Článek
Rekonstrukce
Ječivý zvuk zvonku opanoval místnost. Muž přestal psát a šel otevřít.
„Inspektor Baker ze Scotland Yorku, můžu dál?“
„Prosím.“
„Jste Henry Miller, spisovatel?“
„Ano, o co jde?“
Příchozí hned neodpověděl, očima přelétl pokoj a zastavil se u otevřeného notebooku.
„Píšete nový román? Četl jsem jednu z vašich knih: Nezapomeň mě zabít, tak se myslím jmenovala. Pět přátel, pět vražd, zajímavá zápletka.“ Posadil se a vytáhl cigaretu.
„Můžu?“
„Jistě, odvětil suše Henry Miller.“
„Žijete sám?“
„Momentálně probíhá rozvodové řízení, žena se odstěhovala a syn je u ní. Můžete mi už konečně říci…“
„O spisovatelích se říká, že mají dar fantazie a představivosti,“ ozve se zároveň s vyfouknutím štiplavého dýmu. „O vás je známo, že hodně čerpáte z vlastních zkušeností. Hm… musíte mít pestrý život.“
„Nerozumím, detektive. Co ode mne potřebujete?“
„Maličkost, přišel jsem vás požádat o pomoc.“
„O pomoc?“
„Ano. Znáte Williama Hamiltona?“
Henry Miller jen nepatrně pokýval hlavou.
„Jednoho jsem kdysi znal, ale to asi nebude váš případ. Ten, o kterém mluvím, žije asi sto kilometrů odtud ve městě Salisbury. Tam jsme kdysi bydleli. Myslím, že jde jen o shodu jmen.“
„Padesát let, štíhlý, blond. Je to on?“
Miller opět kývl hlavou.
„Já ale nevím, co v současnosti dělá, nestýkáme se. Chcete adresu?“
„Adresu známe…“ Detektiv nedokončil větu, rozhlédl se a uznale pokýval hlavou.
„Máte to hezky zrekonstruované. To muselo dát práce, viďte? Rekonstrukce starého domu, to je vždy velké dobrodružství. Jeden problém vyřešíte a vzápětí se objeví další. Je to taková cesta do neznáma, stále jste něčím průběžně překvapován. Jak tady bydlíte dlouho?“
„Několik let už to bude.“
Henry Miller chtěl ještě něco říct, ale detektiv ho předběhl:
„Nejhorší jsou rozvody všeho druhu: elektřina, plyn, voda… všiml jsem si, že některé vedlejší chalupy mají ještě starou pumpu před domem nebo na dvorku. U vás jsem ji neviděl.“
„Spodní voda je závadná a je ji málo. Sousedi si pumpy nechávají jen z nostalgie. Vodovod nám zavedli, takže není důvod… ale vraťme se k tématu. Proč mluvíme o Hamiltonovi? On vás poslal?“
„Ne, a i kdyby chtěl, tak by nemohl.“
„Mluvíte v hádankách, detektive. O co jde?“
„Pan Hamilton… není. Zmizel. Vypařil se z povrchu zemského. Do slova a do písmene. Bydlel na samotě a žil sám. To asi víte. Moc přátel prý neměl. Na jeho zmizení se přišlo zcela náhodou, když nereagoval na nesčetné urgence ohledně plynové přípojky. Dům byl posléze otevřen násilím a po panu Hamiltonovi ani památky. Vypadá to, že dům nebyl obýván několik let. Co si o tom myslíte, pane Millere?“
„Tomu nevěřím, to přece není v dnešní době možné… neodjel někam autem za prací?“
„Ano, to mohl, ale na tak dlouhou dobu? To se tak často nestává. Nenapadá vás ještě něco?“
„Co? Především jsem v šoku. A proč jste mě vlastně navštívili? A na tu báchorku o spisovateli zapomeneme, ano?“
„Jde vidět, že vás nelze jen tak přelstít. V jeho domě jsme našli zápisník a v něm asi padesát jmen. Pravděpodobně lidé, se kterými měl něco společného. Byl prý zručný řemeslník. Asi zakázky a tak podobně. Mezi nimi bylo i vaše jméno. Vlastně jediné známé, na těch ostatních samozřejmě pracujeme. Je to mravenčí práce, věřte mi. Jsou tam jen jména bez adres, bez telefonu a nějaké poznámky. Dost nečitelné. Počítač jsme nenašli. Opravdu jste se s panem Hamiltonem nesetkal, během posledních… let? Nepomáhal vám s něčím? Bylo tu spousta práce.“
„Ne, opravdu, ne. Já ho neviděl snad… deset let. Od té doby, co jsme se odstěhovali.“
„Jistě, chápu. Ale dříve jste se znali. Bydleli jste i se ženou ve stejné vesnici. Zmínil jste se o tom. Jaký to byl člověk?“
„Málomluvný, introvert, ale rozhodně šikovný, bylo na něho vždy spolehnutí.“
„Nic vás nenapadá, co by způsobilo jeho zmizení?“
„Do hlavy lidem nevidíte. Možná se dostal do tíživé situace, nebo v tom taky mohla být láska.“
„Láska? Myslíte, že se zamiloval, odjel a vše nechal tak, jak je?“
„Mohl mít havárii, ta jeho Fiesta už měla svoje roky, mohl sjet někde do strže, do rybníku, nebo odjel do zahraničí. Pátrá po něm Interpol?“
Detektiv pozdvihl obočí.
„Jde vidět, že spisovatele nezapřete. Víte, největší problém je, že nevíme přesně, kdy zmizel. No, už nebudu obtěžovat. Děkuju za pomoc. A kdybyste si na něco důležitého vzpomněl, nechám vám tady svou vizitku. Na shledanou, pane Millere. A ať vám to píše.“
„Na shledanou.“
Konečně se zavřely dveře a v domě se rozprostřel tolik potřebný klid. Muž si nalil skleničku koňaku, zadíval se na dřevěný strop, a pak se znovu posadil k počítači. Chvíli se soustředil a začal opět psát…
Každý má nějakého kamaráda, tomu mému říkejme třeba… Anrie Smith. Málomluvný, ale šikovný. Byl mi zavázán a já toho využil. Dům, který jsme s manželkou nedávno koupili, potřeboval několik oprav. Manželka odjela na měsíc do lázní a já měl jasný úkol.
Rekonstrukce koupelny původně v plánu nebyla, ale nakonec…
Anrie, kterého jsem požádal, zda by mi s opravami nepomohl, se nechal přesvědčit i k poslednímu úkonu.
„Dobrá, než se ta tvoje vrátí, bude mít novou vanu i s vířivkou.“
Kývnu spokojeně hlavou a zeptám se, zda nějak mohu pomoci.
„Můžeš zatím odmontovat baterii a ty věci okolo. Bacha na sifón a ty odpadní roury.“
„Hele, tady něco je,“ reaguji po chvíli, když otevírám malá dvířka pod vanou.
Z místa, kde se nachází sifon, vytahuji nevelkou plechovou krabici.
„Poklad,“ zareaguje Anrie s úsměvem. „Tady si lidé schovávají nejrůznější věci, a pak na ně zapomenou. Bych ti mohl vykládat.“
Překvapeně pozvednu obočí.
„Asi pozůstatek od předešlých majitelů. Ti jsou teď někde v cizině. Předám jim to, až se vrátí. Pokračuj v práci, Anrie.“
Uběhlo pár dní, vana se leskne, vířivky víří, a Anrie se spokojeně usmívá. Schází položit pár posledních kachliček.
V nějakém zvláštním rozpoložení si vzpomenu na tajemný nález. Nevím ani proč, ale najednou mě přemůže zvědavost. Odcházím do pokoje, beru plechovou krabici a… otevírám ji.
„Deník!“
Mám vůbec právo do něho nahlédnout? Můžu se ponořit do cizích osudů, sdílet emoce, bolest i radost? Ale co… už se stalo. Otevírám první stránku…
„Uf!“ vykřiknu. Písmo poznávám okamžitě. Je mé ženy! Nevěděl jsem, že si psala deník.
První věta… Bože, já jsem se zamilovala a on to neví…
Krásné vyznání, pomyslím si. Zatoužím po dalším pohlazení. Svou ženu miluji, i když je občas… Moje oči se stočí na další stránky. Cítím bušení v hrudi.
… Je jako Adonis, štíhlý, svalnatý a tak tajemný a to jméno: Anrie…
„Cože!“ vykřiknu. „Anrie!!“
Celým tělem projíždí blesk a já na chvíli strnu jak Lotova žena. Čtu dál…
… Můj muž se to nesmí nikdy dozvědět, nikdy! Probůh, bylo to jen chvilkové pobláznění, sama nevím, co se to se mnou tehdy stalo. Bylo to jen jednou… Henry se nesmí nikdy dozvědět, že Archibald není jeho syn…
„Panebože!“ zaječím, vyskočím a vtrhnu do koupelny.
„Cos to udělal ty… ty, hajzle, tys mi svedl ženu! Ty prasáku, ty…“ v amoku chmátnu po kladivu, které leží ve vaně, a bezmyšlenkovitě máchnu rukou. A ještě jednou.
„Křup,“ ozve se, tělo mého přítele se okamžitě hroutí na dno vany. Hlava ještě naráží do nové chromované baterie. Pár kapek, které z ní vyteče, bezostyšně zkrápí nehybnou tvář, se které rychle vyprchává život. Krvavé slzy stékají na bílý smalt. Panebože! Chvíli mě opanuje třes. Určitě se za chvíli probere, určitě…
Ne, je mrtev! Anrie Smith je mrtev! Musím jednat. Dobrá, klid, klid… podívám se z okna. Ta stará litinová pumpa je stejně k ničemu…
„Crrr!“
Dráždivý zvuk domovního zvonku jakoby muž tentokrát očekával. Klidně došel ke dveřím a otevřel.
„Podívejte, pane Millere, tady mám čistou pitnou vodu ze studny od sousedů. Vy jste tvrdil, že je závadná a studnu jste zasypal.“ Inspektor Baker se sklenicí vody vešel do místnosti a za ním několik mužů v uniformě.
„A taky vám chci oznámit, že jsme ho už našli,“ pokračoval.
„Koho?“
„Auto přece: Ford Fiesta. Přesně jak jste říkal, parkovalo na dně jezera Haweswater, samozřejmě bez řidiče. To auto bylo na něho převedeno asi před pěti lety. Vy jste mi ale tvrdil, že jste pana Hamiltona neviděl minimálně deset let. Jak tedy víte v čem jezdil? Nechcete mi ještě něco říct, pane Millere?“
Henry Miller se pomalu otočil, došel k počítači, chvíli sledoval monitor a pak… napsal dvě slova: The End.
