Článek
Farma
Vše začalo telefonátem bývalého přítele Jamese Coburna. Nepopírám, že jsem byl překvapen a zároveň se mi trochu sevřelo srdce. Od smrti mé ženy Isabell uběhlo jen pár dní, a já stále viděl její oduševnělý výraz, zelené oči, dlouhé blond vlasy a úzké rty rubínové barvy. A proč se mi rozechvělo srdce? Před desíti lety ji James požádal o ruku, ale nakonec…
Já přece nemohu za to, že jsme se s Isabellou do sebe bláznivě zamilovali. Lásce neporučíš. Takový je život. Nahoru dolů, pak smyk a ostrá zatáčka do protisměru. Nicméně, zdálo se mi, že čas přece jen ostré hrany poněkud uhladil. A následná slova to jen potvrdila:
„Marty, prosím, potřebuju tvou pomoc. Ne, neboj, žádný zločin jsem nespáchal, jen… jen se vyskytl jistý problém, který nejsem schopen sám vyřešit. Vím, že pracuješ jako soukromý detektiv… Zapomeňme na to, co bylo. Byl bych ti vděčný, kdybys přijel ke mně na farmu.“
„Copak, stal se z tebe novodobý Frankenstein, sestavil jsi své monstrum? Pamatuješ, kdysi jsem ti říkal, že není dobré hrát si na boha.“
V telefonu se ozval smích.
„Ano, pamatuji. Ty jsi vždy uměl věci správně pojmenovat a většinou jsi měl pravdu… většinou. Poslyš, Marty, dostal jsem se do stavu, kdy můj mozek nemůže správně vyhodnotit určitou věc, která u mě nastala. Potřebuji radu, pomoc. Nemůžu se obrátit na své kolegy, ani na žádného odborníka. A na policii už vůbec ne. Všechno je trochu… na hraně. Vzpomněl jsem si na tebe. Máš bystrý úsudek a dobré nápady. Podrobnosti ti řeknu až na místě. Prosím, Marty, přijeď.“
Zvláštní prosba, napadlo mě. V prvním okamžiku jsem chtěl odmítnout, ale nakonec jsem usoudil, že tato situace je vhodná, aby se naše vztahy opět urovnaly.
Hned příští den moje auto zastavuje u domu Jamese Coburna. Respektive u jeho farmy. Nemůžu si nepovšimnout zvědavých pohledů desítek koz, ovcí nebo beranů, kteří se pasou v nedalekých ohradách. Zvláštní, jak si mě všichni prohlížejí.
„Tvoji noví kamarádí?“ snažím se o úvodní vtipnou poznámku. „Tady teď provádíš ty svoje experimenty, Jamesi?“
Zaregistruji jen neurčité gesto a nesmělé pousmání. Pokračuji v mírné provokaci:
„Pamatuji si, že jsi měl kdysi v pokoji králíky, morčata, křečky i myši. Takže jsi povýšil. Mluv, co se stalo? Proč mě potřebuješ?“
Konečně se unavené oči Jamese Coburna zabodly do mého zvědavého obličeje.
„Víš, Marty, že genetika byla vždy mým snem a přizpůsobil jsem jí v podstatě celý svůj život. Ani jsem se už neoženil, když Isabell… ode mne odešla. Tato kapitola je pro mne nadobro uzavřená. Zaměřil jsem se na… vyšší cíle.“
Dívám se na ten poněkud tvarohový obličej a nemůžu si nepovšimnout nepatrného úšklebku.
„Vyšší cíle? Trochu mě děsíš. Prý už v ústavu nepracuješ. Co se stalo, o co jde?“
„No, asi by bylo nejlepší jít přímo k věci. Pojď, prosím se mnou.“
Ucítím nepatrný stisk na paži. Ujdeme pár kroků a zastavujeme před nevelkou stájí.
„Někdy věci nejsou tak, jak si je člověk představuje,“ slyším poněkud zastřený hlas. „Život je plný záhad a nepochopitelných jevů. Ty asi o tom víš svoje, že, Marty? Ale vraťme se k mému případu. Ano, mám teď okolo spoustu nových… kamarádů. Vzpomínáš, jak jsi tvrdil, že lidé a zvířata nikdy k sobě nenajdou cestu? Vždy bude mít člověk nad nimi moc.“
Rozhlédnu se. Neskutečné, zvířata v oboře z nás nespouštěly oči a pomalu se přibližovaly. Ohradníky byly vedeny téměř až ke stájím.
„Co se stalo, Jamesi?“
„Isabellu někdo zabil!“
„Prosím? Co to říkáš?“
„Že Isabellu někdo zabil.“
„Ale, příteli… proboha, Isabella měla přece autonehodu. Sjela do rokle, nezvládla řízení. Policie potvrdila alkohol v krvi. Je to hrozné, ale musíme se s tím smířit. Já vím, že jsi ji miloval. Ale už…“
„Za každý přestupek musí přijít trest. Tak to má být. To je spravedlnost. Tvoje slova, Marty, pamatuješ?“
James se rozhlédl a pomalu otevřel velké dveře od stáje. Napřáhl ruku a zašeptal.
„Prosím, přišel tvůj čas. Můžeš se vykoupit.“
„Nerozumím, o jakém vykoupení to mluvíš? Nechápu. Naháníš mi hrůzu, kamaráde, raději se vrá…“
Tupá rána do hlavy přerušila tok mých myšlenek. Zatmělo se mi před očima a tělo se svalilo na zem…
Nevím, jak dlouho trvalo moje bezvědomí, ale když jsem otevřel oči a snažil se zorientovat, můj mozek nefungoval. Chvíli mu trvalo, než začal vnímat. Konečně. Otočím se.
„Jamesi, Jamesi! Co blázníš!
Zvuk nevyšel.
Dívám se před sebe. Obraz je ještě stále jakoby v mlze. Zdá se mi, že vidím několik siluet lidí, kteří sedí za velkým stolem, který se nachází kousek přede mnou. Snažím se postavit. Cítím, jak mi po zádech začíná ztékat pot. Hlava třeští, srdce divoce buší. Nic nechápu. Prostor je osvětlen pouze jednou stropní lampou a žlutý mihotavý proud světla postupně odhaluje naprosto bizarní podívanou, která se začíná přede mnou odehrávat.
Oči konečně přivykají šeru. Znovu ostřím zrak a zdvihnu hlavu. Proboha! Dech se zastaví a srdce téměř vyskočí z hrudi. Ty postavy mají zvířecí tvář, a kopyta, která jim vyčuhují z lidského oblečení, se opírají o stůl. Některé si jimi zakrývají oči. Na první pohled z nich sálá čiré zoufalství.
Mozek mi začne vysílat bláznivé signály. První, co mě napadne, že sleduji obraz malíře Hieronyma Bosche. Podobných pitoreskních výjevů namaloval nespočet. Jenže…
Náhle se ony postavy pohnou. Srst, nozdry a prapodivně protáhlá tlama, to vše se zachvěje. Oni dýchají, žijí! A dívají se přímo na mě!! Hrůzou se mi stáhne žaludek…
Mozek po chvíli opět zaúřaduje: Sleduji divadlo! Masky jsou naprosto dokonalé, věrohodné, úchvatná atmosféra, představení může začít. Ano, to je ono! Konečně se párkrát zhluboka nadechnu. Možná vteřinu dvě úleva, ale pak…
Ozve se neidentifikovaný zvuk. Znovu se zadívám na zdeformované hlavy, skvrnitou kůži, zplihlou srst, vyčnívající rohy a čnějicí uši. Stůl jako soudní lavice, zvířata jako soudci. Koho asi budou soudit? Nedaleko se ozve zvon, všechna zvířata za stolem povstanou a otočí hlavy jedním směrem. A mně je náhle všechno jasné…
Konsternován pozoruji chvějící se nozdry, vyceněné bílé zuby, hebkou šedou srst a pronikavé oči. Slyším zrychlený dech… zvířecí dech. To nejsou převlečení herci, to… to jsou skutečná zvířata! A všechna se dívají přímo na mě.
To já budu souzen. Já!
„Jamesi, co se to tady ksakru, děje! Jamesi, kde jsi?“
Otočím se. Proboha! Vrata se prudce otevřou, světlo brutálně vtrhne do stáje a s ním… snad všechna zvířata z okolních ohrad. Obstoupí mě. Padnu na kolena. Cítím jejich puch, chraptivý dech i zvláštní zvuk. Připomíná mi to směsici troubení, houkání a kvílení brzd na dálnici.
Kopyta občas zadupou, prach se rozvíří, puch se znásobí a udeří mě do chřípí. Chce se mi zvracet. Nejsem schopen pohybu. Klečím a nechápavě vrtím hlavou.
„Co se to tady děje, proklatě!“
„Ticho, teď se budeme ptát my,“ ozve se přímo naproti mě.
Vytřeštím oči. Oni mluví! Mluví. Jak je to možné? Ten fakt projel mým mozkem jako by ho zasáhl silný proud. Tělo se zachvěje. Zvířata mluví a já… před nimi klečím jako ten nejobyčejnější tvor. Ale já… já jsem přece člověk! Pokouším se vstát.
V těsné blízkosti se ozve neobvyklý zvuk. Jako by zahoukal tirák, prolétne mi myslí. Nestačím se podívat, jen koutkem oka zaregistruji pohyb a pak… pak mi do ledvin narazí tvrdý předmět. A po chvíli opět. Vykřiknu a svalím na studenou zem. Když po chvíli otevřu oči, srdce se mi téměř zastaví. Dívám se přímo do pootevřené mordy velkého berana. Zelené oči si mě prohlížejí, hrubý jazyk přejíždí po spodních řezácích. Pootočím hlavu. Těsně vedle se tísní několik dalších zvířat. Ovce, kozy, berani. Všichni mě nenávistivě pozorují. Nic nechápu.
„Kdo zabil Isabellu?“ ozve se od soudního stolu.
„Co… cože?“
„Kdo zabil Isabellu?“
„Isabella zemřela při autohavárii, nikdo… nikdo ji nezabil. Nikdo!“ opakuji jako poslušný žáček. Nesnesitelný puch mně rozežírá dásně i čichové orgány. Zvuk, který následoval, snad nejvíce připomínal start několika motorek enduro naráz. Dupání, hekání, troubení a mečení. Zem se otřásla, prach se zvířil a mně se obrátil žaludek.
„Ticho!“
Nejmohutnější kozel si poopravil černé sako, které mu poněkud nesedlo, zadíval se znovu na mě, pak se rozhlédl a mohutně zabečel. Rázem se rozprostřel klid.
„Podívej, člověče. Někdo zabil moje dítě. Podívej se.“
Až teď jsem si všiml, že nalevo na vedlejším stole něco leží. Pomalu vstanu a přistupuji blíž. Jehně! Evidentně mrtvé a leží na… bílé rakvi.
„Kdo zabil mou Isabellu, mluv!“
Je to sen, probudím se a všechno bude jako dřív. Je to sen, proběhne mi hlavou. Bohužel, ta šílená absurdita pokračovala a její děsivost se stupňovala.
Pozoruji tu mrtvou hmotu a uvědomuji si, že od ní najednou nemohu odtrhnout oči.
Zajímavé, nikdy předtím bych si nepomyslel, jak může být obličej ovce podobný tomu lidskému… Dveře se otevřely dokořán a sluneční paprsky brutálně dopadly na světlou srst, podlouhlý čenich a oči. Ty oči! Zelená barva se vlivem zapadajícího slunce mnohonásobně zvýšila. Zelené oči, dlouhá světlá srst a rubínové rty. Cože? Srdce hrozí, že vyskočí z hrudí, nemůžu dýchat…
Rubínové rty a zelené oči stejně jako… jako měla Isabella! Jako moje Isabella!
„Jamesi, cos to proboha učinil?“
Mám tak vyprahlé hrdlo, že zvuk nevychází. Ozve se jen zachrčení.
Podlamují se mi kolena, nemůžu se soustředit, ale přesto mozek zaregistruje v horní části jehněčího těla malou ranku. Okolo ní je vidět nepatrné množství zaschlé krve. Lak na rakvi ale nevykazuje žádnou stopu znečištění. Zřejmě ovci někdo zastřelil mimo farmu už před několika dny. Pravděpodobně pistolí malé ráže.
„Někdo ji zastřelil,“ zachrčím
„Kdo to byl, řekni! Kdo?“
„Asi nějaký člověk, nevím…“
„Ty jsi přece člověk. Zabil jsi ji?“
„Já… já ji nezabil!“
„Ale jsi člověk, ne?“
Tento absurdní rozhovor nedával jakýkoliv smysl. Proč se mi musela taková věc přihodit. Proč? Odpověď přišla hned vzápětí:
„Ty jsi přece člověk a tvrdíš, že ji člověk zabil. Tys zabil naši Isabell! Ty, člověk! Tebe odsuzujeme. A trest bude vykonán okamžitě. Ve jménu naší farmy, ve jménu našeho stvořitele, ve jménu zvířecí spravedlnosti. Budiž trest okamžitě vykonán.“
„Jamesi, Jamesi… pomoc!“ Otočím hlavu. Zdá se mi, že v otevřených dveřích vidím mužskou postavu. A právě v tom okamžiku mně došla celá ta absurdita.
On mě sem vylákal, a vše zinscenoval tak, aby jeho zmutovaná zvířata uvěřila tomu, že já mohu za smrt jejich mláďat.
„Ne, tak to není,“ podívám se opět na porotu. „Já jsem přece nevinen, já jsem…“
Prudký náraz zezadu mě zasáhl nejprve do stehen, heknu a tvrdě dopadnu na kolena. Koutkem oka zahlédnu velkého kozla a jeho nenáviděný pohled. Úder tentokrát směřuje přímo na ledviny. Napřáhnu ruce. Pozdě. Bolest projela celým tělem. Další nárazy okamžitě následují. Není uniku. Kopu nohama. Marně. Špičatý roh proráží kůži a zasáhne vnitřnosti. Obličej se mi zkroutí do bolestné grimasy. Nemůžu popadnout dech. A znovu! Úder za úderem a stále dokola. Zvířata popadl amok. Nohy mě už neposlouchají, ležím zkroucen na boku a snažím se odolávat zběsilému chování zmutovaných zvířat. Další náraz a pak opět. Kolem prach, ryk a krev. Nenávist a zloba se stupňují. Poslední, co jsem zaregistroval, bylo vzdálené troubení auta. Další útok a kostěný hrot zasáhne krční tepnu. Ztrácím vědomí…
