Článek
Na okraji tiché osady, tam, kde končil hluk světa a začínal šum lesa, seděl starý muž se svým vnukem u ohně. Plameny praskaly a noc byla tak klidná, že i dech hvězd byl téměř slyšet. Chlapec se díval do žhavých uhlíků, když vtom stařec promluvil.
„Uvnitř každého člověka se odehrává zápas,“ začal pomalu, jako by vážil každé slovo. „Je to střet dvou sil, které v nás budou žít až do posledního dne.“
Chlapec zvedl oči. Světlo ohně mu tančilo v zorničkách, zatímco pozorně poslouchal.
„Jedna z nich tě táhne ke dnu,“ pokračoval muž. „Probouzí v tobě zlobu, závist, ochromující strach i slepou pýchu. Nutí tě myslet jen na sebe, jednat bez ohledu na ostatní a postupně ztrácet kontrolu nad sebou samým.“
Na chvíli se odmlčel, aby nechal tíhu těch slov doznít v chladném nočním vzduchu. Pak se mu v hlase objevil nečekaný klid.
„Ta druhá tě naopak zvedá. Přináší pochopení a tichou sílu být lepším člověkem. Učí tě důvěře, laskavosti a odvaze dělat správné věci i ve chvílích, kdy je to ta nejtěžší cesta ze všech.“
Chlapec dlouho mlčel. Díval se, jak jiskry stoupají k nebi a zanikají v temnotě. Pak položil otázku, která v tu chvíli pálila víc než ten oheň:
„A která z těch sil nakonec zvítězí?“
Starý muž se lehce usmál, pohlédl chlapci přímo do očí a odpověděl:
„Ta, které dáváš víc prostoru.“
Pointa:
To, kým se stáváme, není dílem náhody ani genetiky. Každou myšlenkou, každým rozhodnutím a každým drobným činem posilujeme jednu ze svých vnitřních stran. Ten neviditelný zápas nevyhrává ten silnější, ale ten, kterého si sami vybereme „nakrmit“.
