Článek
Zvonění školního zvonku pro většinu českých dětí neznamená konec výuky. Znamená to jen přesun povinností na kuchyňský stůl, kde roli pedagoga přebírá unavená matka nebo otec. Tento model, který mlčky předpokládá, že jeden z rodičů je vždy k dispozici a má pedagogické minimum, přestává v moderní době fungovat. A rodiny jsou mnohdy na pokraji sil.
Druhá směna začíná v 17:00
Když se podíváme do zahraničí, třeba do Skandinávie, domácí úkoly v našem pojetí tam téměř neexistují. Dítě má mít volný čas, kroužky, sport. U nás? Dítě přijde z družiny, kde úkoly nestihlo nebo nemohlo dělat, a začíná maraton.
Zeptala jsem se dvou matek, jak vypadá jejich běžný podvečer. Jejich výpovědi jsou alarmující ukázkou toho, jak systém požírá čas, který by rodina měla trávit spolu, ne nad učebnicí vlastivědy.
Někdy u toho brečíme oba, přiznává Andrea
Andrea (38) pracuje v kanceláři a domů se vrací často až po páté hodině. Její syn je ve třetí třídě.
„Přijdu domů, nohy mě bolí, chci si sednout a dát si kafe. Místo toho otevřu bakaláře a vidím: strana 42, cvičení 3, naučit básničku a dopsat písanku. Můj syn je unavený, já jsem unavená. Ve škole je do půl třetí, v družině do čtyř. Proč se to nenaučil tam?
Když v šest večer, kdy už má být klid, začneme dělat vyjmenovaná slova, je to peklo. On se vzteká, nesoustředí se. Já na něj křičím, i když nechci. Pak se mu omlouvám. Nedávno jsme u toho brečeli oba. Místo toho, abychom si zahráli hru nebo šli ven, trávíme večery v atmosféře stresu. Mám pocit, že supluju práci, kterou má zvládnout škola.“
Projekty, které ve skutečnosti dělají rodiče
Dalším nešvarem jsou tzv. kreativní projekty. Zní to moderně, ale realita je jiná. Učitel zadá výrobu modelu sopky, referát o baroku na čtvrtku A2 nebo herbář. Kdo to dělá? Dítě? Kdepak.
Pavla (39), matka dvou dcer, popisuje svojí realitu:
„Holky přišly s tím, že mají udělat prezentaci o průmyslové revoluci, ale musí to být formou modelu parního stroje. Kdo myslíte, že sháněl kartony, lepidlo a stříhal to do noci? Já s manželem. Dcery u toho chvíli seděly, pak šly spát, protože ráno vstávají v šest.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Když to neuděláme, dostane poznámku nebo špatnou známku. Takže školství vlastně nehodnotí dítě, ale to, jak moc se angažují rodiče a kolik mají času. Je to nefér vůči dětem, jejichž rodiče na to čas nemají nebo tomu v jiných případech nerozumí,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro server Aktuálně.
Jiný přístup volí Jan Korda, ředitel ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze
„Domácí úkoly u nás ve škole zadáváme jen ty smysluplné a neznámkujeme je. Nemáme potřebu. Vzdělávání - tedy i domácí příprava - je věcí dítěte, nikoliv učitele. Obecně platí, že domácí příprava by neměla suplovat vzdělávání ve škole. Rodiče nejsou učitelé a nedají dítěti potřebnou podporu.
Úkoly dáváme takové, aby je děti zvládly samy bez pomoci. Máme rádi úkoly, na které není ve škole dostatek času, klasickým příkladem je například čtení. Vůbec nedáváme úkoly, které musí být vypracované do druhého dne. Učíme děti plánovat si učení.“
Kdy se to změní?
České školství uvízlo v pasti. Učitelé jsou zavaleni administrativou a osnovami, které jsou předimenzované, a tak „přehazují“ látku na doma. Rodiče jsou ale zavaleni prací, aby zaplatili hypotéky a kroužky.
Výsledkem je generace dětí, které nenávidí učení, protože jim bere volný čas, a generace rodičů, kteří se děsí každého pípnutí aplikace Bakaláři. Není na čase si přiznat, že škola má probíhat ve škole a doma má být domov, nebo je tento styl výchovy a vzdělávání zkrátka potřebný?
