Jaroslav Hašek a Ferda de Podskal: Král vltavského břehu

Když se roku 1859 narodil malý Ferdinand Mestek, starousedlíci z nábřeží tvrdili, že jeho příchod na svět ohlásilo devatenáct ran z kanónu. Nebyla to pravda, ty rány střílely armádní hlídky jako varování před blížící se velkou vodou, která tehdy divoce zaplavila podskalské uličky.

Malého Ferdu i s rodinou tahali vojáci z vln Vltavy na poslední chvíli. Vltavská voda mu tak kolovala v žilách od prvního nadechnutí a s ní i divoká, nespoutaná touha po svobodě a furiantství.

Ferda vyrůstal v místech, kde se lidé smáli raději, než mluvili a kde se každá hospodská historka brzy stala legendou. Když dospěl, nechtěl žít obyčejný životToužil vystoupit z šedi pražských činžáků. V hlavě se mu zrodil plán, který byl stejně šílený jako geniální: vybudovat největší bleší cirkus v Evropě. Zatímco do Prahy tehdy jezdily obří americké manéže a stavěly obří stany u Invalidovny, Ferda Mestek de Podskal vsadil na ta nejmenší stvoření na světě.

Jeho představení byla čistou poezií mystifikace. Svážet lidi do dřevěné boudy u řeky a tvrdit jim, že blechy jezdí na miniaturních bicyklech, tahají mosazná děla nebo zápasí jako řecko-římští zápasníci, vyžadovalo obrovskou dávku odvahy a osobního kouzla. Aby ta iluze byla dokonalá, Ferda ustavil pro své blechy speciální „sanatoria“, fondy pro případ úrazu a nemocenské pojištění.

Lidé u vstupu dostávali lupy, mačkali se v šeru boudy a s otevřenými ústy sledovali prázdné stoly. Když se někdo odvážil pochybovat, zda tam ty blechy vůbec jsou, Ferda s naprosto vážnou tváří prohlásil: „Pane, vy je nevidíte? Vždyť ten akrobat zrovna skočil salto! Máte slabé oči!“ A dav se začal smát.

Lidé moc dobře věděli, že jde o krásný podvod, ale smáli se rádi, protože Ferda jim dával to, co jim v každodenní těžké realitě chybělo – možnost na chvíli uvěřit pohádce.

V tomhle cirkusovém divadle mu vydatně pomáhal jeho věrný kumpán Jaroslav Hašek. Budoucí slavný spisovatel tehdy sedával s Ferdou v hostincích, psal mu reklamní texty a vymýšlel slogany o „Největším americkém divadle divů“, které lákaly tisíce zvědavých Pražanů.

Pevnou rukou nad celým tímhle bizarním podnikem vládla Ferdova žena Anna. Byla to statná žena s rázným hlasem, která spolehlivě vyváděla potížisty, hádala se s městskými úředníky o povolenky a hlídala, aby Ferda veškeré vstupné okamžitě nepropil s kamarády.

Když Ferda zestárl, nechal si narůst mohutný, sněhobílý knír a licousy po vzoru císaře Františka Josefa I. V podskalských krčmách pak sedával zásadně profilu k oknu, aby každý kolemjdoucí mohl porovnat jeho podobu s panovníkem.

Lidé mu z legrace připíjeli na zdraví „Vaše Veličenstvo“ a on s carským gestem přijímal jejich pocty. Věděl, že v očích Prahy se stal králem. Ne tím skutečným, z vídeňského paláce, ale králem lidské fantazie.

Když krátce po první světové válce tento svérázný umělec pražských ulic zemřel, na jeho pohřbu se sešlo celé Podskalí. Lidé se neloučili s podvodníkem, ale s mužem, který dokázal proměnit obyčejný život v barevný karneval. Na jeho náhrobku prý dlouho stál nápis: „Zde leží Ferdinand Mestek, král blešího cirkusu a mistr podvodů… Muž, který se nebál snít.“

Dnešní moderní Praha už staré Podskalí v jeho původní podobě nezná. Ale duch Ferdy de Podskal v jejích ulicích žije dál.

Stačí se jen občas podívat na svět s trochou klukovské zvědavosti a nebát se uvěřit zázrakům, které se dějí přímo před našima očima.

Zdroje, z kterých jsem vycházela při psaní této povídky: