Článek
Na nástupišti železniční stanice stál důstojník a lačně nasával cigaretový dým v mrazivém vzduchu pozdního odpoledne. Sledoval, jak vojáci nesměle vystupují z vagónů. Bylo to v rozporu s vojenskými předpisy, ale strávili dvacet dní ve vlaku. Kdo to nezažil, ten nepochopí, jak jim je ten vlak protivný. Rozpačitě se dívali směrem ke svému veliteli. Raději se tedy otočil, aby se mohli v klidu trochu protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Zadíval se na oprýskanou budovu ruského nádraží. Azbukou bylo na ní napsáno Valujky. Nemusel se dívat do mapy, kterou měl poslední dny před očima snad každou hodinu, aby věděl, jak daleko jsou od města Charkova, cíle železniční přepravy. Cesta byla dlouhá a nudná. Proč je tady zastavili, nikdo nevěděl, ale Svoboda to už šel zjistit, tak se to brzy dovíme, pomyslel si.
Z myšlenek jej vyrušil zástupce velitele roty, Jaroslav Lom: „Proč zase stojíme, pane nadporučíku?“ Vypadalo to, že dotaz byl položen spíše tak, aby řeč nestála, proto i odpověď nadporučíka Jaroše byla stejného zrna.
„Copak, už se nemůžete dočkat, až chytneme fašistu pod krkem?“
„To taky,“ uchechtl se Lom, „ale ta cesta je už strašně dlouhá, a když jedem, tak je to trmácení ve vlaku snesitelnější. Zatímco každé čekání je strašně protivné…“
„Brzy se to dovíme,“ skočil mu Jaroš do řeči, „starej už jde, tak nažeň kluky zpátky do vagónů a já jdu zjistit co se děje!“
„Naše cesta vlakem tady končí,“ začal poradu bez okolků podplukovník Svoboda, „dál půjdeme pěšky.“ V místnosti to zašumělo, ale nikdo si nedovolil zeptat, co to je za blbost, vždyť do Charkova je to ještě dlouhých 360 kilometrů. To je jako když by vám vlak zastavil v Ostravě s tím, že do Prahy máte dojít pěšky.
„Několikrát tudy prošla fronta tam a zase zpátky. Koleje, silnice a vesnice kolem nich jsou úplně zničené. Nic jiného nám nezbývá,“ suše jim objasnil velitel a začal vydávat úkoly k pěšímu přesunu. „Půjdeme jen v noci! To nás ukryje před všudypřítomnou Luftwaffe. Těch několik povozů, co máme, naložte minomety s municí a proviantem. Ostatní si musíte vzít na záda. Vojákům vydejte jeden palebný průměr munice a granátů. Uvědomte si, že už jsme ve frontovém pásmu…“ Porada byla stručná a jasná. Jaroš se svojí první rotou půjdou první a zajistí ubytování pro celý prapor ve vesnici Borisovka. Čelní pochodovou záštitu dostal na starosti Sochor se svými samopalníky a trén jede na konec.
„Tak chlapi, chtěli jste se protáhnout? Bude vám to dopřáno,“ oslovil bodře Jaroš své vojáky, „dál jdeme totiž pěšky.“ Muži i ženy první roty zvážněli. To znamená jen jedno, že už brzy budou bojovat. Od samého začátku cesty všichni věděli, že jedou na frontu, ale teď když je to tady, tak na ně najednou dolehla představa, co to všechno znamená. Budou i mrtví a ranění. Na to ale voják nesmí myslet a jejich velitel jim podobné myšlenky rychle rozehnal dalšími pokyny: „Schovali jste si lůj na boty? Jak jsem vám připomínal v Buzuluku? Tak s ním dnes nešetřete a nezapomeňte si pořádně nasadit ovinovačky, protože s puchýřem na patě se špatně šlape. Pohotovost k přesunu v 19:00!“
Rotu měl dobře vycvičenou. V Buzuluku sice často reptali, že dostávají do těla víc než ostatní, protože jejich velitel ctil zásadu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti, a teď se jim to zúročí. Dlouhými pochody je přímo mučil a jak jim šel na nervy s těmi věčnými nástupy s kontrolou plné polní, jestli tam mají vše, co voják potřebuje v poli mít u sebe. Vše, co se těžce učili, se jim teď bude hodit. Jejich velitel jim plně důvěřoval, mohl se tedy chvíli věnovat sám sobě a také se připravit na dlouhý pochod. Jeho vojáci vědí, co mají udělat, aby úkol splnili, nemusel tedy stát nad nimi a dohlížet.
Přesně v 18:50 stála první rota na nástupišti ve vyrovnaných řadách. Velitelé ještě zevrubně zkontrolovali své vojáky a v 18:55 podal veliteli roty hlášení o připravenosti na pochod jeho zástupce, nadporučík Jaroslav Lom. Otakar Jaroš se postavil před nastoupenou jednotku a mocným hlasem zahřímal: „Nemusím vám říkat, kam jdeme a proč tam jdeme. Řeknu vám jenom, směr Charkov! Pochodem, vchod!“
Zmrzlý sníh skřípá pod stovkami nohou pochodujících vojáků. Sem tam zazvoní kov o kov z jejich výzbroje. Nad celým výjevem kvílí všudypřítomná stepní fujavice. Provází je od první chvíle, kdy vkročili do zasněžené stepi. Jen její síla se mění. Někdy si jen tak pohrává s trčícími vlasy zpod ušanek a zabalí je do ledové jinovatky. Jindy zafouká tak silně, že do očí píchají ledové střepy a lidé schoulení v zimní výstroji jdou se sklopenými hlavami proti bílé zdi. Nemluví, každý bojuje sám se sebou a přírodou.
První tři noci se jim šlo celkem lehce, tak jak byli vycvičení z města pod Uralem, kde bylo v zimě mínus čtyřicet a v létě čtyřicet plus. Celý rok je jejich velitel roty nemilosrdně vodil po cestách ve čtyřstupu. Tenkrát skřípali zuby a cedili nelichotivé nadávky. Proč nás učí náš velitel chodit, když my jsme sem přišli bojovat? Ptali se. Dnes již vědí, že voják, který umí bojovat, musí být také včas na správném místě a skoro vždy tam musí dojít pěšky.
Šestou noc přišla krize i na ty nejodolnější jedince. Nejvíc je všechny trápil spánek. Od večera kdy vyšli ze železniční stanice ve Valujkách se pořádně nevyspali. Celá země je zničená válkou. K ránu sice vždy došli do určené vesnice, ale ta existovala pouze na mapě. Z domů zůstalo jen několik ohořelých komínů. Trčely tam jako prsty hrozící tomu, kdo jim to udělal.
Vojáci se složili k odpočinku zabalení do své celty s tornou pod hlavou ve sněhové závěji, nebo pod mez. Ti šťastnější si našli zbytky neshořelých částí domů, kde ještě nedávno žili lidé své prosté životy. Umýt se po namáhavém nočním pochodu nebylo ve dvaceti stupňovém mrazu a za stálého stepního větru možné. Jen trochu jídla, tabák a měl by přijít spánek. Ten komu se to v těchto podmínkách povedlo, měl štěstí. Většině vojáků se podařilo usnout až třetí, nebo čtvrtý den, kdy znavené tělo a otupený mozek přijme spánek i za těch nejnemožnějších podmínek. Spánkový deficit za první tři dny pochodu byl tak velký, že se jej nedařilo dohnat. Pátý a šestý den celkové vyčerpání kulminovalo.
Šestou noc na pochodu a do cíle zbývá ještě více než 100 kilometrů. Už jen ta představa je deprimující. Šli ve čtyřstupu. Všichni čtyři se spojili rukami zaklesnutými do druha vedle sebe v předloktí. Krajní vojáci sledovali cestu a ti dva uprostřed, spali. Po půl hodině se střídalo. Každé dvě hodiny nechal velitel celou kolonu na deset minut zastavit. Vojáci spali ve stoje jako koně. Když si někdo sednul, hned jej nejbližší vojáci postavili, protože usnout v třeskutém mrazu a vánici, se rovnalo rozsudku smrti umrznutím. Jenže sednout a spát si tolik přáli již úplně všichni.
Nadporučík Jaroš dopřával vyčerpaným vojákům desetiminutovku spánku. Sám si zdřímnout nesměl. Někdo bude muset ty kluky přimět k pohybu, až přestávka skončí. A bude to on, nikdo jiný tu na to není. To je ta nevděčná úloha velitele. Jeho podřízení nesmějí poznat, že už také mele z posledního a musí mu důvěřovat, že je vede správně, tak aby to peklo přežili. V těchto chvílích je každý velitel úplně sám.
Osvěžila jej jeho vlastní představa poručíka Duba z Haškova Švejka. Nejspíš by vynadal vyčerpaným vojákům do líných hovad božích, která musí kopat do zadku až do Charkova, jinak tam nedojdou. Usmál se a vykročil ke středu pochodové sestavy, aby jej všichni slyšeli i v ostrém stepním větru. Jeho mohutný hlas musel probudit všechny. Nemluvil, ale křičel jednotlivá slova: „Nemůžu vám slíbit, že až dojdete do cíle, čeká tam na vás teplá koupel, čistá postel a voňavý stůl. Můžu vám slíbit jenom boj. Boj s krutým nepřítelem. Boj na život a na smrt. Uvědomte si však, že každým svým krokem se přibližujeme k nenáviděnému nepříteli, kterého musíme nejdříve porazit, abychom se mohli vrátit domů. Vzpomeňte si na sáhodlouhé seznamy popravených. Na Lidice a Ležáky. Čím dřív budeme doma, tím bude ten seznam kratší a každý z nás tam přece někoho má. Tak pojďme chlapci, musíme vykročit vpřed!“ Unavená těla již nemohla, ztuhlé nohy se nechtěly pohnout z místa, ale hlava a srdce jim řekly, JDEME! Kolona se opět vydala do zdánlivě nekonečné ruské stepi.
Ráno se na ně usmálo štěstí. Městečko, do kterého sestupovali z mírného svahu, mělo několik zachovalých cihlových budov. Ubytovali je v opuštěné škole, kde se mohli konečně umýt a pořádně vyspat. Za další tři dny došli do Charkova, kde si měli odpočinout.
To jim však nebylo dopřáno, protože nepřítel prolomil frontu.
Svůj první boj svedli dne 8. března 1943 u obce Sokolovo.
Osmdesát šest vojáků první roty v boji o Sokolovo padlo, včetně velitele a jeho zástupce.
