Článek
Bez školení, bez platu, zato pod dohledem kamer. Ceny potravin rostou, zisky řetězců trhají rekordy, ale práci za ně musíme odvádět my.
Moderní doba, nebo jen chytrý trik na úsporu mzdových nákladů?
Je pátek odpoledne, špička. Vcházím do svého oblíbeného supermarketu. Atmosféra je hustá, lidé spěchají. Když dojdu k pokladní zóně, naskytne se mi pohled, který se stává smutným standardem dnešní doby. Z osmi klasických pokladen jsou otevřené dvě. Fronta se vine až někam k regálům s mraženou pizzou a lidé v ní nervózně přešlapují.
Hned vedle ale září prázdnotou „Samoobslužná zóna“. Šest nablýskaných strojů čeká na své oběti. Mladá asistentka s tabletem v ruce aktivně odchytává lidi z fronty: „Pojďte si to namarkovat vedle, tam je volno!“ Někteří se nechají zlákat vidinou ušetřeného času. Já ale zůstávám stát.
Proč? Protože jsem si přišel nakoupit, ne nastoupit na odpolední směnu.
Když se nad tím zamyslíte selským rozumem, je to geniální tah ze strany obchodníků, jak ušetřit miliony na mzdách a odvodech. Jednoduše přesvědčíte zákazníka, že markovat si zboží sám je moderní, rychlé a cool. Zrušíte pět pokladních, pořídíte pět strojů a necháte zákazníka, aby si tu práci udělal sám. A co za to zákazník dostane?
Dostane slevu 5 % na nákup za to, že ušetřil práci personálu? Kdepak. Dostane tašku zdarma jako poděkování? Ani náhodou. Zákazník dostane jen dobrý pocit, že ušetřil tři minuty času, a to ještě jen v případě, že vše funguje, jak má. Což nás přivádí k dalšímu bodu.
Neočekávaná položka v odkládacím prostoru
Tuhle větu slyším ve svých nočních můrách. Pokud jste někdy zkusili projít samoobslužnou pokladnou s větším nákupem než jen se svačinou do ruky, víte, o čem mluvím. Je to technologické peklo, které testuje vaši příčetnost.
Položíte tašku. „Chyba váhy.“ Sundáte tašku. „Vraťte zboží do odkládacího prostoru.“ Namarkujete si tři rohlíky. Systém se zeptá: „Jde o rohlík obyčejný, cereální, nebo císařský?“ Chvíli váháte, protože ten váš vypadá jako něco mezi tím. Zvolíte špatně a už se cítíte provinile.
Pak přijde na řadu pivo. Červené světlo, stopka. Stroj na celou prodejnu hlásí, že je potřeba ověření věku. Stojíte tam jako školačka a čekáte, až si vás všimne ta jedna jediná uštvaná zaměstnankyně, která má na starosti deset pípajících strojů najednou.
Místo plynulého nákupu zažíváte stres. Potíte se v zimní bundě, snažíte se najít čárový kód na zmačkaném obalu od šunky a modlíte se, aby váha pod taškou neměla svůj špatný den. Z nákupu se stává výkonnostní sport. A já se ptám, proč? Proč bych měl tohle podstupovat za stejné peníze, jako kdybych byl obsloužen profesionálem?
Sociální rozměr a mizející lidskost
Často slýchám argument: „Ale vždyť je to pokrok! Nemůžeme se bránit technologiím.“ Jistě. Ale pokrok by měl sloužit lidem, ne jen ziskům korporací.
Když vidím starší paní, která se třesoucíma rukama snaží trefit na dotykovou obrazovku, aby si koupila dvě jablka a mléko, je mi smutno. Systém na ni mluví strojovým hlasem, ona nerozumí, co po ní chce, a za ní už netrpělivě přešlapuje manažer v obleku, který spěchá na schůzku.
Kam se poděla lidskost? Pro spoustu seniorů (a nejen pro ně) byl nákup i sociální událostí. Prohodit pár slov s paní pokladní, kterou znají léta. Pozdravit se, usmát se. Samoobslužná kasa se na vás neusměje. Je to sterilní a chladný stroj.
Navíc tímto chováním přímo podporujeme rušení pracovních míst. Ano, práce pokladní není sen každého, ale pro mnoho lidí, zejména žen v předdůchodovém věku nebo maminek na zkrácený úvazek, je to důležitý zdroj příjmu. Když všichni poslušně přejdeme k automatům, co se s těmito lidmi stane? Půjdou programovat ty kasy? Asi těžko.
Argument „rychlosti“ je mýtus
Zastánci automatizace často tvrdí, že je to rychlejší. Dovolím si nesouhlasit. Zkušená pokladní dokáže zboží markovat rychlostí blesku. Ví přesně, kde je kód, zná kódy ovoce zpaměti. Já, jako laik, hledám kód na jogurtu pět vteřin.
Když započítám čas, kdy čekám na obsluhu kvůli smazání omylem načtené položky, ověření věku nebo odblokování váhy, často strávím u samoobslužné kasy více času než ve frontě u té klasické. Rozdíl je jen v tom, že ve frontě si mohu v klidu vyřídit zprávy na telefonu, zatímco u automatu musím pracovat.
Můj tichý protest
Někdo může namítnout, že jsem zpátečník. Že bráním pokroku. Možná. Ale já to vidím jako otázku principu a sebeúcty.
Nejsem proti technologiím tam, kde dávají smysl. Když si vybírám peníze z bankomatu, dává to smysl, banka má zavřeno, automat funguje nonstop. Ale supermarket má otevřeno. Personál tam je, nebo by měl být.
A jak to máte vy?
Anketa
Zdroje: Seznam Zprávy, Svět potravin
