Článek
Majstrštyk
„Jé, lodičky,“ slyším radostný výkřik své přítelkyně, když přecházíme most v obci Malá Skála, dívaje se na řeku Jizeru. Kdo navštíví Český ráj, nemůže minout Malou Skálu. Tato malebná obec ležící v údolí řeky Jizery je obklopena tolika krásami, že srdce nejednoho turisty zajásá.
Ale já nebudu propagovat Suché skály, zříceninu hradu Frýdštejn, ani nespočet kaváren, hospůdek a kempů, a už vůbec ne skalní hrad Vranov, jenž po bitvě na Bílé hoře připadl frýdlantskému vévodovi Albrechtovi z Valdštejna. Ano, to je ten pán, kterého proklál v 17. století rezavou halapartnou jistý Irčan, jenž se tak navěky zapsal do písemných análů historických kronik. Ne, nic takového ode mne nečekejte. Přestože jistou paralelu s oním nazrzlým Irčanem bych mohl zmínit. I já se dozajista zapsal, když ne do análů, tak zřejmě do paměti místních vodáků. Ale k tomu se dostaneme.
„Jé, lodičky,“ ozve se znova. Netušil jsem, že na prahu sedmé desítky ještě uslyším takové radostné zvolání. A už vůbec ne od osoby inteligentní, dospělé, rozvážné a navíc profesorky gymnázia.
„To nejsou lodičky, ale kánoe, Irenko,“ zareaguji s tak přesvědčivým hlasem, že se několik turistů otočí a kývne souhlasně hlavou. Vypnu hruď a zastrčím břicho.
„Na tom jsem kdysi jezdil,“ dodávám ještě hrdě a mávnu fanfarónsky rukou, jako bych na kánoi přeplul celý Atlantský oceán. Nelhal jsem, jen nějak pozapomněl dodat, že onu bohulibou činnost jsem prováděl asi před 50 lety, a že tehdy nešlo o oceán, ale kousek řeky Bečvy. Ach jo, mozek a zamilovanost občas tropí hlouposti.
„Já jsem nikdy v životě nejela na… kánoi,“ ozvalo se. „To musí být tak krásné.“
Vy zkušenější mi dáte určitě za pravdu, že tato slova, v nepatrné modifikaci, jsou pro muže mnohem výbušnější než semtex.
„Nikdy v životě jsem nezažila, neviděla, neměla, nepoužila, nepochopila, nikdy bych to nezvládla,“ a pak… se na nás zadívají prosebné oči a… naše reakce? Nejprve se snažíme vše bagatelizovat, nebo naopak dramatizovat, pak rozmlouváme, přesvědčujeme, vyhrožujeme, abychom nakonec pokývali hlavou, rezignovali a pronesli střídavě několik vět:
„To nic není… Ukážu ti to… To ti koupím… To ti vysvětlím… Neboj, to zvládneš, když jsem to zvládl já…“
Jsme bábovky, měkoty, bačkory. Tedy… aspoň já, abych se někoho nedotknul. Tak, oslí můstek máme za sebou, věnujme se dalšímu ději.
„To nic není, když chceš, tak to můžeme zkusit… třeba zítra, nebo pozítří,“ odpovídám v naději, že zítra nebo pozítří bude tato touha navždy zapomenuta, a my si budeme užívat místních kaváren, hospůdek a vináren. Bohužel, mé přání není vyslyšeno.
„A proč ne teď, zítra může pršet!“
A je rozhodnuto. Chtěl jsem namítnout, že zítra určitě pršet nebude, ale… znáte to, přece nebudu své drahé brát radost ze života. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych v ten moment předstíral mrtvici a padoucnici zároveň.
Irenka je báječné a akční děvče. Tedy přesněji řečeno: báječná a akční seniorka. Ovšem jako každé báječné stvoření má i ona občas střeštěné nápady. Kolo, pohorky, plavky, lyže. Někdy jen lyže a plavky. Domnívám se, že pokud by cesta na Mars netrvala tak dlouho, a startovalo by se třeba z Letné, už bychom stáli v řadě jako první.
Ale teď stojíme na břehu a toužebně hledíme na desítky rozjařených vodáků, kteří sjíždějí řeku Jizeru. Tedy, já se dívám, Irenka klokotá blahem.
„Není to úžasné? Jdeme na to.“
Jen pokrčím rameny a pípnu:
„Myslíš, že to zvládneme?“
„Jasně, zvládli jsme horší věci, a říkal jsi přece, žes na tom už jel. To se přece nezapomíná.“
Nevím, jak odpovědět. Nezapomíná, nezapomíná… ale hlavně jsem byl mladší, osteoporóza ještě neútočila, ramenní kloub nebyl po operaci, záda poslouchala a o tříselné kýle jsem jen letmo zaslechl. Nakonec mávnu rukou. Budu jen sedět a lehce kormidlovat, říkám si v duchu. Jedeme přece po proudu. To zvládneme. V hlavě se přenáším o půl století zpět. Jak se vlastně kormidluje?
„Paní bude určitě háček a pán zadák. Mám pravdu? Krásná plavba, asi osm kiláků. Občas míň vody. Maximálně dvě hoďky, a to si klidně cestou můžete fotit vážky a motýle, a ještě si odskočit na občerstvení ke Koze. Ale vy to dáte za hoďku, nemám pravdu? Bacha na ten první splav. Občas odlomit občas přitáhnout, najíždět přímo a zabrat až ho sjedete. Hlavně držet přímý směr. Pán určitě zná.“
Moc tomu mladíkovi, který nám půjčuje loď, nerozumím, ale tvářím se stále moudře a zkušeně. Možná až moc, protože onen vodák usoudil, že jsem asi dvojnásobným olympijským vítězem v debl kánoi, popřípadě, že dennodenně vyjíždím na moře, a ze svého rybářského člunu vyhlížím velkou rybu. Počkal, až se usadíme a pak jen zvolal:
„Ahoj!“ A odrazil nás od břehu.
„Ahóóój, ozvalo se nadšeně z přední části lodě. Omluvně jsem pokrčil rameny. Voda zašuměla, pár kapek zkrápělo mou vrásčitou tvář.
Teď by měl následovat popis něčeho úžasného, nevídaného, jedinečného… Bohužel, jen asi dvě minuty můj mozek registroval azurovou oblohu, nazelenalou hladinu a několik racků chechtavých, kteří přelétli nad našimi hlavami, pak začal stávkovat. Odmítal spolupracovat. Přesně v momentě, kdy jsem se ho ptal, jak ovládat loď. Okno! Velké, masivní, pevně zavřené. To už se ozvalo nadšené:
„Jedééém… před námi jéééz.“
Zježily se mi vlasy, na zádech cítím kostku ledu. Věděl jsem, že se Irenka dokáže dostat do ráže, ale až tolik? Možná chce plavidlo přeměnit na vznášedlo, napadá mě, nebo všem okolo v praxi předvést, že věk je opravdu jen číslo.
„Jedééém.“ Rezonuje znovu celým okolím. Táborníci vybíhají ze stanů, auta zastavují, letadla prudce klesají, a několik racků se znovu hlasitě rozchechtá.
Jez se nebezpečně přibližuje. Jen chvíli plujeme přímo, pak se loď začíná vychylovat z osy. Ano, teď přichází moje chvíle. Jenže, jak už jsem se zmínil, mozek se mi kamsi zatoulal, nemůžu ho najít. Zatraceně! Začínám vykonávat prapodivné pohyby, koulet očima a nadávat. Což, jak asi uznáte, je k ničemu. Kánoe se otáčí víc a víc, vůbec mě neposlouchá!
„Zpomal trochu, Irenko, zpomal!“
Moje drahá neslyší, je v transu, podobně, jako když vařila prvně pravou svíčkovou. Tehdy také nevnímala okolí. Ale teď…
Odlamovat, přitahovat. Jak to říkal ten mladý muž, ale co to znamená? Nevím, provádím další zoufalé pohyby. Mírně se nakloním, zabořím list pádla do zpěněné vody a prapodivně jím… „kvedlám.“ Sláva, loď reaguje. Jenže jinak, než si představuji. Tak znovu a správně. Nadechuji se, zaberu a v tom… ucítím píchnutí a bolest v kříži. Záda! No super. Bolest vystřelí do celého těla. Na chvíli zcepením.
„Záda v trapu!“ křiknu.
„Jedééém.“
Mám to děvče fakt rád, jsou ale okamžiky kdybych ji nejraději… Začínám vidět rozmazaně. Všechno kolem se točí, loď se divně chvěje, někdo křičí, auta troubí, psi štěkají a dětí se smějí. Nedivím se jim. Smál bych se taky.
Kolotoč se přestal točit. Sotva lapám po dechu a nevěřícně zírám. Svět se scvrknul na několik molekul vody a ty pění, divně se pohybují a studí. Tam, kde byl předek lodi je záď. Slyším nějaký křik. Otočím hlavu. Proboha! Sjíždíme splav pozpátku!
Myslím, že nikdo nic podobného dosud neviděl a věřím, že nikdy neuvidí. To už přejíždíme korunu jezu a v další vteřině nás spolkne šlajsna, neboli místo, které je určeno ke sjíždění lodí.
Propadáme se, ztrácíme se někde v bílé pěně. Poblíž se ozve veselé zavýsknutí. No jo, někdo se směje, jiný bojuje o život. Pevně stisknu zubní protézu a rukama sevřu okraj kánoe. Víc udělat nemůžu. Záď lodi se propadne a mě okamžitě vezme do náručí nazelenalý, zpěněný vodní proud. Čekám, kdy se převrhneme. Ne, ještě ne! Představení neskočilo. Pozoruji, jak se předek kánoe prudce zvedá a celá loď se prapodivně protočí. Ocitáme se přesně ve vývaru neboli válci. Voda se točí, pění a vrací zpět k jezu. Na okamžik zahlédnu nad sebou osobu z rozevlátými vlasy. Moje Irenka! Zdá se mi, že levituje mezi nebem a zčeřenou hladinou Jizery. Ale jo, sluší jí to.
„To bude dobrý!“ křičím.
Myslím, že nebylo v tu chvíli člověka, který by mi uvěřil. A čumilů na břehu i v okolních loďkách bylo dost a dost. Přece jen sjíždět jez bývá občas zábavné. Ale že to bude až tak zábavné, to nikdo z nich netušil.
„Ty vole, to bude šrumec, důchodci se udělají.“ Zaslechnu.
Zaregistruji brilantní kotoul vzad. Irenka je fakt šikovná. Chci ji pochválit, ale její tělo někam zmizelo. Zatraceně! Tuhne mi krev v žilách, naštěstí jen chvíli.
„To je dobrý,“ ozve se kousek ode mne. Ona je prostě nezmar. Ještě chvíli divoce tancujeme ve vlnách, ale po onom „letu zadkem dolů“ a několika výkrutech se nějakým zázrakem naše kánoe natočí přesně tak, jak má, a elegantně si ustele na hladině. Skvělé! Stačí jen lehce zapádlovat a po pár metrech… se ocitáme mimo bouřící chřtán a vjíždíme do tiché, klidné zátoky. Podařilo se. Myslím, že jsem zaslechl i mírný aplaus. Někdo obdivně zvolal:
„Tak to byl fakt majstrštyk.“
„Jedéééém, směr Dolánky.“
Irenka už zase sedí na svém místě a jako správný vojevůdce vybízí ke „zteči.“
Říkáte si: No jo, tak jim to vyšlo, mají klid a můžou si užívat krásy přírody, fotit vážky
a motýle. Jistě, tak by to mělo být. Jenže… to bych nesměl být minutu před kolapsem,
a sedět s nohama ve vodě.
„Dobrý?“ ozvalo se konečně. Má drahá si všimla, že na lodi není sama. Ale trvalo to.
„Blbý,“ reaguju.
„Co, blbý?“
„Asi umřu.“
„Fakt?“
„Vystoupíme, zabalíme to.“
„Srabe.“
No, ušetřím vás této intelektuální debaty a přeskočím o pár minut dopředu. Irenka ešusem vybírá vodu a poté se znovu rozjedeme. Sedím ztuhle, tvářím se jako spokojený idiot, lehce kývám hlavou a pravým předloktím. Kánoe pomalu pluje, pomaleji to už nejde. Myslím, že
i proud řeky je rychlejší, Každý, kdo nás předjede, volá: „Ahoooj.“
„Hoj,“ kývám hlavou a stále se usmívám. Asi po hodině a půl zastavujeme u Kozy. Sláva, občerstvení. Snažím se jít vzpřímeně. Nejde to. Použiji pádlo jako berlu. Dobrý, jsem zachráněn. Hodinka strávená nad řízkem, přece jen dodala určitou energii. I toho piva jsem se dočkal. Konečně znovu vyplouváme.
Po necelé hodince se blížíme k cíli. Už v dálce vidíme nervózně pobíhající postavičky, které vzhlížejí v dál. Vynořujeme se z ohbí řeky, radost těch lidí je nepřehlédnutelná. Nedivím se, čekat téměř čtyři hodiny na poslední loď chce opravdu výdrž a trpělivost. Prý už nedoufali, mysleli si, že jsme to vzdali, cestou vystoupili, a kánoi nechali někomu na pospas.
„Vzdát? My? Nikdy!“ zareagoval jsem.
Irenka si odhrne šedivé kadeře z čela a usměje se. Hned je na tom světě krásněji.
