Článek
Tahle země není pro starý…
„Cože, já že se sotva pletu nohama?“
Musím se vám přiznat, že už nejsem nejmladší, ale co si někteří dovolují, to už přesahuje všechny meze. No schválně, stalo se to asi před týdnem. Procházka po šedivém betonovém chodníku. Nikam nespěchám. Proč taky. Sluneční paprsky hřejí, děti si hrají, ptáci zpívají, a já se kochám vůní začínajícího jara. A náhle proti mně jde příslušník mladé generace.
Čekám, že pozdraví, popřípadě uctivě pokyne hlavou. Ne! Jako bych neexistoval. Dokonce mi ani neuvolní místo. Já jdu vpravo, on jde vlevo. Tak to ne, chlapečku, ses přepočítal, prolétne mi hlavou. Zastavím se a výhružně zvednu hlavu. Cítím, že se ve mně začíná vařit krev. Ta jeho nadřazenost je do očí bijící. Slyším, jak říká:
„Nezavazej, dědku, proč nesedíš doma na zadku? Sotva pleteš nohama. Vždyť ani nepřeskočíš ten patník. Nabiješ si brzo hubu!“
„Cože, ty cucáku? Dívej se!“ vykřiknu a rozběhnu se vstříc překážce. Než mě kdokoliv mohl zarazit, přeskakuji nedaleký ohradník a vzápětí se stejným ladným pohybem vracím. Někdo vykřikne, další jen obdivně pokývá hlavou.
„A teď mudruj,“ můj hlas se rozezvučel široko daleko.
Nemohl jsem si nepovšimnout obdivných pohledů kolemjdoucích. Někdo se pousmál, jiný zavrtěl hlavou. Nemám jim to za zlé, společnost stále ještě podceňuje starší generaci, a bývá překvapena, když „takový“ vybočí z dráhy. Ale vnímání lidí na tyto jevy se zlepšuje. Pamatuji dobu, kdy platilo přísné omezení a na všechno bylo krátké vodítko. No fuj. Jsem rád, že žiju teď a tady.
„Tak co, mladej, co ty na to?“ procedím mezi zuby.
Čekám slovo, nebo aspoň záblesk obdivu, ale nic. Zřejmě můj výkon nebyl dost efektní. Mlaďoch pohodí hlavou a protáhne se. Prsní i šíjové svaly vyniknou. Hm… taky jsem měl kdysi takové. Ozve se nějaký neidentifikovatelný zvuk. Celkově to vypadá jako opovržení a taky to opovržení evidentně je. To už se mladík vzepjal, otočil se kolem své osy, a jal se skákat přes natažený provaz. Dost dobrý, musím konstatovat v duchu.
„Nic moc. Takové hrátky dokáže každé malé dítě,“ můj hlas zní jistě a hlasitě.
„Teď se drž a koukej, jak jedná správnej chlap,“ pronáším sebevědomě, a než se najde někdo, kdo by mi to rozmluvil, rozběhnu se k místní kašně a bez rozmyšlení do ní skáču.
Ano, tak jedná správnej chlap,a žádný ucho si z něho nebude dělat legraci!
Zdálo se mi, že jsem dokonce uslyšel i potlesk. Samozřejmě doprovázený smíchem. To lidé většinou dělávají.
A víte co? Ten mladej namyšlenej a neuctivej pudl, který měl tolik drzosti, stáhl ocas mezi nohy a odšoural se pryč. Ještě jsem zaregistroval hlas jeho paninky:
„Už ani ti psy si nedokážou normálně hrát. Občas jednají jako lidi. Pojď, Azore, domů, ať ti ten zlý starý, opelichaný pes něco neprovede.“
