu. Až je obejdete, tak ji hned uvidíte. Tam také vede značená cesta. Pořád po žluté a nahoru na kopec Nekras. Určitě už nezabloudíte. Za necelou hodinku jste tam.“
„No, nevím, jestli bude stále tak pršet, tak budu muset přespat asi tady.“ Dívám se do blankytně modrých očí.
„Nebojte, je to jenom přeháňka, do deseti minut je po ní.“
Myslel jsem si svoje a nesměle se ještě zeptal:
„Vy tady někde poblíž bydlíte? Zkoušel jsem pár chalup, ale nikdo mi neotevřel.“
„To víte Pražáci. Koupili si chaty na víkend a… “
„Děkuju moc,“ vyhrklo ze mě, „nebýt vás, tak nevím, nevím.“
„Není zač a dávejte na sebe pozor. A pozdravujte Královku. Znám to tam. Tak se mějte.“
„A jak se to tady vlastně jmenuje,“ ptám se.
„Pod Královkou… už budu muset… Na shledanou.“
„Na shledanou a ještě jednou děkuju.“
Pršet přestalo během deseti minut a znovu vysvitlo slunce. Za necelou hodinu jsem skutečně stál před jednou z nejkrásnějších kamenných rozhleden u nás. Oděv uschl a já se opět radoval ze života. V místní restauraci jsem si dal výborný guláš, a pak vyrazil nahoru.
Výška 24 metrů, 102 schodů a úchvatný výhled. Až do Krkonoš, Polska, Německa nebo na Ještěd. Cestou zpátky jsem se zastavil u staršího muže, který prodával vstupenky a poskytoval výklad.
„Nádherná, opravdu nádherná stavba a je z ní úžasný výhled,“ rozplýval jsem se.
„Ano, máte pravdu, proto se jí také říká šlechtična. Je opravdu unikátní. Víte, že byla postavena už v roce 1907… “
Ještě chvíli jsme hovořili a já se nemohl nezmínit o strádání, které jsem zažil cestou.
„Nebýt té ženy, tak nevím. Asi bych tam někde snad umřel. Zachránila mě. Byl to zázrak.“
„Zázraky se občas dějí. Tak ať se daří, pane.“
Odcházím a můj zrak náhodně spočine na jeho stole. Kromě různých suvenýrů, tam vévodila fotografie v rámečku. Vykřiknu:
„To, to je ta žena! Ta mě zachránila. Vaše dcera?“
Muži zkamení tvář a oči zvodnatí.
„Ano, to je moje dcera, ale… nemohl jste ji potkat. Ona… ona je mrtvá, pane. Uhodil do ní blesk. Stála pod stromem. Je mrtvá, pane. Už pět let. Milovala to tady.“
„Nestalo se jí to Pod Královkou?“
„Ano, přesně tam.“
Nohy se mi podlomily.
„Promiňte… promiňte. Zázraky se asi opravdu dějí.“
