Článek
Idiot
Pan Novák žil spokojený život. Před x lety si postavil domeček, ten postupně zveleboval a rozšiřoval, až z něho vybudoval dům. S rodinou se pravidelně těšíval na vůni čerstvě posečené trávy, na pampelišky, které vždy zjara pokryly zahradu van Goghovou žlutí, na voňavá rajčátka, na zázrak, kdy ze sotva viditelných semen vyrostly okurky, cukety, gigantické kedlubny a ještě gigantičtější dýně. Když šimrával pašíka Ferdu za uchem, šeptal mu, jak se už nemůže dočkat jeho ovárku, jelítek, jitrniček… a když uslyšel hrdé kvokání, vždy vykřikl s neskrývanou rozkoší:
„To zase bude plná ošatka vajec.“ A byla. A jeho radost dosáhla vrcholu v momentu, když si v králíkárně začaly samičky vytrhávat hebkou stříbřitou srst a dostávaly tik do pravého oka. „Budou mladí, budeme mít dětičky!“ Jeho hlas se ozýval až do vedlejší vesnice. Na podzim pan Novák poryl zahradu, natřel plot, rýny, střechu, opravil hospodářské stavení, zkontroloval skleník, pařeniště a zda má dost sena a krmiva pro své miláčky. Přes zimu kutil v dílně, kde zdokonaloval nejnovější krmící systém, podle návodu vyráběl malou vodárnu a podle rad ptáka Loskutáka ještě menší, ale prý velmi účinnou větrnou elektrárnu. A přišlo jaro. Pan Novák znovu poryl zahradu, vysel, co vysíti chtěl, opravil na domu a zahradě, co opraviti chtěl, a těšil se na jarní salát, brambory, ředkvičky…
Roky a vrásky přibývaly a pan Novák si najednou, když zvolal: „Budeme mít dětičky,“ uvědomil, že už musí volit jednotné číslo. Budu mít, jen já! Protože osudy lidí se mění jako den a noc a nikdy nevíš, kdy si vypereš ponožky naposled, stalo se, že zůstal sám. Pan Novák byl muž pragmatický a věděl, že nic není věčného, nic není nastálo a život je někdy hodně, hodně krutý. Ano, myslel si, že je připraven. Vždyť tolikrát o tom četl, viděl nespočet filmů, slyšel desítky vyprávění… Nebyl. A přišel podzim. Pan Novák nestihl porýt zahradu, nestihl natřít rýny, nestihl opravit plot, čuníka už prodal, protože nestíhal o něho pečovat, králíkům docházelo seno, slepice snášely málo a vajíčka měla proklatě křehkou skořápku. Proč? Nevěděl. Najednou neměl na nic čas, velký dům, velká zahrada, hodně práce…
Tehdy ho poprvé napadlo: ‚Nebylo by lepší odstěhovat se do bytu? Měl bych klid, pohodu…‘ Hned si ale vynadal do hlupáků a slabochů. Jenže… králíky časem snědl, ve skleníku přestal pěstovat šťavnaté papriky, pařeniště nechal zarůst plevelem, okna domu nechal umývat deštěm a spadlé shnilé ovoce nechal ležet pod již značně rozsochatými stromy. Jen slepicím koupil občas hodnotné krmivo. Nestačilo to. Asi už byly staré, vynešené, unavené, jako… jako on!
‚Blbost! Je mi teprve kolem šedesáti a slepice mají věk batolat.‘ Ale proč… nechápal nebo nechtěl pochopit? Začal se bát. Ten pocit nikdy nepoznal. ‚Zvládnu sám udělat to či ono? A je to vůbec nutné? Nepočká to napřesrok? Měl bych opravit, vyrobit, koupit, uklidit, ale… ale až potom… kdy potom? Až si chvíli odpočinu… nespěchá to… udělám to třeba zítra.‘
Neudělal. Ani zítra, ani pozítří, ani popozítří. Už ni kdy nic na domě, kde bydlel několik desetiletí, neudělal. Pro koho by to měl dělat? Najednou mu vše co považoval za důležité, připadalo nicotné, a co bylo životně důležité, tím se přestal zabývat. Rezignoval. Dům prodal, vyplatil příbuzné a přestěhoval se do panelového městského bytu. Bude mít klid, pohodu. Po tolika letech…
První dny v novém se koupal v absolutní blaženosti, s rozkoší si několikrát denně slastně povzdechl, popíjel svůj oblíbený likér a kochal se. Kochal se den, dva, týden, snažil se zorientovat v nových, jemně rezonujících vjemech, které pronikaly pozvolna jeho mozkovou kůrou. Ta byla najednou nucena absorbovat desítky, stovky a posléze tisíce nejrůznějších nových zvuků, událostí a dojmů. Ty v krátké době dokázaly z galerie života vytěsnit již poněkud vybledlé plátno a toto přesunout do tmavého depozitáře. Je čas na změnu! Nové barvy, nový život. Obraz získal v prvních dnech jasné, svěží až expresivní barvy. Zdálo se, že jsou prosvětleny jen jásajícími, teplými slunečními paprsky. Zářivě se v nich zobrazil bezstarostný stav duše pana Nováka. Ani ztráta zaměstnání nezapříčinila, že by odstín barev na plátně ztmavnul. ‚Těch pár měsíců do důchodu vydržím… a dál?‘
To bylo poprvé, co se setkal s tímto záludným slůvkem. Rychle ho převalil v ústech a ještě rychleji polknul. Teď už nemusel téměř vůbec nic.
‚Jak jsem proboha, mohl vůbec těch čtyřicet let ve venkovském domku vydržet? Vždyť jsem vůbec nežil, jen samá práce a pak zase práce… Co to bylo za život?‘
Nechápal – nechtěl pochopit! Neviděl – nechtěl vidět! Jásavé barvy na právě vznikajícím obraze příliš zastínily unavené neurony, které se vystrašeně tísnily v malém laloku mozku s nápisem rozum. Téměř totální bezstarostnost ovládla nejvyšší bod piedestalu Novákových hodnot. Během krátké doby poznal všechny místní hospůdky, seznámil se s okolními lidmi, věděl, kdy a kde prodávají nejlacinější potraviny, kde vaří nejlacinější jídla, kdo ze sousedů si rád prozpěvuje, kdo má rád rock, dechovku anebo počítačové hry. Netrvalo dlouho a byl nechtěně vtáhnut i do nočních radovánek mladých manželů bydlících nad ním, drsných výjevů páru přebývajícího vedle i poněkud bohémského života sousedů pod ním. Když se ozvalo rychlé staccato v schodištním propadle, věděl, že chvátá mladá Bařinková, když se ještě k tomu přidaly opakující se tlumené výstřely z pistole doplněné dělovou ránou, byl si jist, že za ní cupitají její tři děti, které zásadně končily každé patro skokem. Časem rozeznal starého Tomana s holí i doktora Pilného, kterému se bůhví proč, pokaždé když vešel do chodby osmipodlažního paneláku, rozezvučel mobil. A tak se postupně pan Novák seznámil téměř se všemi obyvateli i s jejími příbuznými a u doktora Pilného i s jeho pacienty. Poté se několik týdnů seznamoval s jejich mazlíčky. Robin, Alex, Rex, Bobík… kolikrát denně slyšel tato jména a kolikrát byl nucen poslouchat jejich projevy, než jim umožnili majitelé trochu zeleného pažitu. Nejhorší bylo seznámení se svéhlavou jezevčicí Roxanou, nohavice ale nakonec vydržela a pan Novák měl dalšího kamaráda.
Tak ubíhaly první týdny, měsíce a poté…
Jednou seděl u okna a pozoroval cvrkot moderního člověka pod sebou, a právě když napočítal po hodině tisící páté auto, se mu najednou před očima zjevil nápis: A co dál? Postavil se a rozhlédl kolem. Co dál?
Poprvé po několika měsících v novém kabátě a „zlatém“ přístřešku tato slova nezmačkal a neodhodil. Naopak přehazoval je z levé hemisféry mozku do pravé. Půl roku uběhlo jak voda a on znovu a znovu každý den poslouchal mladou Bařinkovou a její děti, starého Tomana a jeho hůl, doktora a jeho mobil, sténání, výkřiky, smích a pláč, a do toho všeho ještě neskutečné kvílení benzínových a dieselových motorů jen pár metrů od okna. A on… si chtěl užívat klidu, bezstarostnosti a „normálního“ žití! Půl roku nedělal nic jiného, než že si zvykal. Věřil, že si zvykne na lepší, klidnější život. Několikrát za den se utvrzoval, jak udělal dobře, že se nastěhoval do několika čtverečních metrů, obložených stále jako by sténajícím betonem. Pokaždé, když vycházel z oné panelové krychlové krabice, snažil se vypudit z hlavy vzpomínky na květnatou zahradu, úrodnou půdu, na kvokání slepic, chrochtání čuníka, na svůj domeček, na…
„Dědku, kam čumíš…!“
Klakson, kvílení brzd a křik řidičů. Deset kroků ho vždy dělilo od smečky plechových šelem. Deset kroků na vzpomínky a pak už se nechat pohltit, ale přitom zůstat na živu. Musím si zvyknout, musím! Nezvykl si.
Rozhlížel se a… najednou jasně slyšel vrzající rezavé panty: dvířka do tmavé nevětrané místnosti, kde měl uložené už dávno zapadlé vzpomínky, se otevřela, nejprve jen trochu, ale poté dokořán. A jeho napadlo, že by z polic, které měl v nové knihovně, šlo vyrobit králíkárnu, masivní stůl, který mu sloužil jako pracovní, by se hodil do dílny jako ponk, dubové obložení co si nechal vyrobit na chodbu, by se docela vyjímalo v zahradním altánku, a moderní vysouvací stolička? Z té by se dobře prořezávaly malé stromky… Stop! Neměl králíkárnu, neměl dílnu ani zahrádku, ani altánek, ani stromy, neměl… Měl ale pohodu a klid – klídeček.
Klid? Jaký klid? Vždyť dennodenně mu hlava třeštila z tisíce zvuků, které na něj sypaly ty příšerné panelové stěny, jež ho začaly svírat čím dál víc. A jediné na co se během těch týdnů zmohl, bylo, že kýval na pozdravy sousedů a tvářil se, jako by právě vypil celou láhev koňaku. Usmíval se jako pitomec. Pitomec! Ano, to je správné pojmenování. Toho slova se ještě nezalekl, ale když si několikrát zopakoval další dvě, začalo mu prudce bít srdce. Co dál? Co dál? Najednou zatoužil zabořit ruce do teplé, humusové půdy, polaskat se s ní a poté s něžností chirurga zasadit semínka nebo sazenice, pohladit vrásčitý kmen hrušně, jabloně nebo švestky, ucítit jejich živočišnou mízu, vzít do ruky ještě teplá vajíčka a pozorovat, jak se kropenka dme pýchou. A co tak podrbat na hřbetě pašíka nebo jen tak poslouchat tiché šelestění lístečků ve vlastní zahradě…
„Idiot, jsem idiot!“
Najednou se mu spojily obě poloviny mozku a došlo k explozi a pan Novák, aniž si nasadil zubní protézu, vyběhl z krabice, svižně přeskočil řadu zaparkovaných aut a nasadil klus, kterým za mlada vítězil v sokolovských závodech. Uběhl asi kilometr a s narudlou tváří vběhl do realitní kanceláře.
„Prosím, co si přejete?“
„Jšem idiot, úplný idiot.“
„Prosím?“ Ženě za pultem se zadrhl program v počítači a zips na blůzce.
„Pardon, chtěl bych prodat byt a koupit nějaký malý domek nebo domeček se zahradou nebo zahrádkou nebo s kůlnou nebo s dílnou… klidně ať má děravou střechu nebo rezavý plot… natřu, spravím, vyrobím… já ho našel, našel!“
Slečna restartovala počítač a spravila si zips.
„Nerozumím, co jste našel? Ještě jsme ani nezačali.“
„Smysl života, přece, chápete?“
„Chápu… tak prosím, vaše jméno a současné bydliště?“
„Jšem idiot, úplný idiot…“
