Článek
Německé městečko Ernstthal v polovině 19. století rozhodně nebylo místem, kde by se rodily sny o hrdinství. Byla to chudá, šedivá tkalcovská oblast, kde lidé umírali hlady a vyčerpáním. Do takové reality se v roce 1842 narodil Karel May. Jako dítě trpěl podvýživou, kvůli které na několik let kompletně oslepl.
Když se mu zrak vrátil, jeho otec, despotický a krutý muž, ho nutil číst encyklopedie dnem i nocí. Chtěl z něj mít génia, ale místo toho v chlapci vypěstoval nebezpečnou zbraň – chorobnou touhu unikat z bídné reality do světů, které si sám vymyslel.
Karel byl nesmírně inteligentní, ale scházel mu morální kompas. Chtěl být uznávaný, chtěl mít peníze a čisté šaty, ale odmítal na ně čekat. Jeho kariéra učitele skončila dřív, než začala, když svému spolubydlícímu ukradl kapesní hodinky. To, co následovalo, nebyla cesta literárního génia, ale mrazivá kriminální kronika plná lží a neuvěřitelné naivity.
Geniální podvodník s tváří džentlmena
Z Karla Maye se stal stoprocentní recidivista a podvodník. Měl dar řeči, dokázal si lidi během minuty podmanit a hrát jakoukoliv roli. Vymýšlel si neexistující identity s takovou lehkostí, s jakou jiní dýchají. Jednou se vydával za bohatého očního lékaře Dr. Heiligera a předepisoval lidem nesmyslné léky, jindy zase jako tajný policejní inspektor zabavoval u drobných obchodníků peníze za údajné padělky.
Jeho nejbizarnější kousek? Přišel do krejčovství, nechal si ušít luxusní šaty, tvrdil, že je bohatý kupec z Lipska, a když krejčí na vteřinu odešel, Karel ukradl kožich, drahé látky a vyskočil oknem. Režim ho však pokaždé dostal. Celá šedesátá a sedmdesátá léta 19. století strávil May střídavě na útěku a v nejtěžších saských věznicích, včetně pověstné káznice ve Waldheimu. Byl společenským vyvrhelem, lhářem, kterým opovrhovala i vlastní rodina.
Fakta, která literární historie dlouho tajila. Policejní protokoly a vězeňské záznamy mluví jasně: Karel May byl pro tehdejší společnost nebezpečný manipulátor a chronický zloděj, který nedokázal žít podle zákonů.
Zrod legendy v temnotě cely
Teprve v naprosté izolaci waldheimské věznice se stalo něco, co dodnes fascinuje psychiatry i literární vědce. Karel May se ocitl na absolutním dně. Už nebylo kam utéct, nebylo koho okrást. Tehdy se jeho mysl, vycvičená roky lží, obrátila dovnitř. V temnotě cely, za doprovodu tichého křiku ostatních vězňů a chladu kamenných zdí, začal May budovat svůj největší a nejdokonalejší podvod. Vymyslel si Ameriku, kterou v životě neviděl.
Na papíry, které mu vězeňský dozorce poskytoval v rámci nápravného programu, začal May s horečnatou rychlostí chrlit tisíce řádků. Stvořil nekonečné prérie, hluboké lesy a hrdiny, kteří byli vším, čím on sám nikdy nebyl – spravedliví, neomylní, čestní a svobodní. Zde, v hlavě trestance, se narodil Vinnetou, ušlechtilý indianský náčelník Apačů, a Old Shatterhand, neporazitelný bílý lovec, který dokázal jednou ranou pěsti složit medvěda.
Když v roce 1874 opustil brány věznice, byl z něj jiný člověk. Své příběhy začal publikovat v časopisech a úspěch byl okamžitý a drtivý. Německo, unavené industrializací, hladově hltalo exotická dobrodružství z divokého západu i dálného orientu. May se stal během několika let nejbohatším a nejslavnějším spisovatelem své doby. Jenže jeho největší životní démon ho neopustil. Pouze změnil podobu.
Když autor uvěří vlastní lži
Karel May totiž nechtěl být jen autorem. On chtěl těmi hrdiny reálně být. Když se ho čtenáři a novináři ptali na detaily z jeho cest, May neudělal to, co běžný spisovatel. Neřekl, že jde o fikci. Místo toho podlehl své staré podvodnické přirozenosti a začal tvrdit, že všechno, co napsal, se doopravdy stalo. Že on sám je Old Shatterhand. Že on sám je Kara ben Nemsí a v Orientu bojoval s uctívači ďábla.
Nechal si u puškaře vyrobit slavné zbraně – medvědobijku a henryovku. Vlastní vilu v Radebeulu pojmenoval Villa Shatterhand a vyzdobil ji indiánskými trofejemi a skalpy, které nakoupil v evropských starožitnictvích. Do novin posílal své fotografie, kde pózoval v loveckém koženém obleku s puškou v ruce a s naprosto vážnou tváří tvrdil: „Mluvím padesáti indiánskými dialekty a Vinnetou mi zemřel v náručí.“ Lidé mu to věřili. Stvořil první masový fanklub v dějinách a stal se idolem generací.
Dokonalá iluze pro veřejnost. Spisovatel zašel tak daleko, že se do svých postav stylizoval i v běžném životě. Fotografie v kostýmu Old Shatterhanda měly sloužit jako definitivní důkaz pro miliony fanoušků, že jeho romány jsou čistá pravda.
Krutý pád z výšin na existenční dno
Každá lež má však svou lhůtu spotřeby. Na přelomu století, když byl May na vrcholu slávy, se jeho minulost vrátila jako bumerang. Investigativní novináři a literární kritici, kterým vadil jeho obří vliv na mládež, začali pátrat v archivech. A to, co našli, otřáslo celým Německem. Na veřejnost vybublaly staré soudní spisy, záznamy o krádežích hodinek, podvodech s identitami a dlouhých letech strávených v trestaneckých táborech.
Pro Maye to byl fatální psychický zásah. Veřejnost se mu smála, tisk ho označoval za prolhaného kriminálníka a blázna. Spisovatel strávil poslední roky svého života v nekonečných, vyčerpávajících soudních sporech, kde se zoufale snažil obhájit svou čest a dokázat, že jeho lži byly jen „součástí uměleckého konceptu“.
Největší ironií osudu bylo, že May poprvé v životě navštívil Ameriku až v roce 1908, jako šedesátiletý, nemocný stařec. Když dorazil na divoký západ, nenašel žádné romantické prérie ani ušlechtilé indiány. Uviděl jen rezervace plné chudoby, zdevastovanou přírodu a moderní průmyslová města. Skutečná Amerika mu zlomila srdce, protože mu zničila jeho vlastní sen.
Střet s realitou, který nešlo přežít. Když se jeho vysněný svět srazil se skutečností a pravda o jeho kriminální minulosti vyšla najevo, slavný autor se psychicky zhroutil. Zjistil, že před vlastní vinou nelze utéct ani do té nejkrásnější pohádky.
Nesmrtelný odkaz podvodníka
Karel May zemřel v březnu 1912 na selhání srdce, unavený životem a neustálými útoky. Jeho tělo sice prohrálo boj s realitou, ale jeho lži se staly nesmrtelnými. Paradoxně se ukázalo, že lidé nepotřebovali vědět pravdu o špinavém divokém západě. Potřebovali Mayovu idealizovanou, čistou verzi o přátelství, cti a odvaze.
Jeho knihy byly přeloženy do desítek jazyků a dodnes se jich prodaly stovky milionů kusů. Karel May sice prožil první polovinu života jako odsouzeníhodný podvodník, ale v té druhé dokázal něco nevídaného – stvořil hrdiny, kteří formovali morální hodnoty milionů dětí po celém světě. Ukázal nám, že někdy není důležité, kým člověk ve skutečnosti byl, ale jak hluboký a čistý odkaz dokázal zanechat ve své fantazii.
Příběhy, které přežily svého stvořitele. Můžeme Karla Maye odsuzovat za jeho osobní morální selhání a podvody, ale jeho literárnímu odkazu to na síle neubírá. Winnetou a Old Shatterhand zůstávají symbolem bratrství, které inspiruje i po více než jednom století.
Měli bychom u umělců striktně oddělovat jejich soukromý život a morální poklesky od jejich děl, nebo kriminální minulost Karla Maye mění váš pohled na jeho slavné indiánky? Zapojte se do diskuse níže!
Použité zdroje:
- Wollschläger, Hans: Karl May – Životopis ztroskotance, nakladatelství Olympia
- Oficiální historické a soudní archivy trestnice ve Waldheimu a Zwickau, Sasko
- Korespondence a osobní deníky Karla Maye, archiv Karl-May-Museum, Radebeul
- Heermann, Christian: Winnetouův otec: Život a dílo Karla Maye, Geografický institut saské akademie věd
