Článek
Makroekonomické ukazatele a vládní tabulky malují obraz rostoucí životní úrovně a stabilizace. Při pohledu do regionů se však tento optimistický obraz tříští o tvrdou realitu sociálního vyloučení. Případ seniora z Tachovska, který navzdory fungujícímu sociálnímu státu čelil přímému ohrožení života, otevírá debatu o efektivitě záchranných sítí v době, kdy papírově bohatneme.
Automatický růst mezd
Podle nového mechanismu valorizace by měla minimální mzda v roce 2026 dosáhnout přibližně 47 % průměrné mzdy. Částka 22 400 Kč hrubého vypadá na první pohled jako solidní nárůst, který by měl zajistit důstojný život. Analýza trhu práce však ukazuje, že realita bude složitější.
Zásadním faktorem, který v titulcích často zaniká, je zrušení institutu zaručené mzdy v soukromém sektoru, k němuž dochází od 1. ledna 2025. Doposud platilo, že kvalifikovanější profese měly nárok na vyšší garanci než jen základní minimum. To se změnilo.
Zaměstnavatelé v soukromé sféře budou nově vázáni pouze onou jednou minimální částkou. V praxi to může znamenat, že ačkoliv dno příjmů stoupá, tlak na růst mezd ve střední části příjmového spektra může paradoxně oslabit. Vzniká tak riziko rozevírání nůžek mezi statistikou a kupní silou. Pokud totiž nominální růst mzdy nepokryje reálnou inflaci nákladů na bydlení a energie, statisticky bohatší zaměstnanec se reálně propadá blíže k hranici chudoby.
Když záchranná síť má příliš velká oka
Zatímco debata o mzdách se vede v rovině ekonomických teorií, sociální realita v terénu ukazuje na strukturální trhliny. Příkladem je aktuální případ z Tachovska, o kterém informoval server Novinky.cz.
Sedmašedesátiletý pan Zdeněk, člověk se zdravotním postižením (ztráta zraku na jednom oku) a psychickými obtížemi, se propadl systémem až na samé dno. Po ztrátě bydlení v letních měsících skončil v lese ve stanu.
Tento případ ilustruje fenomén tzv. bytové nouze seniorů. Jde o skupinu obyvatel, která je nejvíce ohrožena růstem nákladů na bydlení. Přestože v Česku existuje systém dávek (příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení), bariérou bývá jejich administrativní náročnost a v některých případech i nedostupnost ubytoven, které by akceptovaly klienty s horším zdravotním stavem.
Role samospráv jako poslední linie obrany
Případ pana Zdeňka skončil relativně dobře nikoliv díky systémovému nastavení státu, ale díky osobní intervenci starostky obce Olbramov Miroslavy Vláškové. Ta muži poskytla azyl přímo v budově úřadu, v teple a s přístupem k základní hygieně.
Tento moment je klíčový pro pochopení současného stavu veřejné správy. Státní aparát (Úřady práce, sociální správa) funguje na základě tabulek a procesů, které jsou často rigidní. Pokud klient nezapadne do přesně definované kolonky nebo není schopen doložit všechny potřebné dokumenty, systém ho „vyplivne“.
Samosprávy (obce a města) se tak stále častěji dostávají do role krizových manažerů, kteří řeší akutní dopady sociálního vyloučení, na které centrální nástroje nedosáhnou. Starostové malých obcí suplují sociální pracovníky, psychology i ubytovatele. Je však dlouhodobě neudržitelné, aby záchrana lidského života závisela na dobré vůli konkrétního starosty, a nikoliv na standardizované sociální službě.
Pracující chudoba a skrytí bezdomovci
Zvyšování minimální mzdy je nepochybně krokem správným směrem, nicméně data ukazují, že v Česku narůstá fenomén pracující chudoby. Jde o lidi, kteří sice pracují na plný úvazek, ale jejich příjem po zaplacení nezbytných nákladů na bydlení nestačí na vytvoření finanční rezervy. Jakákoliv nenadálá událost jako nemoc, rozbitý spotřebič či výpadek příjmu je pak okamžitě posouvá do dluhové pasti nebo do rizika ztráty bydlení.
Zatímco u minimální mzdy řešíme stovky a tisíce korun navíc, na trhu s bydlením se ceny pohybují v násobcích. Dostupnost bydlení se zhoršuje rychleji, než rostou mzdy. To vytváří tlak nejen na seniory, jako je pan Zdeněk, ale i na nízkopříjmové rodiny.
Čísla vs. lidé
Rok 2026 přinese na papíře rekordní čísla. Budeme mít vyšší minimální mzdu a pravděpodobně i vyšší průměrné důchody. Je však nutné číst tato data v kontextu. Úspěšnost státu nelze měřit jen výší průměrné mzdy, ale především tím, jak efektivně dokáže pomoci těm, kteří se ocitnou v krizové situaci.
Jak si stojíme v Evropě? Statistický ráj s nejdražší střechou nad hlavou
Při pohledu na tvrdá data Eurostatu se Česká republika jeví jako sociální premiant Evropy. Dlouhodobě si držíme nejnižší míru ohrožení příjmovou chudobou v celé EU (okolo 11–12 %, zatímco průměr Unie přesahuje 21 %). Tento statistický úspěch je dán kombinací historicky nízké nezaměstnanosti a stále ještě relativně rovnostářské struktury mezd.
Na papíře tak náš sociální systém funguje efektivněji než ve většině západních zemí. Absolutní chudoba, kdy lidé nemají přístup k vodě či jídlu, je u nás marginální. Data však maskují fenomén tzv. chudoby bohatých, kdy lidé sice mají práci a střechu nad hlavou, ale po zaplacení nákladů jim nezbývá takřka nic na neočekávané výdaje.
Zásadní zlom nastává v momentě, kdy srovnáme kupní sílu a náklady na bydlení. Podle aktuálního Property Indexu společnosti Deloitte je Česko v dostupnosti vlastního bydlení jedno z nejhorších míst v Evropě.
Německý důchodce či zaměstnanec za minimální mzdu je tak díky regulovanému trhu nájmů a vyšší kupní síle chráněn před pádem na dno mnohem lépe než jeho český protějšek.
