Článek
Rehabilitace
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Toto úsloví není třeba rozvádět. Já ještě doplním, že to zlé většinou přichází v okamžiku, kdy to člověk očekává nejméně. Což je pochopitelně téměř pokaždé. Vynechám teď všechny přírodní a rodinné úkazy, které život občas „zpestřují,“ a zaměřím se na jev, jenž náš život asi zpestřuje nejvíce. Bohužel vždy v negativním slova smyslu.
Nemoc.
Ouvej, potvora jedna! Ta vstupuje mnohdy bez okolků a bez zaklepání. Drze se zabydlí, roztáhne se v našem těle jako nazelenalý bublifuk a pomalu, ale jistě se zabydluje.
No a my? Zpočátku jen mávneme rukou, sotva mrkneme brvou. Nemoc? Ts… jak rychle přišla, tak rychle odejde. Jistě, většinou se tak stane, jenže jednoho dne se onen nezvaný host už jen tak vypudit nedá.
Konečně se dostávám k jádru pudla. I já byl jednoho dne poctěn nechtěnou návštěvou. Vůbec nevím, kdy přesně vstoupila. Muselo to být někdy mezi půlnocí a sedmou ranní, protože než jsem se uložil k spánku, má kolena si se mnou prozpěvovala úryvek písně: Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap… abych o pár hodin později při došlápnutí zvolil úplně jiný žánr a jinou tóninu.
Nevím proč, ale tehdy z mého hrdla vyšel zvuk ne nepodobný ikonické vokální improvizaci Freddieho Mercuryho: „Ay-Oh, Ay-Oh!“
Zvuky pokračovaly, ale žádný z nich už nepřipomínal onen známý hit znějící pouze na koncertech skupiny Queen. Ani nemohly, protože, když vám koleno odmítne poslušnost, zpíváte jen krátce. Pak už jen křivíte čelist, koulíte očima a vydáváte neurčité zvuky podobné rosničce zelené, a přitom se tváříte jako by vám bez umrtvení trhali oba zuby moudrosti naráz.
Ale co teď? Koleno totálně odmítalo spolupracovat. Proč, nevím. Možná následek radostného poskakování z minulých dnů, kdy jsem se dozvěděl o zvýšení důchodu. Ne, kecám. Nevím proč, ale fakt je ten, že každý krok byl utrpením. Bolest vystřelovala až do mozku. Nebo obráceně?
Ležím a přemýšlím. Ano, věřte, že i v pozdním věku člověk občas přemýšlí. Jsem sám, manželka je v lázních. Ta se má. Abych to neprotahoval. Polykám medikamenty, pozoruju strop a oddychuji, jako bych se chystal proskočit skleněným oknem. Nakonec ze skříně vytáhnu valašský čagan, který jsem si kdysi koupil v Rožnově pod Radhoštěm, a příští den vyrážím za záchranou. Všimli jste si, že jsem nevolal ani sanitku, ani nikoho ze sousedů? Přece nebudu zatěžovat okolí takovou „maličkostí.“ A navíc nemocnici mám, co by kamenem dohodil.
Cestu do nemocnice popisovat nebudu, jen dodám: těch dvě stě metrů jsem absolvoval za necelou hodinku. Což je docela dobrý čas. Když si uvědomím, že jsem používal taneční krok sun krok. Ještě že jsem chodil do tanečních.
Já měl takovou radost, když jsem konečně dorazil do čekárny.
Jsem zachráněn!
Asi po hodině jsem vešel do ordinace a…
Jak asi tušíte, byl jsem poslán ke „svému“ doktorovi. Co naplat, že sídlí až na druhém konci města. Pokud nejste akutní případ, nějak pro vás jako pro „cizího“ není v nemocnici místo. Chápu, samozřejmě.
Opírám se o čagan a hledím v dál. Žádná písnička mě nenapadá, jen sklouznu pohledem na tu sukovici. No nic… objednám si taxi a jedu. Ouha, můj doktor má dovolenou. Tak zpátky. Hezká projížďka. Taxikář si postěžoval, že nemá žádné pořádné rito. Bylo mi ho fakt líto. Ty čtyři stovky si opravdu zasloužil.
Za dva dny konečně doktor. Podíval se, osahal a… objednal mě k ortopedovi. Na druhém konci města. Až tam jsem vyfasoval injekce proti bolesti a prášky. Byla mi pro jistotu vytáhnuta voda z kolene a rada abych koleno nepřetěžoval. Jo, bezva. Rada nad zlato pro člověka, který se sotva udrží na nohou.
„Ještě vás pošlu na rentgen a… nemusíte ho nosit, oni mi ho pošlou e-mailem. My se uvidíme za… šest týdnů, ano?“
„Co? Za šest… už jsem zticha.“
Za šest týdnů mně bylo řečeno, že jde o meniskus a mám přijít zase za čtyři týdny.
„Možná nebude nutná operace. Hlavně koleno nenamáhat.“
To by mě sice ani v nejdivočejším snu nenapadlo, ale úslužně děkuji a klaním se k zemi. Jsem vděčen za každou profesionální radu.
Musím popravdě říct, že po dvou měsících nějaký progres nastal. Při došlápnutí už tak moc pusu nekřivím a místo sykavek používám jen sotva slyšitelné:
„Au, au…“
A taky místo čakanu jsem si pořídil slušivé dřevěné berle. Holt člověk si časem zvykne na vše, i na…
„Zkusíme ještě alternativní léčbu,“ ozvalo se na další schůzce. Kdybych mohl, tak radostí povyskočím. Každou snahu o vylepšení mého stavu kvituji. Zatím to byly jen injekce a prášky proti bolesti.
Ó svatá prostoto.
Nejprve další doktor ortoped a pak… rehabilitační sestra. Jo, mladá, hezká. Usmál jsem se. To byl na dlouho jediný pozitivní výraz v mé tváři. Pak se ozvalo:
„Lehněte si na záda.“
Odněkud ze stropu se spustily dva popruhy. Byl jsem uvázán za paty a vyzdvihnut ke stropu.
„Udělejte most a hýbejte nohama. Roztáhnout, stáhnout, rozumíte? Roztáhnout, stáhnout.“
Jsem starší generace, učili nás poslouchat učitele, policisty, doktory a faráře. Tudíž visím, kmitám nohama a modlím se, abych neumřel. Sestra někam zmizela. Já mezitím přemýšlím, za co jsem tak trestán. Možná chtějí, abych se k něčemu přiznal, ale nevím k čemu. Po nějaké době, jsem ale ochoten přiznat se k čemukoliv, jen aby už tahle „tortura“ skončila. Už se vůbec nedivím, že se během čarodějnických procesů v 17 stol. přiznávaly zcela nevinné oběti k tomu, že obcovaly s ďáblem. Jsem rozhodnut, že i já se přiznám. Určitě se přiznám! Konečně cvakla klika a sestra vchází do dveří.
„To zatím stačí. Ještě si protáhneme nějaké svaly.“
A poté se ozvalo ono téměř biblické: „Vstaňte a udělejte pár kroků.“
Teď určitě čekáte, že napíšu: Stal se zázrak. Chodím!
Bohužel. Žádný zázrak. Asi nejsem ten pravý vyvolený. Nevím. Fakt byl ten, že jsem nebyl schopen udělat ani ten malý, taneční krok sun krok. A navíc jsem si natáhl třísla, začala mě bolet kýla, a reakce na rozdrážděném meniskus byla taková, že pacienti sedící v čekárně volali policisty v domnění, že na ortopedii někoho mordují.
Jak je to jen mohlo, proboha, napadnout?
A to je vše. Teď, po čtyřech měsících, jsem na úplném začátku a čekám na operaci. A zase při každém došlápnutí volám: „Ay-Oh, Ay-Oh!“
