Článek
Nemá praxi, v životopise má dva kurzy a Erasmus. Jeho požadavky? Nástupní plat, na který manažer dosáhl po deseti letech, flexibilní pracovní doba a možnost pracovat z Bali. Drzost? Nebo jen nová realita, kterou starší generace odmítá přijmout?
Pamatujete na devadesátá léta? Člověk byl vděčný, že má práci. Když šéf řekl „skákej“, zeptali jste se „jak vysoko“. Zůstat v práci do večera, aby se projekt dokončil, byla samozřejmost, často neplacená. Byla v tom jistá hrdost. Touha dokázat, že na to mám, že jsem pro firmu nepostradatelný.
Dnes? Dnes přichází na trh Generace Z a přináší s sebou zemětřesení. Pro personalisty a majitele firem je to často šoková terapie.
Vyhoření ve dvaceti
„Přišel k nám kluk po škole. Šikovný, to ano. Ale po třech měsících mi řekl, že se cítí vyhořelý, protože po něm chci, aby chodil do kanceláře čtyřikrát týdně, a že potřebuje měsíc volna na seberozvoj. Já v jeho věku tahal dvanáctky.“ tato šablona by se dala aplikovat na řadu případů, dle rozhovorů, které jsem vedl s řadou manažerů menších i větších firem.
Fenoménem dneška je křehkost. Zatímco starší generace (Husákovy děti) byla zvyklá zatnout zuby, mladí kladou důraz na duševní zdraví a work-life balance. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se to často nezvrhlo v neochotu převzít zodpovědnost za výsledky.
Nástupní plat? Hlavně ať pokryje hypotéku (kterou nedostanu)
Dalším bodem střetu jsou peníze. Mladí lidé mají často nereálná očekávání. Chtějí plat, který jim zajistí pohodlný život v Praze nebo Brně. Bavíme se logicky především o drahých nájmech a cestování. Nechápou, že plat se odvíjí od přidané hodnoty, kterou firmě přinesou, ne od jejich životních nákladů.
Je tu ale i druhá strana mince. Mladí vidí, že i když se sedřou z kůže (jako jejich rodiče), na vlastní byt pravděpodobně nikdy nedosáhnou. Vidí inflaci, vidí drahé energie. A tak si kladou logickou otázku: „Proč bych se měl dřít v přesčasech, když si za to stejně nic nekoupím? Raději budu mít volný čas.“
Loajalita je mrtvé slovo
Pro starší generaci bylo měnit práci po roce podezřelé. Pro mladé je to norma. Jakmile se jim něco nelíbí nebo jim jinde nabídnou o dva tisíce více, balí kufry. Firmy investují do zaškolení, a když zaměstnanec konečně začne být produktivní, odejde. Z pracovního trhu se stává průchoďák. Pojem „kariéra v jedné firmě“ je pro dnešní dvacátníky cizí slovo, archaismus z dob dinosaurů.
Mama hotel jako záchranná síť
Co umožňuje mladým být takto vybíraví? Často je to silné zázemí rodičů. Fenomén „mama hotel“ umožňuje odmítnout práci, která není dost zajímavá, protože lednice doma je plná a nájem se neplatí.
Rodiče, kteří se sami nadřeli, chtějí pro své děti to nejlepší. Paradoxně tím ale vychovávají generaci, která při prvním nárazu s realitou trhu práce fňuká, že je svět zlý a nespravedlivý.
Velmi povedenou debatu na toto téma vedli Libuše Šmuclerové, Dalibor Balšínek a Marek Stoniš na kanále V.O.X. NEWS. Ti se sice zabývali čistě tradičními médii, ovšem prakticky totožné lze vnímat napříč celým pracovním trhem.
Kdo má pravdu?
Je to neřešitelný konflikt. Starší generace má pravdu v tom, že bez tvrdé práce a pokory se bohatství vybudovat nedá. Že zkušenosti se nedají vygooglit a že v práci se prostě někdy musí máknout, i když se nechce.
Mladí mají pravdu v tom, že žít jen pro práci je smutné. Že systém, který po vás chce maximální výkon za plat, který nestačí na život, je rozbitý.
Jenže firmy nejsou charita. Musí vydělávat. A pokud se český trh práce promění v místo, kde nikdo nechce dělat rukama nebo nést zodpovědnost, ale všichni chtějí koordinovat z domova, narazíme do zdi všichni. Západní životní úroveň s východní pracovní morálkou (ve smyslu nárokovosti) prostě udržet nejde.
Jste zaměstnavatel? Jaké máte zkušenosti s dnešními absolventy? Nebo jste mladý člověk a myslíte si, že se po vás ‚boomeři‘ jen vozí? Napište nám svůj názor do diskuze.
