Článek
Jmenoval se Petrus Gonsalvus a jeho životní osud byl mnohem temnější a více fascinující než jakákoliv fikce. Narodil se totiž se vzácnou genetickou vadou, kvůli které vypadal podle dobových měřítek jako „divé zvíře“.
Dar, který mluvil latinsky
Píše se rok 1537 a na ostrově Tenerife se rodí chlapec, který je od hlavy až k patě pokrytý hustou srstí. Dnes víme, že šlo o hypertrichózu (někdy nazývanou vlkodlačí syndrom), ale v 16. století to byl pro lidi šok. Malého Petruse nebrali jako člověka. Byl považován za kuriozitu, hříčku přírody, či dokonce za křížence člověka a opice.
Jako desetiletého ho v železné kleci převezli na francouzský dvůr jako dar pro krále Jindřicha II. Král čekal divokou bestii, která bude vrčet a jíst syrové maso. Místo toho před ním stál vystrašený chlapec, který zašeptal své jméno. Krále to zaujalo. Rozhodl se pro experiment: Co se stane, když „zvířeti“ dáme vzdělání?
Výsledek dvůr šokoval. Petrus se ukázal jako mimořádně inteligentní. Naučil se plynně latinsky, osvojil si dvorskou etiketu a stal se váženým šlechticem. Stále však v mnohých očích zůstával spíše „ochočeným mazlíčkem“ než rovnocenným člověkem.
Svatba s kráskou
Po smrti krále převzala moc jeho žena, Kateřina Medicejská. Ta byla známá svou zálibou v intrikách. Rozhodla se Petruse oženit. Ne však z dobroty srdce. Chtěla zjistit, zda se narodí „chlupaté děti“. Jako nevěstu mu vybrala krásnou dceru dvorského sluhy, Catherine.
Dívka do poslední chvíle netušila, koho si bere. Ženicha spatřila až u oltáře. Historické prameny naznačují, že navzdory prvotnímu šoku a aranžovanému sňatku se mezi nimi vyvinulo skutečně silné a láskyplné pouto. Catherine v Petrusovi neviděla zvíře, ale vzdělaného a citlivého muže. Manželé spolu žili 40 let a měli sedm dětí.
Rodina jako cirkusová atrakce
Tady by pohádka mohla skončit „a žili šťastně až do smrti“. Realita však byla krutější. Čtyři z jejich dětí zdědily otcovu vadu. Pro evropské dvory se rodina stala senzací. Místo klidného života byli nuceni cestovat po Evropě, nechat se malovat slavnými malíři a sloužit jako živé důkazy „divů světa“.
Největší tragédie přišla, když byly jejich „chlupaté“ děti odebírány a darovány jiným šlechtickým rodům jako dary. Představte si tu bolest rodičů, kterým berou děti, aby sloužily jako živé hračky pro pobavení znuděné šlechty. S dětmi bez syndromu se zacházelo normálně, zatímco jejich chlupatí sourozenci končili na dvorech jako „exotičtí mazlíčci“.
Konec bez kříže
Přestože Petrus Gonsalvus prožil život jako šlechtic a vzorný katolík, závěr jeho života má hořkou pachuť. Když v roce 1618 v Itálii zemřel, nebylo mu dopřáno posledního pomazání ani řádného pohřbu na hřbitově. Pro církev a společnost byl kvůli svému vzhledu stále považován více za zvíře než za člověka, a zvířata se nepohřbívají.
Příběh Petruse a Catherine Gonsalvových nám i po staletích nastavuje zrcadlo. Ukazuje, že skutečné „zvíře“ se často neskrývá pod hustou srstí, ale v předsudcích a krutosti společnosti, která nedokáže přijmout odlišnost.
Zdroje:
Wikipedia, Petrus Gonsalvus and the Real Beauty and the Beast, Journal of the American Academy of Dermatology
