Článek
„Paní Howardová, můžete vypovídat?“ Asi třicetiletá žena, která ležela na nemocničním lůžku, lehce pokývala hlavou.
„Už jsme spolu před třemi dny hovořili, pamatujete si?“
„Ano, inspektore.“
„Takže víte, z čeho jste obviněna?“
„Já svého muže ale nezabila. Ne! Musíte mi věřit.“
„Ano, jistě, paní Howardová, ale potřebuji od vás pomoc. Vzpomněla jste si na něco z té osudné noci? Aspoň náznak něčeho, co se před třemi týdny odehrálo v Arkonském lesíku?“
„Ne, bohužel ne.“
„Paní Howardová, možná si to stále neuvědomujete, ale vaše situace je velmi… nepříjemná.“
Tělo ženy se mírně zachvělo. Malá, ostře vykrojená ústa se otevřela:
„Neměla jsem žádný důvod zavraždit svého muže.“ Plačtivá slova pacientky se odrážely od bílých stěn jako prasklý pingpongový míček.
„Důvod se vždycky najde. Třeba… peníze. Věřte mi, mám už nějaké zkušenosti.“
„Peníze? O čem to hovoříte? Neměli jsme žádné finanční problémy.“
„Nebo nevěra.“
„Co, jaká nevěra! Byli jsme spolu teprve necelé tři roky. Milovali jsme se.“
„Za brutální vraždu vám hrozí až… doživotí.“
Ozval se sten, žena přivřela oči, po tváři jí stékaly slzy. Inspektor chvíli počkal, až se pacientka uklidní, a pak znovu na ni upřel pohled. Respektive sledoval jen odkryté oči, ústa, nos a kousek zarudlé tváře. Zbytek hlavy překrývalo bílé obinadlo, stejně jako většinu těla.
„Soud na vás uvalil vazbu, paní Howardová. V nejbližších dnech budete přemístěna do vězeňské nemocnice. Zatím to váš stav nedovoluje. Proto jste nepřetržitě hlídána. To jen na vysvětlení.“
Nepatrně se naklonil a dodal:
„Jste podezřelá z vraždy prvního stupně. Všechny zjištěné indicie svědčí proti vám. Vzpomínejte, každá maličkost může být stěžejní, vzpomínejte, prosím.“
Kevin Klein, elitní detektiv metropolitní policie pozoroval tu drobnou ženu a znovu se neubránil otázce, zda se opravdu dívá na vražedkyni. Když ji před třemi týdny v ranních hodinách nalezl náhodný řidič ležet na krajnici u cesty, která vede z Dorkingu do Horsamu, měla potrhané šaty, tělo zakrvácené, ruce zbarvené krví a vedle ní ležel nůž. To ale nebylo zdaleka vše. Jen několik hodin poté bylo v nedalekém Arkonském lesíku nalezeno mrtvé tělo muže. Jak se vzápětí ukázalo, jednalo se o jejího manžela. Oba na tomto místě tábořili. John Howard měl tělo poseto mnoha bodnými ranami. Dvě byly smrtelné. Vražedná zbraň se našla vedle Julii Howardové. Otisky samozřejmě souhlasily. Žena chtěla zřejmě utéct a vběhla přímo pod auto. Řidiče se zatím nepodařilo vypátrat. Nikdo o její vině nepochyboval. Skoro nikdo…
Celý případ sice poněkud komplikoval fakt, že pachatelka si z té noci nic nepamatovala, ale vzhledem k nezvratitelným důkazům se dalo očekávat, že soud ženu jednoznačně odsoudí. Amnézie se paradoxně týkala jen těch několika hodin. Na vše ostatní si žena vzpomínala. Prý se to občas stává a mnohdy také stačí malý podnět k tomu, aby se opět vzpomínky oživily. U Julie Howardové se tak zatím nestalo.
„Poslední, na co si vzpomínám byl malý palouk, kde jsme si s Johnem postavili stan a později rozdělali oheň,“ ozvalo se najednou do ticha pokoje. „Přijeli jsme vlakem, od nádraží je to asi pět kilometrů, ale… dá se tam dojet i autem. Je to ale trochu do kopce a cesta nic moc.“
„Ano, vím,“ zareagoval detektiv. „Nikdo za vámi nepřijel?“
„Nevím, ale pochybuji, jezdíme tam už pátým rokem a… za tu dobu se tam nikdo neobjevil. Nebo… vlastně jen jednou, majitel pozemku. Máme to od něho povolené.“
„Máte na mysli Patrika Brella?“
Žena pokývala hlavou.
„Kdy jste ho viděla naposledy?“
„Já… asi… právě u té jeho poslední návštěvy. Před několika lety. Všechno s ním vyřizoval a domlouval manžel.“
„A kdo ještě věděl, kam jezdíte? Určitě jste se někomu pochlubili. Zvlášť, když tvrdíte, že místo vašeho pobytu se už několik let nemění.“
„Ano, věděli to přátelé… hlavně Smithovi, Sophia a Ralf. Ti dokonce chtěli jezdit s námi, ale… nakonec to vzdali. Ostatně Ralf Smith pracuje v této nemocnici jako doktor, můžete se ho zeptat.“
„Ano, už se stalo, jeho žena nás informovala. Byla za vámi asi před týdnem. Jste dobré kamarádky, že?“ Žena pokývala hlavou.
A co ostatní?“
„Myslím, že John hovořil ještě o nějakých svých kamarádech, ale i z toho nakonec sešlo. Patrik Brell si to prý nepřál.“
„Kdo s ním naposledy hovořil. Vy?“
„Ne, ne říkala jsme vám, všechno zařizoval vždy můj muž. Asi dva dni před odjezdem tvrdil, že je to s Patrikem domluveno a on nemá námitek. Ale zda toho večera za námi přijel, tak… tak to si nepamatuji. Opravdu ne.“
Žena zdvihla hlavu a zadívala se na inspektora.
„Kam tím směřujete a proč se Patrica Brella nezeptáte sami? Určitě vám vše vysvětlí.“
„Rádi bychom, ale… pan Brell je už asi tři týdny mrtvý.“
„Cože?“ vykřikla žena hlasitě, až do místnosti vběhla sestra.
Detektiv jen mávl rukou.
„Nic, nic se neděje, sestro. Jen si s paní Howardovou povídám.“
„Zacházejte s ní jemně, ano? Ta žena prožila velký šok. Nezhoršujte její stav.“
„Sestro,“ ozvalo se náhle.
„Ano? Co si přejete, paní Howardová?“
„Mohla byste prosím odnést tu plastovou láhev. Už je prázdná, ať se nepovaluje po zemi. A prosím zkuste mi trochu upravit to polohovací lůžko, děkuju.“
Stačilo jen zmáčknout tlačítko a přední část se začala za jemného zvuku zvedat. Jako by okolo létala moucha, napadlo detektiva a aby proces urychlil, podal sestře prázdnou plastovou láhev, a jak míval ve zvyku trochu ji zmáčkl. Praskavý zvuk v poklidném nemocničním prostoru docela zarachotil.
„Pardon,“ ozval se muž a chtěl odevzdat plast sestře, náhle si všiml nezvyklého výrazu ve tváři pacientky. Oči vytřeštěné, ústa otevřená a třes rukou.
„Co se stalo, paní Howardová, máte ve tváři výraz jako byste viděla přízrak?“
Sestra okamžitě zareagovala a zkontrolovala přístroje, které monitorovaly stav pacientky.
„Ach, srdce se vám rozbušilo. Myslím, že byste měl odejít, detektive. Musím zavolat doktora.“
„Ne, ne ať zůstane,“ ozvalo se z lůžka, „to bude v pořádku. Věřte mi, sestro, je to jen chvilkový úlek.“
„Stejně ho zavolám,“ trvala na svém ošetřovatelka a odešla.
„Co vás tak rozrušilo, paní Howardová, smrt Patricka Brella, nebo něco jiného?“
„Vzpomněla jsem si!“
„Chcete snad říct, že jste si vzpomněla na tu noc, kdy se to stalo?“
„Ano, na všechno. Tehdy se ozval přesně takový zvuk. Nejdříve jen slabý sotva slyšitelný bzukot a pak ono praskání. Ano, přesně tak to bylo.“
Detektivovo obočí vyletělo do výšin, až se žena musela pousmát.
„Taky vypadáte jako byste viděl oživlou mumii.“
Kevin Klein otevřel ústa, aby se znovu zeptal, ale žena ho předešla:
„Říkáte, že je Patrick Brell už po smrti? Jak se to stalo?“
„Byl zavražděn, jeho mrtvolu objevili zahrabanou na městské skládce. Po pachateli zatím pátráme. Měl prořízlé hrdlo stejně jako váš muž.“ odpověděl detektiv tichým hlasem. Pak si přisunul židli blíže k posteli.
„Co se tehdy stalo, paní Howardová?“
Než však žena stačila odpovědět, otevřely se dveře a vešel doktor.
„Detektive, měl byste už jít a nechat pacientku v klidu, ještě není ze všeho venku. Každé rozrušení může mít vážné následky. Dám jí něco na uklidnění.“
„Ještě minutku, dvě, prosím. Pak hned odejdu. Je to opravdu důležité.“
„Dobrá, ale opravdu je chvilku,“ zareagoval lékař poněkud podrážděně a odešel. Detektiv se naklonil k pacientce.
„Mluvte, paní Howardová. Co se přesně stalo té noci?“
„Bylo těsně před půlnocí, měsíc tehdy docela jasně svítil, oheň už dohasínal,“ hlas ženy zněl tiše a rozechvěle. „Klid, který se rozprostřel byl až mystický. Někde se ozval sýček. Manžel čekal, až oheň zcela vyhasne, já se odebrala do stanu, abych připravila věci na nocování. Svítila jsem si čelní baterkou. Po chvíli jsem uslyšela divný zvuk, vzápětí zapraskání a pak už jen směsice hlasů, výkřiků a ran. Hned mě napadlo, že nás někdo přepadl. Nebyla jsem schopna pohybu. Strachem se mi úplně sevřelo srdce. Po chvíli hluk ustal. Zhasla jsem svítilnu a pomalu vyšla ze stanu. Kolem mne se mihl nějaký stín a pak… ucítila jsem bolest a ztratila vědomí. Když jsem se probrala, s hrůzou jsem zjistila, že ležím vedle svého muže s nožem v ruce. Měsíc jasně svítil a já cítila puch krve. Všude byla špína, krev a potrhané oblečení. Snažila jsem se manžela oživit. Ruce se mi lepily, zvedal se mi žaludek, celé tělo se mi třáslo. Náhle… se mi zdálo, že opět slyším ten zvuk. Až teď mě napadlo, že je to zřejmě auto. Bezmyšlenkovitě jsem sevřela nůž a seběhla zkratkou lesem z kopce přímo na hlavní cestu. Bylo to zoufalé gesto, ani nevím, proč jsem to udělala, ale… najednou jsem stála na vozovce, a proti mně se náhle vynořil vůz. Když mě uviděl, zastavil, zhasl světla, ale pak… pak znovu rozsvítil a rozjel se proti mně. Nestačila jsem uskočit… Probudila jsem se až v nemocnici. To je vše, detektive.“
„Takže jste měli v noci nezvanou návštěvu. Ten člověk vás navštívil s jasným úmyslem. Zabít vašeho muže a to tak, aby vina padla na vás. S vaší následnou reakcí nepočítal, musel improvizovat. Měla jste štěstí, že jste přežila, ale zároveň to znamená, že jste stále v nebezpečí.“ Muž se dotkl ovladače na lůžku.
„A ty zvuky? Evidentně to byl elektromobil. Je téměř neslyšný, jako by letěla moucha. A to zapraskání? Auto muselo najet buď na plastovou láhev, nebo na suchou větev. Tak a teď zbývá poslední otázka. Kdo seděl za volantem? Říkala jste, že jasně svítil měsíc, nevšimla jste si něčeho zvláštního těsně před tou srážkou? Na autě, nebo na řidiči?“
„Bylo to strašně rychlé, ale… zdálo se mi, že na té osobě se něco zalesklo.“
„Brýle?“
„Možná, ale ještě něco tady…“ žena ukázala na určitý bod na hlavě.
„Výborně, paní Howardová. Myslím, že případ můžeme uzavřít. Teď mě dobře poslouchejte…“
„Jak je na tom, naše pacientka, sestro? Ten policista už odešel?“
„Ano a pacientka spí. Dala jsem jí anestetikum, jak jste si přál, pane doktore.“
„Dobrá, podívám se na ni. Měla vážný úraz hlavy. Musíme být ve střehu.“
Muž vešel do pokoje a pomalu přišel k ženě. Chvíli poslouchal a kontroloval přístroje. Po chvíli se trochu předklonil a sotva slyšitelně pronesl:
„Tak krásná a tak naivní, vůbec jsi netušila, Julie, že tě ten tvůj podváděl, že to byl největší sukničkář v okolí. Bylo mi to jedno, ale jen do té doby, než se začal stýkat s mou ženou. To tedy ne, to se chlapeček přepočítal. Stejně jako ten pacholek Patrik Brell! Ten už to má naštěstí spočítané. Se Sophii si to vyřídím později, teď jsi na řadě ty. Promiň, nemůžu riskovat, že by se ti paměť vrátila a ty sis na něco vzpomenula, co by ukázalo na mou osobu.“
„Třeba na ten módní výstřelek z chirurgické oceli, kterou máte v levém uchu, nebo na elektromobil, doktore Smithe? Okamžitě odložte tu injekční stříkačku a dejte ruce za záda.“
Detektiv, který vešel spolu s několika policisty do pokoje, nasadil muži pouta.
„Ano, nevěra je problém starý jako lidstvo samo. A to samé žárlivost. Doktore Smithe jste zatčen za vraždu Johna Howarda a Patrika Brella a dále za pokus o vraždu.“
Když konečně policisté odešli, obrátil se Kevin Klein na pacientku:
„Skvělá práce, paní Howardová a ty prášky už doufám nebudete potřebovat.“
